Je tomu už téměř 4 roky, kdy jsem zařizovala svůj úplně první samostatný byt. Žádná kolej, žádný podnájem, konečně jsem měla svůj vlastní pronajatý byt. Při mém vrozeném perfekcionismu, který se realizuje mimo jiné i ve snaze o plně automatizovanou domácnost, nemohla chybět ani myčka nádobí. Myčka je totiž, dle mého názoru, úplně nejlepším přítelem člověka.
Peněz nazbyt tenkrát nebylo, a tak jsem zakoupila myčku z druhé ruky. Na obrázku vypadala krásně - nerez, displej, spousta tlačítek. Když jsme si pro ni tenkrát s bratrem přijeli, stál s ní už majitel před domem a měl ji pečlivě omotanou fólií. Byl prosinec, začínal hustě padat mokrý sníh a docela foukalo, takže mne ani nenapadlo ji chtít na ulici rozbalovat a kontrolovat.
Doma jsem pak zažila velké rozčarování, když jsem zjistila, že je uvnitř dost zanesená, příšerně jí vržou orezlé panty a navíc mi k ní pán jaksi zapomněl přibalit filtry. Pár dní jsme se naháněli, až nakonec asi napotřetí přivezl ten správný a já ji konečně mohla poprvé zapnout. Myčka měla, jak jsem vzápětí zjistila, i různé další vrtochy, které se nejčastěji projevovaly tím, že se sama od sebe v průběhu programů vypínala. Občas se mnou šili všichni čerti, když jsem večer zaklapla dvířka, stiskla Start, s obrovskou úlevou se přes koupelnu prodrala až do postele a najednou se ozvalo pronikavé pípnutí. Myčka se vypnula a já věděla, že musím vstát jen proto, abych otevřela dvířka, dala novou tabletu a zase dvířka zavřela. Pak už myčka obvykle spokojeně šplouchala a já mohla jít pokojně spát. Nespočítala bych ale, kolikrát jsem jí hlasitě spílala, kolikrát jsem sama sobě nadávala, že jsem koupila takový křáp.
Poslední dobou už byly tyto excesy v podstatě na denním pořádku. Na každou várku nádobí jsem spotřebovala alespoň dvě tablety, přičemž se milá myčka byla schopná v různých fázích programu zastavit i čtyřikrát. Skřípala jsem zuby, ryla si nehty vzteky do dlaní, ale vždycky jsem ji znovu zapnula a doufala, že ještě není konec. To poslední, na co bych totiž měla chuť, čas a peníze, by bylo shánět v době koronavirové jinou. Osudný den však nadešel. Minulou sobotu jí definitivně urezla a upadla západka na dvířkách a bylo jasné, že moje milá spolubydlící je na konci svých sil, že prostě další várku už neumyje, že oprava by byla dražší než byla její pořizovací cena a než by byla pořizovací cena nějaké náhradní.
A tak jsem sedla k internetu a stylem akce kulový blesk ji asi za tři hodiny, bez zbytečného sentimentu, pragmaticky a věcně, vyměnila za jinou. Déle než týden jsem tu pak na svou starou Aristonku nasupeně hleděla, že ten starý krám trčí v mé prťavé kuchyni a já s ní nejsem sama schopná hnout a dopravit ji na nedaleký sběrný dvůr. Až dnes se to stalo. Přijel bratr, myčku naložil na rudl, dovezl na sběrňák a šmitec. A teď přijde ta traumatizující část: když jsme mou myčku postavili mezi všechny ty ostatní rozbité a nepotřebně pračky, myčky, ledničky a mikrovlnky a obrátili se k odchodu, neubránila jsem se dojetí. Pohled na ni, jak stojí vprostřed sběrného dvora, mi trhal srdce. Přes vrzající dvířka i všechny ty vrtochy byla báječná a byla moje!
Snad mám tedy naději, že i ta nová - ještě starší než ta první, co má málo tlačítek a maličký displej, moc dlouhé programy (z toho jen jeden použitelný) a nakřáplý košík na příbory, je bílá (tedy vlastně spíš ohavně zažloutlá) a musela jsem ji polepit dekorační tapetou, abych se na ni vůbec byla ochotná dívat - bude jednou taky báječná a bude prostě moje.
Peněz nazbyt tenkrát nebylo, a tak jsem zakoupila myčku z druhé ruky. Na obrázku vypadala krásně - nerez, displej, spousta tlačítek. Když jsme si pro ni tenkrát s bratrem přijeli, stál s ní už majitel před domem a měl ji pečlivě omotanou fólií. Byl prosinec, začínal hustě padat mokrý sníh a docela foukalo, takže mne ani nenapadlo ji chtít na ulici rozbalovat a kontrolovat.
Doma jsem pak zažila velké rozčarování, když jsem zjistila, že je uvnitř dost zanesená, příšerně jí vržou orezlé panty a navíc mi k ní pán jaksi zapomněl přibalit filtry. Pár dní jsme se naháněli, až nakonec asi napotřetí přivezl ten správný a já ji konečně mohla poprvé zapnout. Myčka měla, jak jsem vzápětí zjistila, i různé další vrtochy, které se nejčastěji projevovaly tím, že se sama od sebe v průběhu programů vypínala. Občas se mnou šili všichni čerti, když jsem večer zaklapla dvířka, stiskla Start, s obrovskou úlevou se přes koupelnu prodrala až do postele a najednou se ozvalo pronikavé pípnutí. Myčka se vypnula a já věděla, že musím vstát jen proto, abych otevřela dvířka, dala novou tabletu a zase dvířka zavřela. Pak už myčka obvykle spokojeně šplouchala a já mohla jít pokojně spát. Nespočítala bych ale, kolikrát jsem jí hlasitě spílala, kolikrát jsem sama sobě nadávala, že jsem koupila takový křáp.
Poslední dobou už byly tyto excesy v podstatě na denním pořádku. Na každou várku nádobí jsem spotřebovala alespoň dvě tablety, přičemž se milá myčka byla schopná v různých fázích programu zastavit i čtyřikrát. Skřípala jsem zuby, ryla si nehty vzteky do dlaní, ale vždycky jsem ji znovu zapnula a doufala, že ještě není konec. To poslední, na co bych totiž měla chuť, čas a peníze, by bylo shánět v době koronavirové jinou. Osudný den však nadešel. Minulou sobotu jí definitivně urezla a upadla západka na dvířkách a bylo jasné, že moje milá spolubydlící je na konci svých sil, že prostě další várku už neumyje, že oprava by byla dražší než byla její pořizovací cena a než by byla pořizovací cena nějaké náhradní.
A tak jsem sedla k internetu a stylem akce kulový blesk ji asi za tři hodiny, bez zbytečného sentimentu, pragmaticky a věcně, vyměnila za jinou. Déle než týden jsem tu pak na svou starou Aristonku nasupeně hleděla, že ten starý krám trčí v mé prťavé kuchyni a já s ní nejsem sama schopná hnout a dopravit ji na nedaleký sběrný dvůr. Až dnes se to stalo. Přijel bratr, myčku naložil na rudl, dovezl na sběrňák a šmitec. A teď přijde ta traumatizující část: když jsme mou myčku postavili mezi všechny ty ostatní rozbité a nepotřebně pračky, myčky, ledničky a mikrovlnky a obrátili se k odchodu, neubránila jsem se dojetí. Pohled na ni, jak stojí vprostřed sběrného dvora, mi trhal srdce. Přes vrzající dvířka i všechny ty vrtochy byla báječná a byla moje!
Snad mám tedy naději, že i ta nová - ještě starší než ta první, co má málo tlačítek a maličký displej, moc dlouhé programy (z toho jen jeden použitelný) a nakřáplý košík na příbory, je bílá (tedy vlastně spíš ohavně zažloutlá) a musela jsem ji polepit dekorační tapetou, abych se na ni vůbec byla ochotná dívat - bude jednou taky báječná a bude prostě moje.
