JAIN TRAIN vol.1

V pevnosti Purana Quila (ta cesta je mokrá po dešti! VAU!)

Navzdory očekávání jsem dnešní celodenní výlet do centra Delhi přežila bez úpalu. Byl to opravdu náročný a super horký den. Vyráželi jsme hromadně už v 8 ráno. Na celý den jsme měli objednaného pána, který nás vozil. I když se mi to ze začátku zdálo jako hrozná blbost, nakonec jsem za něj byla opravdu ráda. Ty chvíle na předním sedadle jeho hrkající, ale klimatizací obdařené dodávky, byly dalším obohacujícím zážitkem. Opět se mi naskytly ty stejné pohledy jako po příletu. Obdivovala jsem řidičův klid v tom dopravním blázinci. Jízdní pruhy, světla, či dokonce směr jízdy jakoby neexistovali. Na každé zacpané křižovatce postávaly davy nabízečů kdečeho a příšerně ušmudlaných a všelijak zohyzděných dětí, které natahujíce ručičky obcházely uvězněná auta. Na metr širokém dělícím pásu mezi směry stejně jako první den polehávaly nejrůznější ztracené existence. Na obrovské hořící skládce se pohybovali lidé a pásly se krávy. Zcela fascinovaně jsem sledovala muže hubeného asi jako má paže, jak veze na rikše náklad o velikosti našeho auta. Delhi je však jeden veliký paradox. Chudoba, bída a špína se střídá s prosklenými supermoderními budovami a neonovými reklamami tak rychle, že se to dá jen stěží vstřebávat. A někde mezi tím vším jsem se cítila velmi šťastná. Možná proto, že jsem to mohla vidět. Možná proto, že tu nemusím žít. Možná proto, že jsem si na malý moment uvědomila, kdo jsem a jaké mám v životě štěstí. Snad nikdy jsem nebyla Bohu vděčnější za sebe a za všechny a všechno kolem mě.

Kávička ve Starbuks - jen kvůli wi-fi, která stejně nefungovala

První zastávka byla pevnost jménem Purana Quila. Místo nikterak zajímavé, alespoň pro mě, ale legrace jsme si užili celkem dost. Od Američanů zjevených z množství psů, přes hnusné místní vosy a naší Indickou spolužačku, co se jich tak moc nebála, až dostala žihadlo, až po dešťovou a větrnou smršť. Bohužel přeháňka trvala jen asi 5 minut a bylo po všem, ale i tak to stálo za to. K těm vosám bych ještě ráda dodala, že místní vosy jsou úplně celé žluté. Nemají proužky jako ty naše. Vypadají tedy ještě hnusněji a nebezpečněji. Kdo mě už nějakou dobu znáte, tak víte, jakou hrůzu mám z vos (a z bodavého a krev pijícího hmyzu obecně). Dovedete si představit, jak jsem se tvářila, když se naše parta Jain Train rozhodla dělat selfie na místě, kde měla tahle jedovatě vyhlížející stvoření evidentně centrálu pro celé Delhi. Nikdo by mě nedonutil se k tomu místu přiblížit ani na 100 metrů, natož dělat nějakou skupinovku, i kdyby ta hradba byla sebekrásnější.

Hned vedle Purana Quila je ZOO. To je také příhoda k nezaplacení už jen proto, že v Delhi jsou jiné ceny pro Indy a jiné pro turisty (najdete to přímo na vstupních cedulích). Kamkoli tady jdete, procházíte detekčním rámem (do obchodu, do ZOO, ...). Vchody pro muže a ženy jsou oddělené. Koupili jsme vstupenky a vydali se dovnitř. Jako obvykle důkladná prohlídka. Sebrali mi banán a donutili mě zaplatit 50 rupií navíc za foťák, který byl jako na potvoru vybitý (to ale nikoho nezajímá). Když jsme se konečně sešli za vstupní branou, zjistili jsme, že je nás o jednoho méně. Michael chyběl. Nesměl dovnitř s batohem. Pro takové případy je tam (samozřejmě placená) úschovna. Nakonec jsme se ale našli a společně strávili v ZOO necelé tři hodinky. Viděli jsme slony, tygry, leopardy, gepardy, tygry, lvy  i žirafu... všechny zalezlé a spící ve stínu. Jak já těm nebohým zvířatům rozuměla! V poledne už to bylo opravdu k nevydržení. Začínala se mi točit hlava a tak jsem zavelela k opuštění výhně a přesunu na oběd.

Oběd byl zkrátka vynikající. Myslím, že foto vypoví více než jakákoli slova.

Dalším bodem programu bylo včera zmíněné kino. Film se jmenoval Piku. Bylo to sice v hindí, ale tolik protkané anglickými větami, že nebyl problém rozumět. Byla jsem nadšená hlavně z hudby. Zřejmě je to dost trhák, protože pak jsme titulní píseň slyšeli i v řidičově rádiu.

Více toho už dnes bohužel napsat nestihnu, tak snad zase zítra.

Pozdravy všem do České republiky posílá parta JAIN TRAIN (Jitka, Komal, Anja, Clarissa, Michael and Ben)!

Mentální cvičení, přirozenost a nenásilí

Dnešní povídání bych ráda věnovala naší studijní skupině a věcem kolem výuky. Je nás zatím jen šest (příští týden by s námi hodně času měla trávit skupina kurzu, který je jen na 4 týdny). Jsem tu já, češka, co ze své rodné hroudy pořádně nikdy nevytáhla paty a 5 lidí, pro něž je angličtina jako rodný jazyk. Komal (tak se to správně píše) pochází z jižní Indie, ale už pár let studuje v Miami (USA). Anya je sice Slovinka, ale studuje v Edinburgu (Velká Británie). Clarissa je z Texasu. Michael je odněkud z Kalifornie. Ben (Benjamin), který je na této akci dokonce již podruhé, je přímo z Los Angeles. Tak si představte, jak to asi chvílemi vypadá, když se potká amgliš, engliš, hingliš a čengliš. Neskrývám, že roli největšího outsidera v této partě zastávám velmi zdatně. Když náš přednášející drmolí indickou angličtinou slova jako "rlizn" (religion - česky náboženství), trvá mi řádně dlouho, než to rozšifruji. Obvykle také bohužel nereaguji na oslovení Žitka, Dzitka, Džitka apod. Zkrátka si nějak neuvědomuji, že to mluví na mě. Navíc obvykle už bývám přepnutá do svého vnitřního světa, takže nevnímám. Když se mí spolužáci pustí do hovoru svou denně (případně od narození) trénovanou angličtinou, jen zoufale těkám očima z jednoho na druhého a doufám, že někdo aspoň na vteřinu zpomalí nebo přeruší svůj monolog, abych to vstřebala. Téměř na každou zadrmolenou otázku zodpovědně odpovídám: "I´m sorry?" A vůbec reprezentuji svou osobu jako úplného trotla.

Dnes se ale ukázalo, že to se mnou asi nakonec nebude tak zlé. (Jednak se moje angličtina už po třech dnech lepší natolik, že chvílemi nevím, jestli mi to ještě česky vůbec myslí, a jednak se mi trochu víc daří svou zmatenost skrývat. Sice trochu přeháním, ale to už patří k věci.) Dnes po obědě jsme se měli sejít na diskusi. Nakonec se to vyvinulo tak, že místo diskuse nám Navin rozdal papíry se třemi úryvky na téma význam náboženství pro společnost (teze 1: náboženství je společenská nutnost; teze 2: náboženství je opium lidstva; teze 3: náboženství je potřeba, ale jak kdy) a na konci byla položená otázka, která vypadala strašlivě složitě: Jak je možné, že náboženství s Marxovou tezí nezaniklo a zda si myslíme, že by měl být současný Džinismus nějak modifikován, a pokud ano, tak proč a jak. Nakonec se ukázalo, že ta otázka je složitá jen pro ostatní. Když jsem tak nervózně těkala očima po třídě a sledovala ostatní, jak na své papíry smolí už druhou stranu textu, cítila jsem se hodně nejistá. Říkala jsem si, že ostatní jsou asi na takovou formu práce zvyklí. Já se s ní nikdy dříve nesetkala. Sama jsem zformulovala svou odpověď do zhruba 10 celkem jednoduchých vět a nevěděla, co mám víc rozebírat. Obsah není nijak podstatný. Podstatné je jen to, že se po nás nechtělo nic víc, než osobní názor a náhled na danou problematiku, jak nám Navin vysvětlil poté, co ostatní jeden za druhým mluvili o tom, jak "ankomfortebl" je odpovídat na něco takového, protože nevědí jak. Také se ukázalo, že možná neumím moc anglicky, ale aspoň umím odpovědět. Takže z dneška mám jedno ponaučení: možná toho moc nenapovídám, ale když už něco řeknu, tak to stojí zato! (a je mi jasné, že mnohým z vás se to bude zdát hodně komické od někoho, kdo si pořídil blog, aby se měl kde vykecávat).

Zítra máme první oficiální volný den. Ihned po snídani se chystáme hromadně do města. Ostatní bohužel nesdílejí mou touhu po navštěvování místních chrámů, takže bude na programu (pokud jsem stihla chytat jejich rozhovor) ZOO, nějaké nákupy, Indian Gate a na závěr kino. Není to úplně podle mých představ, ale člověk má mít otevřenou mysl a odnést si ze všeho to nejlepší, jak se nás tu chvílemi snaží učit.

Hodně zajímavé je sledovat Indické pojetí euroamerické vědy, filozofie i náboženských představ. Škoda, že zrovna nemám po ruce své poznámky, ale jistě se k tomu ještě v dalších příspěvcích vrátím. Úvodní přednášky, které jsme zatím absolvovali, se týkali především historického a mytologického pozadí džinismu, umístěním džinistické filozofie do kontextu ostatních filozofií, historie apod. Do jisté míry šlo o dost encyklopedické přednášky, ale i tak jsem musela minimálně párkrát držet, abych se netvářila moc pobaveně. Mám totiž asi hodně pohyblivý obličej a Komal mé výrazy vždy komentuje s velkým nadšením. Udržet si poker face je někdy hodně obtížné.

Zvláště ilustrace tohoto slidu mi přijde minimálně úsměvná. Ten červený nápis nám říká, že přirozeností každého tvora je být šťastný a žít v klidu, a že nenásilí je naší přirozeností. Představa toho, jak přirozeností lva je nenásilí (podle této ilustrace žije v souladu s krávou u jednoho koryta) mi připomíná scénu z Madagaskaru, jak si lev Alex postupně uvědomuje, že je šelma, zebra Marty je jeho přirozená potrava a trávových koktejlů a chaluh se zkrátka nenažere. A to vůbec nemluvím o tom, že nechápu, jak je možné, že se mám nechat dobrovolně ohryzávat od komárů a nevraždit je. Chci zabít každého z těch zmetků, co si do mě kousli! Dvakrát! Se mnou to budou mít džinisté těžké! Ale vážně, já se narodit jako komár, tak doufám, že mě někdo zabije hodně brzy...

Jai Jinendra!
Vaše od komárů z poloviny sežraná Jitka

Chléb náš vezdejší

Zatímco včera mnou lomcovala především touha sdělit své dojmy, dnes se s vámi podělím o záležitosti zcela praktického rázu. Vůbec si na konci druhého dne pobytu nemyslím, že bych toho moc věděla. Přesto i to málo stačí na román. Pokusím se být stručnější.

První část šestitýdenního pobytu probíhá v Delhi. Konkrétně v Vijay Vallabh Smarak Jain Mandir Complex Alipur. Zde bychom podle itineráře měli být až do 13. června, kdy bychom se měli přesunout do Jaipuru, a pak 22. června do Indore a 25. června zpět do Delhi. Mezi tím proběhne ještě několik výletů a zastávek. Pokud to jen trochu půjde, pokusím se psát. 

Organizace je po všech stránkách nad míru pohodová. Snídaně jsou až od půl osmé, takže ráno není žádný stres. Přednášky máme většinou dvě dopoledne a občas se v programu najde i nějaká jedna odpolední. Například dnes jsme stihli tři přednášky za dopoledne, ale byly to jen takové úvodní - přehledové. Když nejsou přednášky, máme osobní volno, kdy si můžeme dělat prakticky cokoli - spát, pracovat, číst, bloumat bosky po mandiru (to dělám nejradši já), ale také třeba vyrazit do města. 

Musím říct, že dnešní cesta klimatizovaným taxíkem nejmenované renomované evropské automobilky s kolegy se zdála o něco více bezpečná, ale o mnoho méně zajímavá než ta včerejší rallye místním na koleni stlučeným vehiklem. Návštěva "obchoďáku" byla však zcela zbytečná věc. 

Co ve mně stále budí rozpaky, je ubytování. Je zdánlivě mnohem komfortnější, než jsem si představovala. Máme na první pohled úplně normální dvoulůžkové pokoje s vlastním sociálním vybavením i klimatizací. Všechno to na první pohled vypadá moc pěkně. I zbytek areálu je zvláštní kombinací velmi účelové, hladké a moderně vyhlížející architektury vyvedené v kameni a mramorových obkladech a chrámových budov nejrůznějšího rázu. Vše je obklopeno zelení, ve které se prohánějí roztomilé proužkované veverky a ptáci zpívají jako o život. To je ta romantika, které by leckdo snad mohl podlehnout. Na druhou stranu se tu zřejmě neřeší věci jako nějaká kultura spaní. Tím myslím svou představu postele jako čistého a přátelského místa, kam vstupuji za účelem osvěžujícího spánku. Zaprášené a ušmudlané je tu úplně všechno včetně postelí. Povlečení je zřejmě také považováno za cosi nadbytečného. Jakákoli hygiena výše zmíněných sociálních zařízení je také zřejmě jen náš západní konstrukt. Je zcela matoucí vidět mramorem obloženou toaletu, která je tak špinavá (zaprášená a čímsi potřísněná), že se k ní nechcete přiblížit na několik metrů. Nemluvím o sprchování. Sice máme krásnou prostornou sprchu, ale je tak zanesená vodním kamenem, že z ní zkrátka nic nepoteče. Nezbývá tedy nic jiného, než si natočit vodu do připraveného kýble a pomocí kelímku se polívat. Ono je to ale stejně úplně bezpředmětné. Potrubí je totiž tak rozpálené, že teče jen vařící voda. Ale já to vyřešila: dopoledne jsem si napustila kýbl vody a nechala ho doteď stydnout :-DDDDD

K otázce spaní jsem už něco zmínila. Postel tedy není zrovna nejčistší místo na světě. Dále můžete zvolit ze tří možností: buď spát v rozpáleném pokoji, nebo spát v rozpáleném pokoji s puštěným větrákem, co dělá rachot, nebo pustit předpotopní klimatizaci (a pánu Bohu za ní žehnám), která dělá ještě větší rachot. Má spolubydlící volí klimatizaci, já k tomu špunty do uší a spíme si jako andělíčci.

Jistě jste všichni zvědaví také na jídlo. Indické jídlo pro mě není žádné překvápko. Znám ho trochu od Kršnových oddaných. Na stole je mnoho různých nádob, z nichž si na dělený tác naberete od každého něco. Obvykle je tam rýže, nějaké placky a zeleninové pokrmy nejrůznějších konzistencí. Nečekejte ode mě učený výklad. Nikdy nevím, jak ty věci chutnají, dokud je nezkusím. Názvy jídel už jsou opravdu vyšší dívčí. Obvykle je k tomu také nějaké ovoce. K snídani byl oba dny banán. Dnes k obědu bylo mango. Zatímco banán chutnal i voněl jako celé tohle město, byl přezrálý a vůbec neodpovídal tomu, co normálně považuji za banán, to mango bylo nejlepší, co jsem kdy ochutnala. Pijeme vodu. V učebně pak máme stůl s nějakými balenými drobnostmi ke svačině, kávu, čaj a vodu stále k dispozici. S tím u mě organizátoři rozhodně bodují. Jídlo a s ním související servis hodnotím na pět hvězdiček. 

Pro dnešek končím. Pokračování zase příště!

Vedro jako v Indii

Musím hned na úvod říct, že nemám slov. Sedím tu už asi 15 minut, zírám do monitoru a vůbec nevím, co vám napsat. Mám totiž takový pocit, že kdo nezažil, nemůže pochopit. To, co je tu kolem mě, se mi zdá slovy naprosto nepředatelné.

Po osmi a půl hodinách letu jsem dorazila na letiště v Dillí, kde mě podle dohody vyzvedl doktorand Abishek Jain. Raději ani nebudu rozepisovat indické letištní kontroly a kolika různými pásy jsem musela prohnat všechny své věci. To by byl příběh sám o sobě. Bylo skoro 6 hodin ráno, když jsme s Abishkem dorazili metrem před Dillské vlakové nádraží, kde jsme měli vyzvednout ještě jednu studenku. Než si příště budu utahovat z Českých drah, vzpomenu si, jak jsme na Comal čekali přes hodinu před tím nádražím. Všude byla neskutečná mračna aut, nepředstavitelný puch smísený s vlhkostí, prach a špína pokrývala úplně všechno kolem a množstvím lidí nebylo skoro možné se prodrat. Nakonec jsme se s Abishkem usadili na schodech před nádražím a čekali. Spolu s námi před nádražím doslova kempovala snad půlka Dillí. 

Můj průvodce, ačkoli o mou osobu projevoval upřímný zájem a gentlemansky dbal na mé bezpečí a pohodlí, každou chvíli s někým telefonoval a odbíhal zjistit, o kolik se ještě Comalin vlak zpozdí. To byly chvíle, kdy jsem si nejvíce všímala lidí kolem. Připadala jsem si jako automat na peníze v akváriu. Když už kolem nás nestály zástupy taxikářů, "pomocníků" a prodejců všeho druhu, minimálně na mě všichni ti lidé zírali jako bych byla nějaký přírodní úkaz. Navzdory celonočnímu letu jsem tam seděla upravená, relativně čistá a má zavazadla nedržela pohromadě izolepou a kousky provázku. Cítila jsem se téměř provinile. Indická realita asi není nic pro mou útlocitnou duši, která by ráda viděla tvorstvo rozhodně jinak, než jako bezvýznamná těla odhozená na dělícím pruhu mezi silnicemi. Nad špínou a ošklivostí Dillí se mi zkrátka tajil dech. Cestou "taxíkem" do našeho mandiru jsem viděla bezpočet lidí, kteří jen tak leželi úplně kdekoli. Vypadali jako odhozený hadr. Tak tohle je ten plný život? Tuhle romantiku sem lidé za západu jezdí hledat? Předpovídaný civilizační šok se dostavil.

 V kombinaci s tím, že se mi v letadle nepodařilo usnout ani na chvilku a s tím horkem, prachem a špínou, která se na mě usazovala, se mi celý tenhle výlet začal jevit jako největší pitomost mého života. Když jsem se až v poledne dostala konečně do postele, neměla jsem daleko k pláči a přerezervování letenek. V tuhle chvíli si vůbec nedovedu představit, že bych byla ochotná vytáhnout paty z kampusu, natož někde cestovat na vlastní pěst sama.

Po třech hodinkách spánku v klimatizovaném pokoji se mi udělalo o něco lépe. Předpotopní, rachtající klimatizace chrlila nekontrolovatelné množství hnusně studeného vzduchu, vysušila mě jako švestku, a vydávala neuvěřitelně děsivé zvuky, ale spala jsem. Tři hodinky spánku stačily, abych se vzpamatovala dost na komentovanou prohlídku areálu, knihovny i chrámu s jedním z našich lektorů. Z komentáře celkem nic moc nemám. Angličtina je ještě pořád mimo moje mentální schopnosti. Zvláště hingliš je něco zcela nesrozumitelného. Snad se brzy vzpamatuji. Po mandiru už ťapkám bosky, tak snad i ta angličtina mi časem doteče. 

Tak zase někdy příště! Greetings from India!

Úroveň textu odpovídá mým momentálním mentálním schopnostem. Berte to jako dokument mého rozpoložení, ať už jsou tam chyby jakékoli.

Rozlítaná před odletem

Poslední dny a týdny před odletem byly skutečně náročné. Jak už to tak bývá, většina lidí se chová, jako bych se neměla vůbec vrátit, nebo přinejmenším na dva měsíce ztratit kontakt se světem. Ještě se naposledy vidět, rozloučit se, vykonat návštěvy u příbuzných a přátel. S každým ještě zažít něco pěkného, než mě pohltí svět na druhé polokouli. A tak jsem poslední dny a týdny strávila honěním všech možných restů a uzávěrek. Odevzdávala jsem články pro Dingir jak na běžícím pásu, lovila použitelné fotky a ilustrace, plnila měsíce staré resty všude možně a snažila se ještě na poslední chvíli co nejvíce pomoci s přípravou Dobročinného bazárku a benefice pro Lačhe Čhave o.s.

Do toho ještě samozřejmě vyřizování věcí kolem cesty: očkování, letenky, víza. Zvláště rozhodnutí o očkování není tak snadné, když máte na přípravu tři měsíce, ještě z toho nějakou dobu proležíte na antibiotikách a dostává se vám různých protichůdných informací od cestovatelů i lékařů. Nakonec jsem se rozhodla, že samotná cesta a změna podmínek bude pro mou imunitu dost velký nápor, takže není třeba se rozhazovat ještě očkováním, zvlášť takto krátce před cestou. Držte mi palce, nebo se škodolibě bavte, až budu popisovat zkušenosti s nějakou místní chorobou. Nechám to na vás. Dost jsem si organizaci usnadnila také tím, že jsem si letenku i vízum nechala vyřídit ve Student agency. Jeden telefonát, kde jsem slečně nadiktovala, kdy chci být na místě a kdy chci letět zpět, slečna obratem poslala info o nejkratším a nejlevnějším spoji, který moje kritéria splňuje a bylo vyřízeno. Nebýt toho, že poněkud zmatená slečna na vízové přepážce centrály SA v Revoluční nemohla najít můj pas a dost u toho panikařila (taky bych panikařila, kdybych někomu týden před odletem nemohla najít pas), byla by to značka ideál. Takové drobnosti se ale v kontextu celé akce zdají být spíše úsměvné.

Uteklo to jako voda a už za pár hodin sedám do letadla. Všechno je zabalené, připravené a tisíckrát zkontrolované. Je to fakt divné, ale jsem si skoro jistá, že mám vše potřebné a jistě také tisíc věcí navíc. Nezbývá mi, než čekat, takže vyplňuji čas ještě pokusem něco napsat, ačkoli si nepřipadám příliš příčetná.

Nutno podotknouti, že i já vidím jen nástup do letadla a pak už vůbec nemám představu o tom, co se mnou bude dál. Mé pocity korespondují s představou, jakou mám o pocitech odsouzence čekajícího na výkon trestu. Ne snad, že by dvouměsíční cesta po Indii měla být za trest. Každopádně očekávám, že to bude náročné. Mluvila jsem se spoustou lidí, vyslechla mnoho cenných rad a tipů. Stejně vůbec nevím, do čeho jedu a jak to zvládnu. Nejraději bych už byla tam, aby to přišlo a já už si to nemusela jen představovat.

Přiznávám, že svou roli v tom sehrávají i představy nás Evropanů o tom, jak vypadá Indie. K tomu se přidružují některá vyprávění přátel, kteří již návštěvu Indie absolvovali i zprávy minulých dnů o lidech umírajících horkem. Bude mi vedro. To je asi tak to jediné, čím jsem si skutečně jistá.

Nesuď knihu podle Obsahu

Nedávno mi do sbírky přibyla nová kniha. Český překlad O´Callaghanova The Compact Guide to World Religious vyšel už v roce 2012 v Knižním klubu pod názvem Malé kompendium světových náboženství. Na necelých dvě stě stranách jsou popsány základní informace o dvanácti nejpočetnějších světových náboženstvích, ale také o jejich studiu, studiu fenoménu náboženství a přístupech k němu. V závěru je připojen orientační přehled církví a náboženských společností registrovaných v České republice. Pokud bych pro tuto publikaci měla najít nějaké charakteristické sousloví, znělo by "kouknu a vidím".

První pohled do Obsahu prozradí, že autor vsadil na jednotný styl členění kapitol. Ti z nás, kdo máme rádi přesně a přehledně rozškatulkované informace jistě zaplesají. Otevřu, kouknu, nalistuji a mám, co jsem potřebovala.
Diskutabilní je, zda je možné systémy jako taoismus, kunfucianismus apod. nazývat náboženstvím. Stejně tak používání pojmu hinduismus ve smyslu představy o jednotném náboženském systému je už dnes trochu přežitek. I dělení jednotlivých kapitol je do jisté míry úsměvné, pokud se religionistice už nějaký ten rok věnujete. Podívám-li se do obsahu a vidím u kapitoly Hinduismus podkapitolu Zakladatel a významné postavy, nevím, zda se mám při svém oborovém zaměření právě na indické tradice smát, brečet, či takovou publikaci rovnou hodit do koše. Takové závěry se nakonec ukázaly jako předčasné. Navzdory poměrně malému formátu knihy, se autorovi velmi dobře daří u jednotlivých kapitol vysvětlovat právě to, že není náboženství jako náboženství, a že s těmi zakladateli a posvátnými texty to není až tak jednoduché, jak by se při pohledu do Obsahu mohlo zdát.
Atraktivně zpracovaná je publikace i z hlediska designu. Obsahuje mnoho fotografií s popisky, rámečky se zajímavostmi a vysvětlivkami a přesto nepůsobí přeplácaně.

Malé kompendium světových náboženství si už ze svého názvu neklade za cíl být nějakou komplexní encyklopedií či dokonce odbornou publikací sloužící religionistům. Doporučuji ji ale těm, kdo chtějí mít po ruce rychlý zdroj základních informací, o nichž je následně možné se odpíchnout k dalšímu čtení. Jistou inspirací mohou být právě doporučené knihy uvedené na konci jednotlivých kapitol. Ačkoli se překladatelé snažili vybrat knihy dostupné v češtině, jsou to ale opět ty úplně nejzákladnější většinou přehledové knihy, navíc staršího data, které neposkytují tak úplně aktuální a podrobný vhled do problematiky a poznatků o zmíněných náboženstvích. Žádná objevná doporučení tedy čekat nelze, přesto jako odrazový můstek postačí.

Závěrem snad zbývá říct jen to, že tato publikace si i v mé knihovně své místo našla a do sběru určitě nepůjde.

Jitka Schlichtsová

Přehled kapitol:

• Křesťanství
• Judaismus
• Islám
• Zoroastrismus
• Bahá´í
• Hinduismus
• Džinismus
• Sikhismus
• Buddhismus
• Konfucianismus
• Taoismus
• Šintoismus

Podkapitoly:

• Historie a vývoj
• Zakladatel a významné postavy
• Směry
• Posvátné texty
• Základy víry
• Bohoslužby a svátky
• Rodina a společnost
• Soudobé problémy
• Doporučená literatura

Za poskytnutí publikace děkuji portálu www.dobre-knihy.cz a už vybírám, kterou knihu zvolím příště. 

O'CALLAGHAN, Sean. Malé kompendium světových náboženství. Vyd. 1. Praha: Knižní klub, 2012, 192 s. ISBN 978-80-242-3467-0.

Český neocharismatický sen

Ve slovenském překladu bude v nejbližších dnech publikováno v časopisu Rozmer.

Bublina, která splaskla. Tímto titulkem reagovala média v roce 2004 na Český sen a totéž platí i v  případě akce Benny Hinn v Praze. (Ne)uskutečnila se 28. a 29. dubna pod hlavičkou organizace Fresh Fire for All Nations. Množství věřících čekajících na zázračného uzdravovatele Bennyho Hinna, který nepřijel, připomíná pointu dokumentárního filmu Český sen, kdy davy koupěchtivých lidí odcházeli od makety supermarketu, ve kterém mělo být nabízeno mimořádně levné zboží, s prázdnou.

Mimo početnou skupinu věřících z Prahy, dorazily na „konferenci“ také skupiny napříč neocharismatickým spektrem z celé České republiky, ze Slovenska, z Maďarska, Polska i vzdálenějších zemí. Avšak úsilí těch, kdo absolvovali dalekou cestu v očekávání návštěvy jednoho z nejpopulárnějších uzdravujících evangelistů současnosti Bennyho Hinna, nebylo odměněno. Po Křesťanské konferenci Ohně 2015 v nich zůstala spíš jen trpká příchuť zklamání z toho, jaké svědectví o neocharismatických křesťanech tato akce vydala.

Jakkoliv byly prezentovaným důvodem Hinnovy absence zdravotní důvody a Boží záměr, můžeme spekulovat i o tom, že v rozhodování, zda Benny Hinn bude vážit cestu do Prahy, zvítězil čirý pragmatismus. Předem registrovaných účastníků byla stěží tisícovka. Při uvážení kurzu dolar versus koruna by z akce velký zisk patrně nebyl, tak organizátoři vybrali vstupné a obálky s penězi a Benny Hinn věřícím jednoduše požehnal z projekčního plátna.

Je sice pravděpodobné, že Hinn měl závažné zdravotní důvody ke zrušení své cesty, ale toto muselo být, a podle kuloárních informací opravdu bylo, organizátorům akce známo s předstihem. Takovému závěru nahrává i fakt, že Česká republika měla být posledním evropským zastavením nerealizovaného Hinnova turné. Pro Italy a Němce byla nepřítomnost hlavního pastora důvodem ke zrušení celé akce. Naproti tomu stejný postup jako v Čechách zvolili organizátoři také na Ukrajině. O tom, že se Benny Hinn nakonec nedostaví, informovali návštěvníky konference dávno po začátku prvního večerního shromáždění, kde měl pastor sloužit.

Úroveň přípravy takový „vrcholný bod programu“ předpokládala. Organizátoři vybírali vstupné velmi amatérským způsobem - bez výdeje příjmových dokladů či stvrzenek vydávali účastníkům náramkové vstupenky nerozlišující ani jednodenní či dvoudenní účast. Kvalita ozvučení sálu byla i na poměry českého neocharismatismu žalostná, stejně jako úroveň projevu vybraných řečníků i jejich tlumočníků. Co bylo provedeno pečlivě, bylo rozmístění obálek na peníze na každé židli.

Na tomto příkladu se působivě odhalila tvář hnutí víry v českých poměrech. Redukce celé akce na „dej peníze a Bůh požehná“ vrcholila hlavní tezí prvního večerního shromáždění: darované peníze v obálkách jsou semínkem, které věřící zasadí, aby Bůh jejich dar mnohonásobně rozmnožil. Většina večera byla spojena s marnou snahou řečníků rozpumpovat chladný a zklamaný dav obvyklými frázemi: „Neodejdeš stejný! Bůh má pro nás požehnání dnešní den!“ a „Zatleskejme Pánovi!“

Stejně tak se vysvětlení, proč Benny Hinn místo rad lékařů nevyužil spíše Božího daru uzdravování (ať už svého nebo někoho ze svých nejbližších spolupracovníků), omezilo pouze na entuziastická konstatování typu: „Bůh s námi má své plány a byl to jeho záměr. My musíme věřit! On je mocný! Volejte Aleluja!“ Taková byla reálná podoba „českého neocharismatického snu“.

Při shromážděních druhého dne se nálada trochu zlepšila. Mnozí lidé reagovali nadšeně i na náhradní řečníky, projevovali vděčnost i za to málo, co bylo prezentováno a s vírou hledali své uzdravení a požehnání. Faktem zůstává, že nejspíš odmítli připustit, že byli ve skutečnosti oklamáni. Tento dojem se během dopoledního shromáždění druhého dne snažili organizátoři zastřít vykreslením soucitu se zklamáním věřících a nabídkou vrácení vstupného. Ovšem i to se ukázalo jako prázdné gesto ve chvíli, kdy se někteří skutečně snažili této možnosti využít. Od registrační přepážky odcházeli pouze s částí vstupného, doznívající přednáškou o povrchnosti své víry v uších a opovržlivými pohledy v zádech za to, že žádají zpět peníze, ačkoli jsou na akci přítomni.

Otázkou nakonec zůstává, o jaký typ akce se jednalo a jaký obraz vytvářela o svých účastnících. Neměla patrně žádné misijní zaměření, její vyznění se téměř omezilo na odevzdávání obálek před údajně živě přenášenou tváří Bennyho Hinna na velkém plátně a modlitby za uzdravení. Po organizační stránce představovala vrchol amatérismu a pouze odhalovala jistý degenerativní charakter hnutí víry v českém prostředí.

Těch, kteří znechuceni odešli nebo se alespoň hluboce styděli, byl v poměru k celkovému množství lidí v sále celkem zanedbatelný počet. Jistě i mnozí z nich zůstanou nadále přesvědčení, že Benny Hinn má svůj mandát od Boha. Významnou množinu tvořili ti, kdo ve snaze utvrdit především sami sebe ve víře a popřít vlastní zklamání, prosili, přemlouvali, vysvětlovali a nakonec i odsoudili odcházející otevřeně znechucené věřící. Představují prazvláštní hnací motor soudržnosti českých neocharismatiků, která se projevuje i za naprosto bizarních okolností a svědčí o tom, že lidé z těchto kruhů dokáží uspokojivě interpretovat vše. To, že císař pán je nahý, pozná každé malé dítě. U papírové makety supermarketu také nelze tak snadno tvrdit, že zde stojí skutečný supermarket. Ale každý, kdo má pravou víru a Boží oheň v srdci, může prožívat, jak velmi byl požehnán a horlivě bránit „český neocharismatický sen“.

Tereza Halasová a Jitka Schlichtsová