Po delší době se vám hlásím z vlaku kdesi mezi Jaipurem a Indore. Ano, správně. Měníme destinaci. Na cestě "zpět" do Delhi si uděláme třídenní zastávku v Indore. Ty uvozovky jsou tam, protože Indore je ve státě Madhya Pradesh kdesi uprostřed Indie úplně opačným směrem než je Delhi.
Vzhledem k tomu, ze pisi z mobilu, mi prosim pro tentokrat odpustte, ze prestanu psat nase mile ceske hacky a carky i vsechny pripadne preklepy. Neznam snad nic otravnejsiho, nez je psani z mobilu. Nic jineho mi ale nezbyva. Porad jsem doufala, ze se podari obnovit pripojeni pro pocitac, ale nestalo se. Ted opet nevim, do ceho jedu. Zazitky mych indickych cest mi vsak veli uz na nic necekat a pouzivat (a uzivat) to, co mam. I to je, mili pratele, mozna neco, za cim nekteri lide do Indie jezdi. Jestli tahle zeme neco patrne dokonale umi, pak je to obnoveni kontaktu s pritomnym okamzikem. Doslova vas donuti neplanovat, nedumat nad minulosti a proste resit jen danou chvili. I nastupovani do vlaku je tu na hranici existencialniho zazitku. Bohuzel mi mobilni applikace Bloggeru nedovoli obrazovou dokumentaci. Mejte prosim trpelivost. Vse doplnim nejpozdeji po navratu do evropske, rychlym internetem vybavene civilizace.
Vsechny dny v Jaipuru byly tak nejak hekticke. Skoro ani nevim, kdy jsem stihala spat. Snidane v pul osme rano, dopoledne prednasky, obed, odpoledni diskusni seminar nasledovany uprkem do mesta za pamatkami, prochazkami a nakupy, navrat na veceri v pul sedme a vecerni "spolecensky" zivot. Povinny navratil byl sice v pul desate vecer, ale nevim, zda jsem nekdy sla spat pred jedenactou. Ma samotarska duse chvilemi toho prehnane komunitniho ducha s nadechem americke vzajemnosti proklinala a odsuzovala, presto jsem se diky tomu mnohe naucila. A to nemluvim jen o zlepsovani sve anglictiny. Napriklad vcera jsem se "po vecerce" na strese mandiru dozvedela, o cem lze diskutovat s ridicem autoriksi. Mexican Herman (German) studujici v Miami se vratil z mesta s historkou o tom, jak s nim jeho sofer zapredl velmi zainteresovanou diskusi o oralnich sexualnich praktikach. Ja nevim jak vy, ale ja s ridici obvykle hovorim tak maximalne o pocasi...
Ti z vas, kdo sleduji muj profil na facebooku, jsou alespon trochu obeznameni s vypravami poslednich dni. Facebook je totiz na rozdil od Bloggeru ochotny nahravat fotky. V sobotu jsme navstivili mnoho krasnych mist. Nekolik dzinistickych mandiru a ustav pro handicapovane v Jaipuru, kde vyrabeji doslova na koleni uzasne nahrady dolnich koncetin. Vsechna mista, ktera jsme v Jaipuru navstivili, si bezpochyby zaslouzi co nejdrive samostatne prispevky s fotogalerii. To same plati take o Hastinapuru. Opet zadam ctene ctenare o strpeni.
Nechci nejak predbihat, ale nedele byla patrne nejuzasnejsi den cele me indicke cesty. Jela jsem na slonovi! Je to priserne detinske a sileny turisticky kyc, ale ja proste musela. Dvojnasobna parada byla, ze jsem jela sama. Zatimco ostatni turiste obvykle podnikaji podobne veci v paru, ja byla stredem pozornosti. "Maharani!" volali Indove kolem a ja jen fascinovane sledovala prekrasnou kopcovitou krajinu, jezero a Amer Fort, starobyle sidlo maharadzu Jaipuru, kam me muj slon nesl. Ale nebojte, netoulam se po Indii uplne sama. Nedeli se mnou travil Mexican German a Kubanka Liz. Za velice smesny peniz (250 indickych rupii je neco kolem 100 CZK) se nam dole pod pevnosti nabidl pruvodce. Musim rict, ze jsme udelali bajecnou zkusenost. Byl to opravdu sympaticky clovek. Ja ho ocenila zvlaste ve chvili, kdy za nas vybojoval vstupenky. V Indii totiz neexistuje nic jako fronta, poradi a trpelive cekani. Vsichni se tlaci, predbihaji, krici jeden pres druheho. Uplny blazinec. Nas chlapik nas provedl po pevnosti, povypravel nam o miseni hinduisticke a islamske kultury, mistni architekture, i otazce mnohozenstvi. Udelal nam take par prekrasnych fotek. Z pevnosti nas jeste zavedl do mistni vyrobny textilu, kde jsme se podivali na vyrobu barev, barveni textilu a vyrobu kobercu. Uzasne!
Po Amer Fort nasledovala velmi dobrodruzna vyprava k Opicimu palaci. Monkey temle, ci Monkey palace je misto, ktere vypada jako by na nej cely svet zapomnel. Chram boha Hanumana je takove male mesto mezi skalami, kam se da prijit dvema zpusoby: spodni cestou, kde je potreba jen vyjit par schodu od dolnich chramu k opicimu bazenu a zase zpet, a nebo cestou pres kopec, kterou pro nas "zvolil" ridic nasi autoriksi. Nechci radsi premyslet o tom, zda to byla jeho zlomyslnost nebo jen nevedomost. Kazdopadne nas vysadil na miste, odkud jsme se trmaceli do kopcu po ceste tvorenou ohlazenymi kremeny vzhuru k chramum, ktere patrne "bily muz" nenavstivil hodne dlouho a zase dolu k cili nasi cesty, chramu boha Hanumana s opici tvari. Zvlast vynikajici bylo, ze Liz i German meli na nohou jen zabky a priserne jim to klouzalo. Hanumanuv palac obyvaji opravdu prevazne opice a nekolik lidi, kteri "udrzuji atmosferu". Jakkoli to zni cynicky, davaji tomu moc pekne baleni. Po prichodu nas privital asi tricetilety mnich. Nabidl nam vodu, zavedl nas do svatyne, kde jsme chvili meditovali a spolecne se modlili za Hanumanovu ochranu. Za zvuku mantry nam obvazal ruce cervenymi provazky a udelal znacky na cela stejne jako mnisi ve vsech ostatnich chramech. Uz ani nevim, kolik ruznobarevnych tecek a carek jsem ten den mela na cele. Zrejme se to ale vzajemne nevylucuje.. Jak ja zavidela opicim, opicakum a opicatkum ten bazen.. Predstavte si ten pocit, jak v padesatistupnovem (padesat bylo ve stinu) vedru uplne splaveni po horskem vyslapu sledujete bandu opic dovadejicich v bazenu. Jestli ta zvirata nahodou nemaji trochu vic fistronu nez my...
Ma indicka dobrodruzstvi vsak zdaleka nekonci. Dnes, jak uz jsem zminila, je mi dopran zcela novy zazitek. Sestnacti hodinova cesta indickym vlakem. Naprosto rozumim tomu, proc nas doted vozili autobusem. Na tohle se clovek musi nejakou dobu rozkoukavat. Filmy rozhodne nelzou. Indicke vlaky maji asi 7 trid. My jsme nastesti v nejake lepsi tride s lehatky a klimatizaci. Touto dobou jsme na ceste uz asi ctyri hodiny. Mam celkem pohodlne a prostorne misto a vlastne mi nic moc nechybi. K dokonalosti uz mi schazi jen okno, ktere na me strane neni. V jinych vagonech ale takova pohoda neni. Nastupovani probiha opet systemem tlacenice. Je stejne tezke se dostat dovnitr i ven, a je zcela lhostejne, zda se cpete dvermi nebo oknem.
Asi mi brzy upadnou palce, takze se s vami pro dnesek rozloucim a pokusim se co nejvice casu zaspat. Uz mi zbyva jen necelyh 12 hodin!
Vaše Jitka
P.s.: Preji dobre rano. Musim trochu poupravit superoptimisticke vyzneni meho prispevku. Velice zahy se nas vagon zcela naplnil a zacal pripominat spise prasecak. Noc byla dlouha predevsim diky jednomu detatku, ktere hystericky projecelo noc. Jestli mi prave ted neco k dokonalosti chybi, pak predevsim par hodin spanku, kyslik, prasky na boleni hlavy a zvukotesny vagon pro vriskajici deticky.
Žádné komentáře:
Okomentovat