Perfekcionismus je hereze! Každý den se něco schumelí, tak proč se o to nepodělit? Konec konců nic nepotěší tolik jako cizí eskapády... držkopády... a tak vůbec.
neděle 15. listopadu 2015
Muslimové o terorismu
Islámská nadace v Praze
Muslimská komunita důrazně odsuzuje barbarský teroristický čin spáchaný dne 13. listopadu v Paříži. Tento teroristický čin je útokem nejen proti lidskosti, ale na všechny morální a náboženské hodnoty, které udržují společnost ve stabilitě a míru. Cílem teroristických útoků je vyvolat ve společnosti strach a nedůvěru.
Muslimskou komunitu velmi zasáhla tato tragédie o to více, že se stala ve jménu náboženství, které svými principy pozitivně přispělo k pokroku civilizace. Muslimové vnímají Českou republiku jako svoji vlast a cítí se být její součástí. Velká část muslimů zde žije již mnohá desetiletí, založili rodiny a své děti vychovávají v duchu evropských hodnot. Proto doufáme, že v České republice nebudou sílit protiislámské a xenofobní nálady. Nesmíme připustit, aby pravicoví či islámští radikálové zničili hodnoty svobody a demokracie a nepřipravili tak v budoucnu cestu k diktatuře. Zároveň nesmíme připustit, aby se díky xenofobním projevům začala radikalizovat nějaká část muslimské komunity a proto vyzýváme veřejnost k respektu a toleranci. Muslimská komunita v České republice ráda vyjde vstříc úřadům i veřejnosti a bude se podílet na řešení obtížných problémů. Utrpení, které postihlo pozůstalé, postihlo zároveň i nás. Hlubokou upřimnou soustrast.
Muslimská obec v Praze
Muslimská obec hluboce soucítí s obětmi ve Francii, které zemřely při teroristickém útoku. Razantně odsuzujeme jakékoliv násilí na kterékoliv bytosti. A opět důrazně opakujeme, že tyto činy nemají a nikdy nic neměly společného s islámem. Ti, kdo je páchají, jsou pouzí nihilisté. Doufáme, že útočníci budou dopadeni a spravedlivě potrestáni. Taktéž vyjadřujeme hlubokou soustrast pozůstalým. Věříme, že se nepodvolíme tomuto tlaku a zachováme si vzájemné pochopení lidství napříč různorodostí.
Ústředí muslimských obcí
Jménem Ústředí Muslimských Obcí v České republice ostře odsuzujeme včerejší teroristické útoky v Paříži. Chtěli bychom vyjádřit svou hlubokou a upřímnou soustrast rodinám obětí tohoto zbabělého útoku a celému francouzskému lidu. Náš postoj byl vždy jasný proti jakémukoliv projevu terorismu a násilí, a to zejména, když útočníci zneužívají jméno Boha a naši víru k ospravedlnění svých zrůdných činů. Poselství islámu, dle slov Koránu, je poselstvím milosrdenství všem lidem a ne poselstvím msty a nenávisti, kterou extremisté z Alkaidy a ISIS šíří svou zločinnou politickou ideologií a teroristickými činy. Není pochyb, že takové útoky nemají za cíl jen zavraždit co nejvíce nevinných lidí, ale jde primárně o to destabilizovat Evropské země, zasít strach a nenávist mezi lidmi a donutit Evropu, aby ztratila své ideály založené na demokracii, svobodě a lidských právech, které inspirují tolik lidí ve světě, včetně toho muslimského. Proto doufáme a věříme, že tento útok nebude zneužit k tomu, aby Evropa polevila ve svých ideálech a ustoupila extremismu, ale naopak upevnila se v tom, čemu věří, aniž by rezignovala na svou bezpečnost a udělala vše potřebné k tomu aby, se takovéto útoky už neopakovaly.
Federace Islámských organizací v Evropě:
FIOE důrazně odsuzuje teroristické útoky a akty brutálního zastrašování, jehož svědkem bylo francouzské hlavní město během páteční noci (13. listopadu), které mělo za následek vysoký počet nevinných obětí.
Slepý terorismus opět ukázal svou ošklivou tvář v aktech náhodného zabíjení a cílení na nevinné lidi na veřejných místech, braní rukojmích a závažnými útoky, které šíří strach a paniku ve společnosti. Protože po sobě jdoucí zprávy z terénu popisují rozsah událostí, pak je teď právě vhodný okamžik k projevení soudržnosti, vzájemné solidarity a národní jednoty v konfrontaci s těmito hrozbami, které nemohou být podceňovány.
FIOE sdílí žal pociťovaný francouzským lidem a vyjadřuje své sympatie rodinám obětí této bolestné tragédie.
Muslimové říkají: "Ne naším jménem! Not in my name!"
pondělí 29. června 2015
On the road...
Jednoduše cesta
Je to trochu křeč... |
cestou z nádraží |
Cesta k nesmrtelnosti
uvnitř budoucího chrámu |
pan Nesmrtelný a jeho 1143 títhankarů |
pondělí 22. června 2015
Z vlaku
Po delší době se vám hlásím z vlaku kdesi mezi Jaipurem a Indore. Ano, správně. Měníme destinaci. Na cestě "zpět" do Delhi si uděláme třídenní zastávku v Indore. Ty uvozovky jsou tam, protože Indore je ve státě Madhya Pradesh kdesi uprostřed Indie úplně opačným směrem než je Delhi.
Vzhledem k tomu, ze pisi z mobilu, mi prosim pro tentokrat odpustte, ze prestanu psat nase mile ceske hacky a carky i vsechny pripadne preklepy. Neznam snad nic otravnejsiho, nez je psani z mobilu. Nic jineho mi ale nezbyva. Porad jsem doufala, ze se podari obnovit pripojeni pro pocitac, ale nestalo se. Ted opet nevim, do ceho jedu. Zazitky mych indickych cest mi vsak veli uz na nic necekat a pouzivat (a uzivat) to, co mam. I to je, mili pratele, mozna neco, za cim nekteri lide do Indie jezdi. Jestli tahle zeme neco patrne dokonale umi, pak je to obnoveni kontaktu s pritomnym okamzikem. Doslova vas donuti neplanovat, nedumat nad minulosti a proste resit jen danou chvili. I nastupovani do vlaku je tu na hranici existencialniho zazitku. Bohuzel mi mobilni applikace Bloggeru nedovoli obrazovou dokumentaci. Mejte prosim trpelivost. Vse doplnim nejpozdeji po navratu do evropske, rychlym internetem vybavene civilizace.
Vsechny dny v Jaipuru byly tak nejak hekticke. Skoro ani nevim, kdy jsem stihala spat. Snidane v pul osme rano, dopoledne prednasky, obed, odpoledni diskusni seminar nasledovany uprkem do mesta za pamatkami, prochazkami a nakupy, navrat na veceri v pul sedme a vecerni "spolecensky" zivot. Povinny navratil byl sice v pul desate vecer, ale nevim, zda jsem nekdy sla spat pred jedenactou. Ma samotarska duse chvilemi toho prehnane komunitniho ducha s nadechem americke vzajemnosti proklinala a odsuzovala, presto jsem se diky tomu mnohe naucila. A to nemluvim jen o zlepsovani sve anglictiny. Napriklad vcera jsem se "po vecerce" na strese mandiru dozvedela, o cem lze diskutovat s ridicem autoriksi. Mexican Herman (German) studujici v Miami se vratil z mesta s historkou o tom, jak s nim jeho sofer zapredl velmi zainteresovanou diskusi o oralnich sexualnich praktikach. Ja nevim jak vy, ale ja s ridici obvykle hovorim tak maximalne o pocasi...
Ti z vas, kdo sleduji muj profil na facebooku, jsou alespon trochu obeznameni s vypravami poslednich dni. Facebook je totiz na rozdil od Bloggeru ochotny nahravat fotky. V sobotu jsme navstivili mnoho krasnych mist. Nekolik dzinistickych mandiru a ustav pro handicapovane v Jaipuru, kde vyrabeji doslova na koleni uzasne nahrady dolnich koncetin. Vsechna mista, ktera jsme v Jaipuru navstivili, si bezpochyby zaslouzi co nejdrive samostatne prispevky s fotogalerii. To same plati take o Hastinapuru. Opet zadam ctene ctenare o strpeni.
Nechci nejak predbihat, ale nedele byla patrne nejuzasnejsi den cele me indicke cesty. Jela jsem na slonovi! Je to priserne detinske a sileny turisticky kyc, ale ja proste musela. Dvojnasobna parada byla, ze jsem jela sama. Zatimco ostatni turiste obvykle podnikaji podobne veci v paru, ja byla stredem pozornosti. "Maharani!" volali Indove kolem a ja jen fascinovane sledovala prekrasnou kopcovitou krajinu, jezero a Amer Fort, starobyle sidlo maharadzu Jaipuru, kam me muj slon nesl. Ale nebojte, netoulam se po Indii uplne sama. Nedeli se mnou travil Mexican German a Kubanka Liz. Za velice smesny peniz (250 indickych rupii je neco kolem 100 CZK) se nam dole pod pevnosti nabidl pruvodce. Musim rict, ze jsme udelali bajecnou zkusenost. Byl to opravdu sympaticky clovek. Ja ho ocenila zvlaste ve chvili, kdy za nas vybojoval vstupenky. V Indii totiz neexistuje nic jako fronta, poradi a trpelive cekani. Vsichni se tlaci, predbihaji, krici jeden pres druheho. Uplny blazinec. Nas chlapik nas provedl po pevnosti, povypravel nam o miseni hinduisticke a islamske kultury, mistni architekture, i otazce mnohozenstvi. Udelal nam take par prekrasnych fotek. Z pevnosti nas jeste zavedl do mistni vyrobny textilu, kde jsme se podivali na vyrobu barev, barveni textilu a vyrobu kobercu. Uzasne!
Po Amer Fort nasledovala velmi dobrodruzna vyprava k Opicimu palaci. Monkey temle, ci Monkey palace je misto, ktere vypada jako by na nej cely svet zapomnel. Chram boha Hanumana je takove male mesto mezi skalami, kam se da prijit dvema zpusoby: spodni cestou, kde je potreba jen vyjit par schodu od dolnich chramu k opicimu bazenu a zase zpet, a nebo cestou pres kopec, kterou pro nas "zvolil" ridic nasi autoriksi. Nechci radsi premyslet o tom, zda to byla jeho zlomyslnost nebo jen nevedomost. Kazdopadne nas vysadil na miste, odkud jsme se trmaceli do kopcu po ceste tvorenou ohlazenymi kremeny vzhuru k chramum, ktere patrne "bily muz" nenavstivil hodne dlouho a zase dolu k cili nasi cesty, chramu boha Hanumana s opici tvari. Zvlast vynikajici bylo, ze Liz i German meli na nohou jen zabky a priserne jim to klouzalo. Hanumanuv palac obyvaji opravdu prevazne opice a nekolik lidi, kteri "udrzuji atmosferu". Jakkoli to zni cynicky, davaji tomu moc pekne baleni. Po prichodu nas privital asi tricetilety mnich. Nabidl nam vodu, zavedl nas do svatyne, kde jsme chvili meditovali a spolecne se modlili za Hanumanovu ochranu. Za zvuku mantry nam obvazal ruce cervenymi provazky a udelal znacky na cela stejne jako mnisi ve vsech ostatnich chramech. Uz ani nevim, kolik ruznobarevnych tecek a carek jsem ten den mela na cele. Zrejme se to ale vzajemne nevylucuje.. Jak ja zavidela opicim, opicakum a opicatkum ten bazen.. Predstavte si ten pocit, jak v padesatistupnovem (padesat bylo ve stinu) vedru uplne splaveni po horskem vyslapu sledujete bandu opic dovadejicich v bazenu. Jestli ta zvirata nahodou nemaji trochu vic fistronu nez my...
Ma indicka dobrodruzstvi vsak zdaleka nekonci. Dnes, jak uz jsem zminila, je mi dopran zcela novy zazitek. Sestnacti hodinova cesta indickym vlakem. Naprosto rozumim tomu, proc nas doted vozili autobusem. Na tohle se clovek musi nejakou dobu rozkoukavat. Filmy rozhodne nelzou. Indicke vlaky maji asi 7 trid. My jsme nastesti v nejake lepsi tride s lehatky a klimatizaci. Touto dobou jsme na ceste uz asi ctyri hodiny. Mam celkem pohodlne a prostorne misto a vlastne mi nic moc nechybi. K dokonalosti uz mi schazi jen okno, ktere na me strane neni. V jinych vagonech ale takova pohoda neni. Nastupovani probiha opet systemem tlacenice. Je stejne tezke se dostat dovnitr i ven, a je zcela lhostejne, zda se cpete dvermi nebo oknem.
Asi mi brzy upadnou palce, takze se s vami pro dnesek rozloucim a pokusim se co nejvice casu zaspat. Uz mi zbyva jen necelyh 12 hodin!
Vaše Jitka
P.s.: Preji dobre rano. Musim trochu poupravit superoptimisticke vyzneni meho prispevku. Velice zahy se nas vagon zcela naplnil a zacal pripominat spise prasecak. Noc byla dlouha predevsim diky jednomu detatku, ktere hystericky projecelo noc. Jestli mi prave ted neco k dokonalosti chybi, pak predevsim par hodin spanku, kyslik, prasky na boleni hlavy a zvukotesny vagon pro vriskajici deticky.
pondělí 15. června 2015
Hrdej Budžes
"Včera byl důležitej den. Včera jsem ve školním rozhlase slyšela krásnou básničku o jednom pánovi. Jmenoval se Hrdý Budžes, byl velice statečnej a vytrval, i když měl všelijaký potíže. Já mám taky potíže (...) Ale včera jsem si řekla, že se nedám. Budu jako ten Hrdý Budžes a vytrvám."
Konečně se opět hlásím s novými zprávami z Indie, tentokrát z "růžového města" Jaipuru. Už mě vážně hryzalo svědomí, že jsem dlouho nic nenapsala. Když opomenu naprosto zoufalé připojení, o kterém jsem informovala v minulém příspěvku, nebylo moc o čem psát. Dny v mandiru Vijay Vallabh Jain Smarak v Dillí byly jeden jako druhý. Areál jsme prolezli křížem krážem, našli jsme prádelní šňůry, zvykli si na kbelíky, komáry, všudypřítomný prach, na výtahy, které jezdí jen tehdy, když se jim zrovna chce. Už mě dokonce přestalo fascinovat, že tam ráno ohlašují "zpěvem" peacocks místo českých kohoutů. Nevím, zda mohu mluvit za všechny, ale já se rozhodně začínala cítit zabydleně. Jak už to tak v mém životě často bývá, domácký pocit mi nikdy není souzen na dlouho. V sobotu v půl páté ráno jsme nasedli do autobusu a vyrazili na sedmihodinovou cestu do Jaipuru ve státě Radžastán.
Daršan v ISKCON Temple Jaipur |
Vybraná společnost |
COCKROACH STORY
"Stala se mi taková nemilá věc..."
Ubytování mi zde působí víc než jen "smíšené pocity". Oproti mandiru v Dillí je tu jedno obří plus: kvalitní WiFi, na kterou se můžeme připojit všichni. I přednášková místnost je naprosto úžasná. Je to krásná konferenční místnost s pohodlnými křesly a dobrou akustikou. Tím ale pozitiva končí. Byla jsem hodně na rozpacích, když jsem vešla do svého pokoje. Byla to vlastně kobka bez oken vybavená jen dvěma postelemi, jednou příšerně špinavou skříní, nočním stolečkem a poloslepým zrcadlem. V koupelně se na mě opět usmíval kýbl, tentokrát však bohužel jen asi půl metru od toalety a umyvadla. Vím, že by miliony lidí na téhle planetě (a dokonce v tomhle městě) za takové bydlení líbalo ruce, a cítím se proto značně provinile, ale já jsem z toho příliš nadšená nebyla. Zvlášť, když si vezmu, že k tomu ještě navíc připlácím 6 USD denně ze svého za klimatizaci, která tu vlastně není vůbec potřeba, je nastavená na 18 stupňů a nejradši bych ji vyrvala ze zdi. Nutno však říci, že mám tentokrát opravdu smůlu na pokoj. Ostatní pokoje až tak strašné nejsou.
Všechno by se to dalo celkem snadno přijmout, nebýt něčeho, na co jsem opravdu připravená nebyla. Švábi! Tohle místo je jimi doslova prolezlé. Náš pokoj, který je poslední na chodbě nejblíže k východu, se jim opravdu líbí. To je na mě už opravdu příliš. Hned první cockroach, kterého jsem viděla, byl velký jako palec mé ruky. Od té doby jsem jich viděla přibližně stovky. Co mě překvapilo snad ještě víc než švábi samotní, byla moje reakce. Ze začátku jsem vůbec nemohla uvěřit, že je to skutečnost. Navíc se všichni okolo chovali, jako by na švábech nebylo nic zvláštního. Dokonce jsem první den i noc celkem odhodlaně obývala svůj pokoj švábům navzdory. "A Hrdý Budžes vytrval..."
Až když jsem večer zhasla světlo a rozhodla se, že jdu spát švábi-nešvábi, cosi se zlomilo. Za nic na světě se mi nedařilo usnout. Pořád jsem slyšela cvakání švábích nožiček na dlaždičkách. Vzpomněla jsem si na ježky. Co bych v tu chvíli dala za českého obyčejně zablešeného ježka. Strčila jsem si špunty do uší, abych to cvakání neslyšela (což je z logického hlediska samozřejmě nonsens) a urputně se snažila usnout další hodinu, než se mi to povedlo. Má současná spolubydlící Anja spala asi dva dvě minuty.
Ráno bylo v našem pokoji švábů hned několik - tedy těch, co jsem viděla. Po celodenním frflání se mi podařilo zjistit, že naši Indové vlastní nějaký sprej proti hmyzu. Nenásilí... (představte si, jak se sarkasticky šklebím). Pokud se jedná o šváby, ani naši lektoři neznají jívu (i když fakt je, že Navin není džinista). Vystříkala jsem to důkladně. Během pár minut se odněkud vyrojilo spousta mravenců a chvíli na to byla podlaha našeho pokoje pokrytá zkroucenými mravenčími mrtvolkami. Švábi se však objevovali i nadále, jako bych neudělala vůbec nic. Večer, když Anja zhasla a během chviličky spala jako nemluvně, jsem dosáhla stavu naprosté hysterie. Všechna bojovnost mě opustila. Vůbec si nepamatuji, jestli jsem někdy zažila takovou ataku paniky jako ten večer. Nemohla jsem tam zůstat. Seděla jsem na chodbě. "Nejsem vůbec žádnej Hrdej Budžes," rozbrečela jsem se jako malá holka. Vůbec jsem nemohla popadnout dech. Švábi. Proboha! Já nikdy v životě živého švába neviděla. Před příjezdem do Jaipuru pro mě švábi existovali jen na obrázku v encyklopedii. Do mojí mysli se zase valila všechna ta špína z ulic. Všechen smrad, nepořádek a mrtvoly okolo. Nesmyslné odmítání insekticidů a dezinfekcí v zemi, kde ještě nepochopili, že nejlepší kšeft na světě je právě likvidace odpadků, nikoli jen jejich probírání a prodej toho, co je v nich ještě použitelného. Uklidnila mě až Komal, která mě donutila mluvit o něčem jiném a uložila mě do své postele (v jejím pokoji totiž ty potvory nejsou).
Až včera se mi dostalo potvrzení toho, že má nevole sdílet ubytování se šváby, není jen předmětem všeobecného vtipkování. Navin mě ujistil, že švábi opravdu nejsou v pořádku a donutil "manažera" ubytování, aby poslal někoho, kdo náš pokoj "pořádně" uklidí a zaslepí různé díry a průduchy ve zdech, kterými ty potvory lezou. Úklid v džinistickém stylu však zahrnuje zametení mrtvolek a vytření podlahy nějakým velmi jemným mýdlem přírodního původu. Díry ve zdech uklízeči zalepili novinami a bylo po všem. Bez výsledku. Ráno jsem našla v pokoji opět švábí přírůstky.
"A tam to bylo. Byla tam ta básnička o Hrdým Budžesovi a bylo to moc smutný. Hrdý Budžes nebyl ani indián, ani partyzán. Hrdý Budžes nebyl vůbec. Hrdý Budžes je jen - hrdý buď, žes. To je ještě horší, než kdyby to byl komunista. Napřed čert s Mikulášem, pak Ježíšek a teď Hrdý Budžes."
BONUS
Moje matka:
"Buď ráda, že jsou to švábi a ne štěnice."
Moje matka:
"Musíš počítat ovečky a ne šváby."
- Švaaaaaaaab
- Jitka Agnes-Loreley Schlichtsová
Tipla bych, ze letel, trefil ho vetrak a mrstil na zem.
Kdyz ho kolega vynasel, podezrele se probral k zivotu
- Jiří Schlichts
Navíc šváb je chudasek, když mu urves hlavu tak za sedum dni umře hlady Emotikona grin
- Jitka Agnes-Loreley Schlichtsová
Vole!
Ted se me vsichni ptaj, cemu se chechtam a ja nevim, jak jim to prelozim
- Jitka Agnes-Loreley Schlichtsová
cockcockcockroach!
a vyťukávaj morseovku nožičkama na dlaždičky
bleeeeeeeeeeeeee
- Jitka Agnes-Loreley Schlichtsová
Uz nebudou. Zjistila jsem, ze soused ma sprej proti hmyzu. Ted mam pokoj plny chcipajicich mravencu a svab uz sem snad taky nepachne
- Jiří Schlichts
No fuj tak zqmest je to Desné představa Emotikona grin
Tady to vypadá podobně MAMKA zrovna zabíjela sprejem mšice
- Jitka Agnes-Loreley Schlichtsová
Pockam do rana, at nedametam porad
Hehe, jen co jsem ti to nepsala, vynoril se odnekud dalsi svab.
Nezbavim se jich asi nikdy!
- Jitka Agnes-Loreley Schlichtsová
Dneska to nepomuze. Dneska to totiz neni jen paranoidni poct, ale fakt jsou vsude
- Jiří Schlichts
No tak to nevim nepomuzu Emotikona unsure se svabama nemám moc zkušenosti Emotikona smile
- Jitka Agnes-Loreley Schlichtsová
Ja taky ne, bohuzel
Je to blby. Mam takovej pocit, ze vubec nejsem Hrdej Budzes