Martin Fárek: Indie očima Evropanů

Recenze bude uveřejněna v časopisu Dingir 1/2016 na téma Klášterní život.

Martin Fárek, vedoucí Katedry religionistiky FF Univerzity v Pardubicích, představuje v knize Indie očima Evropanů širšímu publiku centrální tvrzení, že dosavadní orientalistické, indologické i religionistické bádání interpretovalo poznatky o indických tradicích způsobem, který příliš neodpovídá jejich skutečné podobě, ale spíše je deformuje. Je možné potvrdit nebo vyvrátit tvrzení indologů, že první orientalisté dokázali zkoumat oblast Indie „nezaujatě“ a sbírat skutečná „fakta“ navzdory tomu, že účelem jejich cest na indický subkontinent byla křesťanská misie? Fárek si klade za cíl odhalit a analyzovat „pokřivené obrazy“ ovlivněné původně teologickým rámcem myšlení evropských badatelů a navrhnout nové teorie a metody, které by lépe sloužily výzkumu indických tradic, nebyly zatížené biblickými podobenstvími a křesťanským světonázorem. Ten je podle Fárka stále přítomen ve vědeckých teoriích bez ohledu na to, že měl údajně vědu opustit již v době osvícenství. Ve svém bádání navazuje a velmi často odkazuje na Výzkumný program komparativního studia kultur indického badatele N. S. Bálagangádhary působícího v belgickém Ghentu. Jednotícím prvkem celé publikace je zpochybnění funkčnosti současné metodologie ve výzkumu indických tradic.

První kapitola knihy Evropané hledají náboženství v Indii (s. 43–99) se soustředí na prokázání teze, že přední čeští badatelé v oblasti indologie jako např. Otakar Pertold, Vincenc Lesný a Dušan Zbavitel přebrali myšlenkovou strukturu prvních orientalistů z prostředí britského kolonialismu, u nichž Fárek a Bálagangádhara jednoznačně detekují teologické pozadí i motivy. Jádrem kapitoly je tedy především shrnutí historie českého bádání o indických tradicích a rozbor sdílené „struktury příběhu indických náboženství, ve které jsou předmětem sporu definice hinduismu i buddhismu“ (s. 40). Co je tedy hinduismus? Lze jej definovat jako náboženství? Proč badatelé, ačkoli každý přináší vlastní definici toho, co je hinduismus, mají zároveň potřebu definovat, co hinduismus není? Tyto otázky vedou k tomu, že do kapitoly o českém bádání vložil autor exkurz do otázek jazykového úzu a teoretických rámců používaných v bádání orientalistů. Tím Fárek poukazuje na další veličinu, která má vliv na zkreslování zkoumaného jevu. Klíčový je zde vliv jazykového a teoretického aparátu na proces zkoumání indických tradic, resp. to, že náš jazykový a myšlenkový aparát zatím nemá prostředky k tomu, aby mohl postihnout odlišnost zkoumaného kulturního okruhu. Tím dochází k jeho deformaci směrem k evropskému kulturnímu zázemí badatelů.

Na určení jednotného rámce českého zkoumání indických tradic navazuje kapitola Náboženství, historiografie a indická minulost (s. 100–140). Ústředním tématem je zde zpochybnění obecně sdílené představy, že evropské osvícenství znamenalo odklon náboženských témat z vědních oborů.  Fárek ilustruje stálou přítomnost křesťanské teologie v evropském dějepisectví (potažmo v evropském myšlení jako takovém) a způsob, jak podle jeho výzkumu brání i dnes správnému porozumění indického způsobu chápání a zaznamenávání historie. Zároveň i vlastní názor Indů a indických historiků považuje za deformovaný tím, že i oni pod vlivem kolonialismu přejali evropskou interpretaci vlastních dějin. Na místo sběru faktů a snahy o jejich zapsání na časovou osu dějin světa, jak je doposud zvykem, Fárek navrhuje iniciovat návrat k výzkumu příběhů, tedy narativních vyprávění, která jsou podle něj nejautentičtějším způsobem uchovávání indické historie.

Třetí kapitola, Árjové v proměnách interpretací (s. 141 – 166), zpracovává obecně přijímanou teorii o tom, že původními obyvateli oblasti severozápadní Indie byl národ zvaný Drávidové. Po příchodu kmene Árjů měl být tento národ postupně vytlačován a podmaňován. Tento bod je obecně vnímán jako počátek védské kultury a náboženství. Invazní teorie je vystavěná především na lingvistických důkazech o existenci indoevropského proto-jazyka a jeho evidentní odlišnosti od jazyka Drávidů. Invazní teorie je podle Fárka v prostředí české indologie přijímána zcela nereflektovaně navzdory tomu, že v zahraničních kruzích je velmi často diskutována. Fárek považuje invazní teorii za výsledek biblického a teologického myšlení evropských vědců, tedy za další důkaz podtrhující Bálagangádharovo přesvědčení, že západní věda je stále deformovaná ve smyslu křesťanské apologetiky. V invazní teorii spatřuje stromový model šíření národů odvození od biblické knihy Genesis, přirovnává indické bráhmany k potomkům kmene Lévi apod.

Poslední kapitola (s. 167–195) Fárkovy publikace je věnována Rámmóhanu Rájovi, který je obecně pokládán za velkého reformátora ve skutečnosti neexistujícího hinduismu. Mnoho jeho iniciativ mělo sjednotit rozličné tradice hinduistů do společného proudu. I Rájovo počínání považuje Fárek za důkaz naprosté odlišnosti indického a křesťanského myšlení. Jakoby mělo opačným směrem přinést další důkaz o pravdivosti teorií Bálagangádharova týmu. Rájovu snahu o reformu hinduismu považují za výsledek poevropštěného vzdělávání v koloniální Indii, za důkaz nesourodosti a zmatků vznikajících na obou stranách v závislosti na nemožnosti vzájemného pochopení tak diametrálně odlišných kultur.

Fárkova publikace nabízí poměrně zajímavý úhel pohledu nejen na problémy evropské orientalistiky, indologie a religionistiky, ale na evropskou vědu jako takovou. Přináší podnětné postřehy pro diskusi nad metodami a jazykovými prostředky, které jsou používány ke zkoumání a popisu nejen indických kultur. Problém této interpretace západní vědy však tkví v tom, že kritizuje deformaci indických kultur křesťanskými prvky obsaženými v západní vědě na základě optiky indického badatele Bálagangádhary. Ten by na základě své vlastní teorie neměl být schopen správně vnímat tradice západu. Jedná se tak o poněkud cyklický problém, který Fárkovu knihu provází od základu a nabourává Fárkovu i Bálagangádharovu argumentační linii.

Martin Fárek, Indie očima Evropanů, Karolinum, Praha, 2014, ISBN: 978-80-246-2494-5.