Chandini Chowk

Je neuvěřitelné, jak tady ten čas hrozně letí. Sotva se probudím, už je zase večer. Časy přednášek se trochu mění, ale jinak je to stále stejný rytmus. Snídaně, přednáška, oběd, válení, přednáška (případně tutorial), chvilka na internetu, krátká procházka, večeře, sezení u počítače do deseti večer, bezvědomí. A tak to máte každý den... Ten režim je trošku na zblbnutí. Organizátoři jsou si toho patrně vědomi, a tak nám to občas trochu zpestří: dnes a zítra v 6:30 (!!!) ráno preksha meditation. Je dost těžké o takovém programu vyplodit smysluplný a přirozeně vtipný blog, který by odpovídal mé osobnosti. Mám ráda výzvy, takže se určitě pokusím, ale asi až někdy jindy. Dnes chci především splnit svůj slib ohledně středečního nákupního odpoledne v Chandini Chowk. 

Taxíkem jsme dorazili do neuvěřitelně přecpané dlouhatánské ulice. Jako obvykle byla všude hrozná špína a lidé se podobali sardinkám v konzervě vzezřením i zápachem. Pro křik, troubení aut a zvonění prodavačů kdečeho nebylo slyšet vlastního slova. Má fotka z tohoto místa je jen jedna a bohužel zdaleka nevystihuje jeho atmosféru, proto přidávám druhou, jejíž autorkou je Anja. Bohužel má mysl neměla příliš prostoru k dumání nad tím, jak udělat dobrou fotku. Snažila jsem se především nenechat zajet a přesvědčit sama sebe o tom, že sednout si na patník a křičet z plna hrdla stejně nic nevyřeší. Paradoxně nejklidnějším místem byl sikkhský chrám zhruba uprostřed. Bohužel jsme se tam zdrželi jen asi 5 minut a samozřejmě se tam nedalo fotit (to dá rozum).

Plánovali jsme společnou fotku před chrámem, ale místní chlapík 
zkrátka trval na tom, že tam chce být s námi...

Každopádně vězte, že to byla ulice asi dva kilometry dlouhá plná obchodů s oblečením. Stánek, kde bychom doplnili zásobu vody, jsme hledali přes hodinu.    

Na zpáteční cestu jsme zvolili metro. Zde není moc o čem vyprávět. Jestli je něco v tomhle šíleném městě v pořádku a na úrovni, je to právě metro. Jistě zajímavým úkazem jsou osobní kontroly a skenování zavazadel při vstupu do prostoru metra (muži a ženy zvlášť, paravany stejně jako kdekoli jinde), vyhrazené vagóny pro ženy a také samostatná část nástupiště.

Jako správní turisté jsme se museli vyfotit i pod cedulí
označující ženskou část nástupiště. Vůbec na nás lidé nezírali, kdepak...

Metro nás dovezlo celkem nedaleko našeho mandiru. Asi jen 20 minut jízdy autorikšou. Autorikša, jak si můžete prohlédnout na následujících fotografiích, je vlastně motorka, která má na sobě přidělaný domeček (nebo tak nějak...). Zdá se neuvěřitelné, že jsme se tam vešli tři a řidič. Tento dopravní prostředek má obrovské kouzlo a řidič byl moc milý chlapík. Co ale bohužel všechny klady převáží, je fakt, že po dvaceti minutách jízdy, jsem ještě dvě hodiny smrkala dehet a kašlala uhlí v kostkách. Všechny puchy, výfukové plyny a prach máte v autorikše z první ruky.

Řidič byl prostě sympaťák a ochotně pózoval

Když v Delhi zaprší, dostane místní špína ještě větší grády.

I takhle může vypadat obchod

K řízení dopravy v Delhi potřebujete mít především
pro strach uděláno, píšťalku a silnou osobnost.

KONEC DOBRÝ, VŠECHNO DOBRÉ

Slib jsem splnila a pro dnešek se loučím. Příště se můžete těšit na trochu obšírnější povídání o oficiální i neoficiální výuce a každodenních pokrocích, které dělám(e). V neděli nás čeká výlet k Taj Mahal. Snad to připojení dovolí a budu moci psát. Dnešní příspěvek jsem vzhledem k ubohému připojení psala přes dvě hodiny... Trpím, ale píši!