pondělí 15. června 2015

Hrdej Budžes

"Včera byl důležitej den. Včera jsem ve školním rozhlase slyšela krásnou básničku o jednom pánovi. Jmenoval se Hrdý Budžes, byl velice statečnej a vytrval, i když měl všelijaký potíže. Já mám taky potíže (...) Ale včera jsem si řekla, že se nedám. Budu jako ten Hrdý Budžes a vytrvám."




Konečně se opět hlásím s novými zprávami z Indie, tentokrát z "růžového města" Jaipuru. Už mě vážně hryzalo svědomí, že jsem dlouho nic nenapsala. Když opomenu naprosto zoufalé připojení, o kterém jsem informovala v minulém příspěvku, nebylo moc o čem psát. Dny v mandiru Vijay Vallabh Jain Smarak v Dillí byly jeden jako druhý. Areál jsme prolezli křížem krážem, našli jsme prádelní šňůry, zvykli si na kbelíky, komáry, všudypřítomný prach, na výtahy, které jezdí jen tehdy, když se jim zrovna chce. Už mě dokonce přestalo fascinovat, že tam ráno ohlašují "zpěvem" peacocks místo českých kohoutů. Nevím, zda mohu mluvit za všechny, ale já se rozhodně začínala cítit zabydleně. Jak už to tak v mém životě často bývá, domácký pocit mi nikdy není souzen na dlouho. V sobotu v půl páté ráno jsme nasedli do autobusu a vyrazili na sedmihodinovou cestu do Jaipuru ve státě Radžastán.

Daršan v ISKCON Temple Jaipur
Příjezd do Jaipuru se nesl ve znamení pozitivních očekávání. To nikdy nevěstí nic dobrého. Já se osobně těšila (nebo spíš doufala), že se mi konečně podaří dostat do nějakého obchodu, kde budu moci doplnit tenčící se zásobu základní kosmetiky, případně si dokoupit nějaké oblečení. Murphyho zákony totiž fungují zcela neomylně. Zabalila jsem si do Indie své nejoblíbenější, lety prověřené oblečení. Většina těch věcí už se mnou zažila několik vodáckých výjezdů (a to už je pár let zpět) i dovolených s dětmi mých kamarádek a příbuzných. Bylo to oblečení natolik odolné, že na něm nikdy neulpěla žádná dětská ani přírodní špína, nikdy se mi nepovedlo ho nikde roztrhnout či jinak zničit. Bylo to oblečení, které se pralo v řece jen obyčejným mýdlem (někdy ani to ne), ždímalo ručně a sušilo na pádlech na přímém slunci. Všechno přežilo bez větší úhony. Tady se jako na potvoru poroučí jeden kus za druhým. Musím se však přiznat, že úbytku mého šatstva přispívá i má vlastní roztěkanost a nesoustředěnost - třeba včera jsem v chrámu ISKCON (Mezinárodní společnost pro vědomí Kršny také známá jako hnutí Haré Kršna indického duchovního učitele Bhaktivédanty Svámina Prabhupády) zapomněla svůj milovaný modrý šátek s želvami, který jsem si přivezla ze Zakynthosu před třemi lety. Byl to opravdu skvělý parťák do jakékoli pohody i nepohody... R.I.P.!

Vybraná společnost
Vraťme se však zpět k otázce doufání, očekávání a následnému zoufání. Zajímalo by mě, zda je člověk vůbec schopen v nic nedoufat a nic neočekávat. Jistě by nám to ušetřilo spoustu problémů. Vážně se o to snažím, ale nějak se mi to nedaří. A tak mé nitro zaplesalo při příjezdu k našemu novému mandiru. Na první pohled to vypadalo, že je zde vše, co mi v Dillí scházelo. Mandir je v úplném středu města. Pár kroků od brány mandiru je bankomat, naproti dokonce normální obchoďák. Našla jsem tam drogerii i obchod s oblečením, které si mohu vyzkoušet, a kde prodavači dokonce umí anglicky. Nádhera. Z rušné křižovatky před mandirem se rozbíhají ulice s chodníky a obchody. Dokonce jsem našla antikvariát. Jsem ve velkém pokušení. Je to jen asi 200 metrů od mandiru a přepočet ceny těch knih je naprosto směšný v porovnání s cenami knih v ČR. Na rozdíl od Dillí se tu zřejmě příliš nenosí žebráctví a celkově jsou tu ulice širší, prostornější a čistší. Prostředí Jaipuru má očekávání rozhodně nezklamalo.

COCKROACH STORY 

"Stala se mi taková nemilá věc..."


Ubytování mi zde působí víc než jen "smíšené pocity". Oproti mandiru v Dillí je tu jedno obří plus: kvalitní WiFi, na kterou se můžeme připojit všichni. I přednášková místnost je naprosto úžasná. Je to krásná konferenční místnost s pohodlnými křesly a dobrou akustikou. Tím ale pozitiva končí. Byla jsem hodně na rozpacích, když jsem vešla do svého pokoje. Byla to vlastně kobka bez oken vybavená jen dvěma postelemi, jednou příšerně špinavou skříní, nočním stolečkem a poloslepým zrcadlem. V koupelně se na mě opět usmíval kýbl, tentokrát však bohužel jen asi půl metru od toalety a umyvadla. Vím, že by miliony lidí na téhle planetě (a dokonce v tomhle městě) za takové bydlení líbalo ruce, a cítím se proto značně provinile, ale já jsem z toho příliš nadšená nebyla. Zvlášť, když si vezmu, že k tomu ještě navíc připlácím 6 USD denně ze svého za klimatizaci, která tu vlastně není vůbec potřeba, je nastavená na 18 stupňů a nejradši bych ji vyrvala ze zdi. Nutno však říci, že mám tentokrát opravdu smůlu na pokoj. Ostatní pokoje až tak strašné nejsou.

Všechno by se to dalo celkem snadno přijmout, nebýt něčeho, na co jsem opravdu připravená nebyla. Švábi! Tohle místo je jimi doslova prolezlé. Náš pokoj, který je poslední na chodbě nejblíže k východu, se jim opravdu líbí. To je na mě už opravdu příliš. Hned první cockroach, kterého jsem viděla, byl velký jako palec mé ruky. Od té doby jsem jich viděla přibližně stovky. Co mě překvapilo snad ještě víc než švábi samotní, byla moje reakce. Ze začátku jsem vůbec nemohla uvěřit, že je to skutečnost. Navíc se všichni okolo chovali, jako by na švábech nebylo nic zvláštního. Dokonce jsem první den i noc celkem odhodlaně obývala svůj pokoj švábům navzdory. "A Hrdý Budžes vytrval..."

Až když jsem večer zhasla světlo a rozhodla se, že jdu spát švábi-nešvábi, cosi se zlomilo. Za nic na světě se mi nedařilo usnout. Pořád jsem slyšela cvakání švábích nožiček na dlaždičkách. Vzpomněla jsem si na ježky. Co bych v tu chvíli dala za českého obyčejně zablešeného ježka. Strčila jsem si špunty do uší, abych to cvakání neslyšela (což je z logického hlediska samozřejmě nonsens) a urputně se snažila usnout další hodinu, než se mi to povedlo. Má současná spolubydlící Anja spala asi dva dvě minuty.

Ráno bylo v našem pokoji švábů hned několik - tedy těch, co jsem viděla. Po celodenním frflání se mi podařilo zjistit, že naši Indové vlastní nějaký sprej proti hmyzu. Nenásilí... (představte si, jak se sarkasticky šklebím). Pokud se jedná o šváby, ani naši lektoři neznají jívu (i když fakt je, že Navin není džinista). Vystříkala jsem to důkladně. Během pár minut se odněkud vyrojilo spousta mravenců a chvíli na to byla podlaha našeho pokoje pokrytá zkroucenými mravenčími mrtvolkami. Švábi se však objevovali i nadále, jako bych neudělala vůbec nic. Večer, když Anja zhasla a během chviličky spala jako nemluvně, jsem dosáhla stavu naprosté hysterie. Všechna bojovnost mě opustila. Vůbec si nepamatuji, jestli jsem někdy zažila takovou ataku paniky jako ten večer. Nemohla jsem tam zůstat. Seděla jsem na chodbě. "Nejsem vůbec žádnej Hrdej Budžes," rozbrečela jsem se jako malá holka. Vůbec jsem nemohla popadnout dech. Švábi. Proboha! Já nikdy v životě živého švába neviděla. Před příjezdem do Jaipuru pro mě švábi existovali jen na obrázku v encyklopedii. Do mojí mysli se zase valila všechna ta špína z ulic. Všechen smrad, nepořádek a mrtvoly okolo. Nesmyslné odmítání insekticidů a dezinfekcí v zemi, kde ještě nepochopili, že nejlepší kšeft na světě je právě likvidace odpadků, nikoli jen jejich probírání a prodej toho, co je v nich ještě použitelného. Uklidnila mě až Komal, která mě donutila mluvit o něčem jiném a uložila mě do své postele (v jejím pokoji totiž ty potvory nejsou).

Až včera se mi dostalo potvrzení toho, že má nevole sdílet ubytování se šváby, není jen předmětem všeobecného vtipkování. Navin mě ujistil, že švábi opravdu nejsou v pořádku a donutil "manažera" ubytování, aby poslal někoho, kdo náš pokoj "pořádně" uklidí a zaslepí různé díry a průduchy ve zdech, kterými ty potvory lezou. Úklid v džinistickém stylu však zahrnuje zametení mrtvolek a vytření podlahy nějakým velmi jemným mýdlem přírodního původu. Díry ve zdech uklízeči zalepili novinami a bylo po všem. Bez výsledku. Ráno jsem našla v pokoji opět švábí přírůstky. 

Ani třetí týden v Indii mě kulturní šok ještě neopustil, a myslím, že už asi neopustí. Smířila jsem se s lecčím, ale švábi jsou na mě prostě moc, stejně jako laxní přístup Indů k hygieně a kvalitě poskytovaných služeb.

"A tam to bylo. Byla tam ta básnička o Hrdým Budžesovi a bylo to moc smutný. Hrdý Budžes nebyl ani indián, ani partyzán. Hrdý Budžes nebyl vůbec. Hrdý Budžes je jen - hrdý buď, žes. To je ještě horší, než kdyby to byl komunista. Napřed čert s Mikulášem, pak Ježíšek a teď Hrdý Budžes."




*Všechnny citace pochází z díla Hrdý Budžes Ireny Douskové.

 BONUS
Úryvky z konverzací na téma švábi aneb Když jsou vaši blízcí "s vámi"
(bonus pro statečné čtenáře, kteří se dostali až sem):

1. Moje matka
Moje matka:
"Buď ráda, že jsou to švábi a ne štěnice."
Já:
"No ale co mam delat, kdyz tu ted nemuzu usnout, protoze porad slysim to cvakani?"
Moje matka:
"Musíš počítat ovečky a ne šváby."

2. Babička
Babi: 
"Prý tam máte šváby. A cos´ dělala, když jsi to viděla? Ječela jsi?"
Já:
8-O (valím oči a žasnu) "To fakt nevím, k čemu by mi to bylo..."

3. Můj bratr (Bez cenzury, za překlepy se stydím. Ve skutečnosti nejsme ani jeden retardovaný negramot, ale Facebook Messanger v mobilním telefonu není zrovna nejlepší kámoš.)




Vystavil v
Štítky:

Žádné komentáře:

Okomentovat

Přihlásit se k odběru: Komentáře k příspěvku (Atom)