50 let s hnutím Haré Kršna

(článek vyšel v překladu do slovenského jazyka v časopisu Rozmer 1/2017)

V loňském roce oslavila padesát let existence Mezinárodní společnost pro vědomí Krišny. Všeobecně je známá jako hnutí Hare Krišna i pod anglickou zkratkou ISKCON. Hnutí poutá pozornost zpěvem a tancem v ulicích měst, nabízením knih o reinkarnaci, sladkostí a dalších pochutin. Ženy si oblékají pestrobarevná sárí, muži zase bílá či oranžová dhótí a vyholují si hlavy až na malý pramínek vlasů. Toto hnutí prošlo za půl století vývojem, který s sebou nesl a stále nese mnoho kontroverzí, otázek a pochybností. Některé hrany se časem obrousily, jiné však zůstávají stále ostré. Rozsah jednoho článku zdaleka nestačí, abychom mohli vypovědět příběh hnutí Hare Krišna do podrobností, projdeme však historii hnutí postupně a zastavíme se u událostí, které nejvíce rezonovali u nás i ve světě.

Oddaní tančící v ulicích

Květinové časy

Počátky Mezinárodní společnosti pro vědomí Krišny můžeme datovat do roku 1965, kdy se Bhaktivédanta Svámí Prabhupáda rozhodl přeplout oceán a šířit nauku o avatárovi indického boha Višnu a ve Spojených státech amerických. Po příjezdu do USA začínal kázat v parcích a na veřejných prostranstvích v New Yorku. Zanedlouho se kolem něj utvořila skupinka prvních pravidelných posluchačů. Původně chtěl sice oslovovat komunity Indů žijících v USA, ale první Prabhupádovi žáci nakonec pocházeli nejčastěji z prostředí hnutí hippies. Byli to lidé, kteří odmítali tehdejší většinovou společnost, hon za penězi, kariérou a blahobytem, americkou rozpínavost a válku ve Vietnamu. Takové společenství rozhodně nebylo bez problémů. Volná láska, užívání drog a dalších návykových látek, odpor k řádu a pravidlům, to vše se na první pohled neslučuje s odříkavým až asketickým způsobem života ve službě modrému bohu Krišnovi.

Zpočátku nepanovala mezi Prabhupádovými žáky zdaleka taková disciplína a tak pevná pravidla, která známe v hnutí dnes. Někteří si například po zpívání dávali kuřácké pauzy a běžně pili kávu. Bítnický básník Allen Ginsberg dokonce doporučoval návštěvy ranních zpívání mantry za účelem stabilizace mysli po nočních zážitcích s LSD. Prabhupáda zaváděl praxi oddanosti postupně. Začal u pravidelného zpívání mahámantry[1] a časem přidával další prvky oddaného života: nejedení masa, ryb, vajec, zdržení se nedovoleného sexu, hazardu a omamných látek. V září 1966 provedl Prabhupáda první iniciační obřad, při kterém několika zájemcům udělil nová sanskrtská jména a předal mantru.

Společenství hippies, ze kterého Prabhupádovi žáci pocházeli, mělo ale také mnoho výhod, díky nimž hnutí v prvních letech rostlo neočekávaným tempem: spontaneitu,nadšení, soudržnost,provázanost, otevřenost vůči všem alternativním směrům, touhu po zážitcích a dalekých krajinách. S tím vším mohl Prabhupáda velmi dobře pracovat, a tak 11. července 1966 začala oficiálně existovat organizace s názvem International Society for Krishna Consciousness (odtud zkratka ISKCON). Prvním centrem hnutí byly pronajaté prostory bývalého obchodu v newyorské čtvrti Lower East Side, ale už počátkem roku 1967 vzniklo další centrum ve Frederikově ulici v San Franciscu. Prabhupádovi žáci pořádali veřejná zpívání mahámantry v ulicích a parcích a také tzv. „hostiny lásky“, kde za dobrovolný příspěvek rozdávali jídlo obětované Krišnovi. Během roku 1968 byla otevřena další střediska v Santa Fé, Los Angeles, Bostonu a Montrealu, čímž hnutí Hare Krišna poprvé překročilo hranice USA.

Na rychlý růst hnutí měla vliv také Prabhupádova přátelství se slavnými osobnostmi. Výše zmíněný Allen Ginsberg nebyl jediný, kdo veřejně vyjadřoval ISKCONu podporu. Mezi nejslavnější příznivce hnutí patřili členové The Beatles. Zásadní úlohu sehráli především George Harrison a John Lennon. Roku 1968 natočil Harrison s několika misionáři z hnutí píseň Hare Krishna mantra, která lámala žebříčky hitparád. Postupně vznikaly další písně, které se dočkaly překladů do mnoha světových jazyků včetně češtiny a slovenštiny. Mezi nejslavnější patří Give Peace a Chance a My Sweet Lord, opomenout nelze ani píseň Hare Krishna, která zazněla v muzikálu Vlasy. Na Lennonovo pozvání přijel Prabhupáda poprvé do Londýna v září 1969, aby tam o dva měsíce později otevřel první evropský chrám. Do dnešních dnů slouží oddaným Krišny zámeček nazvaný Bhaktivedanta Manor na předměstí Londýna, který Prabhupádovi daroval v roce 1973 George Harrison.

Šíření Prabhupádova učení výrazně napomohlo založení vlastního nakladatelství The Bhaktivedanta Book Trust v Los Angeles v roce 1969. Oddaní začali tisknout a prodávat časopis Back to Godhead (Návrat k Bohu) a Bhagavadgítu, na jejímž překladu začal Prabhupáda pracovat dávno před tím, než se vydal do USA. Přelomovým rokem byl bezesporu rok 1970, kdy se hnutí podařilo zakoupit několik budov na Watseka Avenue v Los Angeles. Byly to první budovy, které nemělo hnutí jen v pronájmu. Prabhupáda toto nové centrum nazval Světovým ústředím.

Šedesátá léta byla obdobím obrovského nadšení a expanze hnutí. Pouhé čtyři roky po Prabhupádově příjezdu do Spojených států amerických vlastnili oddaní Krišny vlastní nemovitosti, vydávali vlastní časopisy a knihy a provozovali 26 center a chrámů po celém světě včetně Indie.

Sedmdesátá léta

Pokud byla šedesátá léta obdobím růstu hnutí, řekněme, do šířky, pak sedmdesátá léta bychom mohli charakterizovat jako období, kdy ISKCON rostl především organizačně. Zároveň je to však období, kdy se začaly vynořovat problémy, se kterými se oddaní potýkají dodnes. Zpočátku se snad Prabhupáda snažil osobně stýkat se všemi svými žáky. S rostoucím počtem středisek a členů už to však nebylo v jeho silách.

Každé centrum proto vedl chrámový vedoucí (temple president) společně s pokladníkem a sekretářem. Měli dohlížet na to, aby se v každém centru správně dodržovaly rituály, modlitby i pravidla pro přípravu jídel. Za tím účelem proběhla ve výše zmíněném Světovém ústředí v Los Angeles schůzka chrámových vedoucích, kde se měli naučit všem pravidlům a dále na ně dohlížet ve svých chrámech. Každé z center mělo být samostatnou jednotkou finančně i organizačně s výjimkou situací, kdy Prabhupáda žádal o peníze na nějakou významnou stavbu či koupi nemovitostí. Přesto vznikaly mezi nejstaršími Prabhupádovými žáky snahy převzít ještě větší část moci.

Prabhupáda při svých návštěvách a z dopisů vyrozuměl, že někteří chrámoví vedoucí dezinterpretují jeho pravidla a výroky, nebo vědomě umožňují oddaným, aby je porušovali. Případy, při nichž se vznikající „elita“ ISKCONu pokoušela získat větší moc, postupem času přibývalo. O všech takových událostech referuje Prabhupádův několikasvazkový životopis Šríla Prabhupáda Lílámrta.[2] Hovoří například o případech, kdy Prabhupádovi nejbližší spolupracovníci nepředávali všechnu poštu. Zaznívaly také hlasy oddaných, kteří odjeli do Indie a tam začali pod vlivem jiných guru pochybovat o Prabhupádovi a oprávněnosti jeho postavení. Prabhupáda byl ve velmi nelehké situaci, a proto se rozhodl založit tzv. Governing Body Commision (GBC). Měl to být nejvyšší řídící orgán ISKCON nadřazený chrámovým vedoucím, dvanáct Prabhupádových přímých zástupců, označovaných za tzv. zonální sekretáře. Dodnes není jasné, zda to byli samí muži, či mezi nimi byly i ženy, které však byly zanedlouho nahrazeny muži.[3] I otázka role a postavení žen v ISKCON byla v určitém období zdrojem velké kontroverze.O tom však až později.

Tato skupina Prabhupádobých pokročilých žáků si měla rozdělit svět na dvanáct zón. Každý z nich měl spravovat určitou oblast a tam dohlížet na dodržování čistoty praxe. Ve stejné době, kdy vznikla GBC[4], udělil Prabhupáda dalším žákům status sanjásina (putující asketa). Je asi oprávněné se domnívat, že se mohlo jednat z Prabhupádovy strany o snahu usměrnit ambice mladých mužů udělením prestižního postavení.[5] Administrativa rostoucího hnutí byla pro jednoho člověka neudržitelná. Prabhupáda proto jmenoval ještě tři důvěrníky nakladatelství The Bhaktivedanta Book Trust, kteří měli dohlížet hlavně na finanční záležitost a tisk knih, a odjel na dlouhou dobu do Indie, kde se chtěl věnovat hlavně dokončení překladů Bhagavadgíty a zotavení z pracovního vyčerpání. Mocenské boje v ISKCON se však už rozhořely a po celou dobu existence hnutí nejsou k uhašení. Spory o podstatu guruovství a postavení zakladatele Prabhupády, nejasnosti v pravomocích mezi chrámovými vedoucími, členy GBC, sanjásiny a později ještě skupinou zasvěcujících učitelů (tzv. ritviků), rozkoly a odštěpování různých skupin provází ISKCON až do dnešních dob.[6]

Postupně se také proměňovaly priority hnutí. Úspěch jednotlivých středisek se počítal na počty nových oddaných a výdělky z prodeje, jimiž jednotlivá centra mohla přispívat na stavbu nových chrámů. Z obrovského objemu Prabhupádovy korespondence s oddanými je sice patrné, že do chodu organizace stále aktivně zasahoval, zajímal se, komentoval, radil a nabádal, aby se tempo růstu hnutí zmírnilo, nicméně zřejmě už nebylo v silách stárnoucího zakladatele zastavit rozjetý vlak ambicí nově ustavené „aristokracie“.

První konflikty s většinovou společností na sebe nenechaly dlouho čekat. Za účelem co největšího zisku z „rozdávání“ knih, pochutin a vonných tyčinek vyvinuli oddaní nejeden značně kontroverzní postup. K výuce takových technik existovalo dokonce instruktážní video. Postup, který se dochoval dodnes, vypadá tak, že prodejce osloví kolemjdoucího, nabídne mu knihu (nebo jiné zboží) a požádá o „dobrovolný“ příspěvek v určené minimální výši. Jednou z nejvíce kritizovaných, avšak dnes už opuštěných technik, bylo tzv. rozměňování, kdy oddaný přistoupil k někomu na ulici s drobnými a požádal ho o výměnu za bankovku. Neměl ale celou částku a tak navrhl, aby dotyčný chybějící peníze věnoval na dobročinné účely.

Další velmi kritizovaná metoda získávání finančních prostředků spočívala v tom, že oddaní ve vánočním čase vybírali peníze v kostýmu Santa Clause, jindy zase nosili paruky a civilní oblečení, aby nebyla jejich příslušnost k ISKCON na první pohled patrná.Oddaní při „výdělečné misii“ neopomněli využít ani krásu mladých členek hnutí. Existovaly ženské kazatelské skupinky, které doprovázel jeden muž. Ty oslovovaly muže například na letištích a připínaly jim na klopu papírovou květinu se slovy, že dávají květiny jen těm nejrozkošnějším chlapíkům. Peníze ženy vybíraly také v nočních podnicích nebo erotických kinech. Lidé si často stěžovali na agresivitu a neodbytnost prodejců.[7]

Pověst hnutí HareKrišna tím značně utrpěla. Zájem o Prabhupádovy knihy i celý ISKCON rapidně klesal i vlivem tehdy velmi silného antikultovního hnutí a negativního obrazu ISKCON v médiích. Zisky z prodeje zboží se snížily a společně s celospolečenskými změnami (především s koncem kontrakulturního hnutí v Americe) hrozila oddaným finanční krize. Nepomohla ani změna prodávaného sortimentu, kdy se prodávalo takřka vše (např. gramofonové desky, svíčky, odznáčky sportovních klubů apod.)[8] Prabhupáda sice vydal několik pokynů, ve kterých přímo zakázal podvodné techniky prodeje i nemorální chování misionářů, ale negativní publicita už dávno vykonala své.

Rovněž si můžeme domyslet, že ne vždy, všude a všemi byla zakladatelova nařízení dodržována. Zvlášť, když se v posledních letech čím dál více stahoval z řízení organizace a věnoval se především práci na překladu Bhagavatapurány, který chtěl před svou smrtí dokončit. Ve snaze zvrátit negativní obraz ISKCON v médiích rozhodla GBC v roce 1976 o vzniku služby pro styk s veřejností. Toto PR oddělení funguje dodnes.

Podvodné taktiky prodeje vedly k několika soudním sporům, na základě kterých byl oddaným zakázán přístup například na některá letiště, trhy a veřejná prostranství. Sdělovací prostředky ani hollywoodská produkce nelíčila Krišnovy oddané příliš lichotivě. Frekvence, se kterou bylo a stále je toho hnutí zobrazováno ve filmech a seriálech, je obdivuhodná a poukazuje na to, jak etablované a všudypřítomné je především v USA. Avšak způsob, jakým jsou oddaní zobrazováni, naznačuje, že jsou vnímáni v tom lepším případě jako naivní až přihlouplí extatikové, v tom horším jako otravní a vychytralí loudilové peněz.

Nástupnická krize v 80. letech

Dějiny Mezinárodní společnosti pro vědomí Krišny sedmdesátých let opustíme o trochu dříve. Čtrnáctého listopadu 1977 totiž zemřel zakladatel hnutí Bhaktivédanta Svámí Prabhupáda, což znamenalo zcela novou etapu. Organizace tehdy čítala přibližně stovku center s několika tisíci věřících, měla za sebou roky obrovského boomu, ale také přešlapů a problémů hlubších, než by se na první pohled mohlo zdát. Smrt zakladatele přinesla především nejasnosti, období pochyb a rozkolů. Vynesla na světlo světa fakt, že ani ti nejstarší a nejpokročilejší oddaní nedosáhli toho, co bylo Prabhupádovým deklarovaným záměrem: „vychovat především ‚džentlmeny‘, ‚čestné lidi‘ a ‚čisté oddané Krišny‘, tedy osobnosti vysokých morálních kvalit nejen podle čaitanjovské tradice.“[9] Největší boje o moc měly však teprve jen přijít.

Rathajátrový vůz

Jen tři měsíce před svou smrtí totiž Prabhupáda ustavil skupinu se zvláštním a dodnes sporným postavením. Byla to skupina tzv. ritviků. V dopise[10], který je považován za ustavující dokument této skupiny, je jmenováno jedenáct mužů, kteří se mají stát Prabhupádovými zástupci a jeho jménem zasvěcovat nové oddané. Všichni noví oddaní by tak i po Prabhupádově smrti byli jeho přímými žáky. Avšak mnozí jiní starší žáci začali po Prabhupádově smrti přijímat nové oddané svým vlastním jménem a stávaly se novými guru. Někteří si nechávali prokazovat stejný druh úcty i uctívání, který náležel dříve Prabhupádovi. GBC odmítla uznat, že by ritvikové měli ve své práci pokračovat i po zakladatelově smrti a tak vznikla patrně nejvýraznější skupina kritiků ISKCON, která je aktivní dodnes a nese název ISKCON Revival Movement.[11]

Různých schizmat a odštěpených komunit vzniklo postupně mnohem více. Důvody byly různé: kritika GBC, chrámových vedoucích, poměrů v jednotlivých centrech, následování jiných guru, či jen něčí osobní potřeba vytvořit nový prostor k naplňování vlastních ambicí. Obvykle pak taková skupina založila vlastní centrum poblíž některého z oficiálních chrámů ISKCONa nějaký čas tam docházela na společné uctívání. Zanedlouho se však situace obvykle vyostřila a skupina se oddělila úplně, či byla vyloučena. Takové skupiny pak často dávaly do oběhu vlastní publikace, kde ISKCON kritizovaly, poukazovaly na různé nedostatky a spory.

Koncem sedmdesátých a v průběhu let osmdesátých začaly navíc vycházet najevo skandály mnohem větší, než byl nevybíravý způsob získávání peněz pod heslem „účel světí prostředky“ a půtky o moc. Veřejně začaly být diskutovány velké morální prohřešky chrámových autorit: užívání a pašování drog,[12] korupce, sexuální zneužívání žen v misijních skupinkách, týrání a zneužívání dětí v gurukulách, držení zbraní.

Není proto divu, že se počet členů Mezinárodní společnosti pro vědomí Krišny rapidně snižoval. V době Prabhupádovy smrti se k ISKCON hlásilo přibližně pět tisíc oddaných. Za pouhých pět let v roce 1983 to byl už jen kolem jednoho tisíce. Vedení organizace jasně vidělo, že je potřeba celé hnutí rapidně reformovat. Jako první zareagovali severoameričtí chrámoví vedoucí, když se v červnu 1985 sešli ke společnému jednání v centru hnutí v New Jersey. Na podzim téhož roku pak proběhla další tři setkání reformistů. Výsledkem byla rezoluce severoamerické části GBC, která navrhovala dvacet nových guru a zrušení současného zonálního systému. Narazila však na odpor především v Evropě, kde byla většina konvertitů už zasvěcená novými guru a ne samotným Prabhupádou.

Rozhodujícím okamžikem však bylo, když v prosinci roku 1986 prohledala FBI středisko Nový Vrndávan v Západní Virginii. Kromě falšovaného zboží a zbraní zde byly nalezeny ostatky jednoho dávno pohřešovaného člena komunity. V tu chvíli již bylo jasné, že reforma hnutí musí být ještě hlubší. Vedoucí komunity Nový Vrndávan jménem Kírtánanda byl zbaven všech pravomocí a úplně vyloučen z hnutí. Následně byla ustavena skupina asi padesáti nejrespektovanějších Prabhupádových žáků, kteří prověřovali každého jednotlivého člena GBC. Uvažovalo se o vyloučení dalších osobností, ale nakonec došlo jen k rozšíření GBC o dalších patnáct reformně orientovaných členů.[13] Bylo také rozhodnuto, že nadále nebudou noví guru uctíváni v hlavní chrámové místnosti a titul „ačárja“ (hlavní a největší učitel) bude vyhrazen jen pro Prabhupádu. Tato opatření znamenala konec období autokratických guru v hnutí a potvrzení toho, že nadále bude základním a hlavním zdrojem náboženské autority osobnost zakladatele Bhaktivédanty Svámina Prabhupády.

Gurukuly

Velkým škraloupem na pověsti ISKCONu jsou bezesporu gurukuly, internátní školy, kam byly posílány děti oddaných již ve věku kolem pěti let. O špatné situaci v gurukulách se vědělo už v době, kdy byl ještě Prabhupáda naživu. Skutečná hloubka problému a traumatické zkušenosti dětí, které byly v gurukulách týrány a zneužívány, se však na světlo světa dostaly až na konci osmdesátých a začátku devadesátých let.

Prabhupáda považoval západní vzdělávání za pokleslé, nedostatečné a nevyhovující, protože tam zcela postrádal duchovní složku učiva. Zároveň však potřeboval, aby se rodiče dětí co nejdříve vrátili k misijním aktivitám a nerozptylovali se příliš starostmi a péčí o ně. Proto začal už koncem šedesátých let uvažovat, že by měly být otevřeny školy, kde se budou děti oddaných vyučovat tradičním indickým způsobem. Podle ideálního modelu odchází dítě od rodičů ke svému guruovi už v takto útlém věku, aby se svým učitelem žilo, sloužilo mu a pomáhalo se všedními věcmi úměrně svému věku a schopnostem a přitom se od něj mohlo učit, vést s ním rozhovory a studovat duchovní knihy apod.

Realita gurukul ISKCONu se však od ideálu v mnohém lišila. Tyto gurukuly byly v podstatě internátní školy, jaké známe z anglosaského prostředí. Děti zde byly ubytovány celoročně. Návštěvy rodičů byly umožňovány jen zřídka. Často se také stávalo, že dítě bylo umístěno do gurukuly na jiném kontinentu, než kde žili jeho rodiče. Děti byly ubytovány v tzv. ášramech. To je pojem, který se v hnutí používá pro ubytovací prostory. Zpočátku bylo v každém ášramu ubytováno přibližně šestažosm dětí stejného věku a pohlaví, postupně jejich počet vzrostl až na dvacet. Na starost je měl ášramový učitel. Dnes bychom řekli, že byl něco jako vychovatel. Vedle toho byli v gurukulách také „akademičtí“ učitelé, kteří se věnovali výuce jednotlivých předmětů.

Jedním ze zásadních problémů gurukul byl právě výběr učitelů a učitelek. Misijní ráz hnutí, který neustále zdůrazňoval i zakladatel Prabhupáda, znamenal, že bylo potřeba, aby se pokud možno co nejvíce oddaných věnovalo distribuci knih, získávání peněz, zakládání nových center a chrámů. Taková činnost byla považována za nejprestižnější. Někteří oddaní však v misii nevynikali a proto jim byly přidělovány jiné práce. Někteří „neúspěšní prodejci“ tak byli posíláni jako učitelé do gurukul. Jak se říká: „Kdo umí, ten umí, kdo neumí, ten učí.“ Často neměli ani pedagogické vzdělání, ani vztah k dětem, navíc tuto práci vnímali jako podřadnou a prostředí gurukul také rozhodně nebylo komfortní. Nezřídka se tak stávalo, že si svou frustraci pak vybíjeli na dětech. Přesná čísla vzhledem k opožděnému řešení případů neznáme. Podle Rochfordových výzkumů bylo psychicky nebo fyzicky týráno a sexuálně zneužíváno minimálně dvacet procent dětí v západních gurukulách a přes tři čtvrtiny dětí v gurukule v indickém Vrndávanu. Profesor Burke Rochford[14] zachycuje ve svých výzkumech osobní svědectví dětí. Můžeme si z nich vybrat alespoň tři:

„Seattle byl peklo, protože mi bylo teprve šest, máma žila na Havaji a já jsem byla vždycky mámina stydlivá holčička. Hnutí bylo v začátcích, oddaní byli fanatičtí – více než fanatičtí. Myslím třeba to, že nám dali večer misku teplého mléka, takže jsem se, samozřejmě, v posteli počurala. Za trest mě tvrdě bili a pak mě nechali nosit na hlavě mé znečištěné kalhotky.“

„Vzpomínám si na temné záchody plné tři palce velkých, létajících švábů apod., bití a žádné jídlo bylo na denním pořádku.“

„Učitelka říkávala: »Ach, nikdy nevíte, kdy umřete. Můžete umřít ve spánku.«Jednohodne jsem opravdu zlobila a jedna z mých učitelek řekla: »Kdo ví, třeba dnes umřeš. Možná tě Krišna potrestá. Možná si vezme tvůj život…«A od té doby jsem se každý večer modlila: »Krišno, prosím, nezabíjej mě! Slibuji, že budu zítra hodná. Prosím, dovol mi se napravit tak, abych se mohla vrátit k Bohu. Neber si mě ve spánku.« A léta jsem trpěla nespavostí. Příliš jsem se bála jít spát.“[15]

Zda o tom Prabhupáda věděl? Je velmi pravděpodobné, že ano. Z rozhovorů, které zachytil ve svých výzkumech Rochford, se dozvídáme, že byli i rodiče, kteří se od svých dětí nakonec dozvěděli, co se v gurukulách děje a snažili se na to Prabhupádu upozornit. Ten sice chování učitelů odsuzoval, ale zároveň tvrdil, že je věcí rodičů, aby si zajistili nápravu. Stejně tak nechtěl ani plýtvat finančními prostředky na opravy budov, kde gurukuly sídlili.

Situaci nakonec začali řešit americké úřady a všechny ášramové školy hnutí postupně zcela zanikly, nebo se změnily pouze na denní školy, kam děti dochází. Za své však vzala také důvěra rodičů v gurukuly i vedení hnutí. Nevěřili už, že by ISKCON dokázal ochránit jejich děti a poskytnout jim kvalitní vzdělání a proto čím dál více rodičů raději volilo státní školy, navzdory tomu, že se jim v tom třeba i některé chrámové autority snažily bránit. V roce 1992 navštěvovalo školy mimo ISKCON až 75 procent dětí školního věku a 95 procent středoškoláků.[16]

Reformátorské vlaštovky i stálá kritika po roce 1990

Na prahu devadesátých let zažívala Mezinárodní společnost pro vědomí Krišny obrovské misijní úspěchy v zemích bývalého východního bloku. Knihy, které se před pádem železné opony do komunistických zemí jen obtížně a nebezpečně pašovaly, se nyní prodávaly doslova po vagónech. V Československu se dokonce průvody oddaných staly jedním ze symbolů Sametové revoluce a budoucí vytoužené svobody. Hnutí bylo sice ve značném stadiu rozkladu, ale díky zmíněnéKírtánandově aféře a následným čistkám alespoň mírně nakročené a otevřené nutným změnám. O nevyhnutelnosti mnoha zásadních reforem přesvědčil vedení hnutí i výzkum sociologa E. Burke Rochforda. Tento americký sociolog měl a stále má k hnutí velmi blízko. Osobně i odborně se angažoval v řešení mnoha vnitřních problémů ISKCON. Na žádost vedení organizace zpracoval výzkum, jehož se zúčastnilo téměř dva tisíc oddaných z 53 zemí světa.[17] Rochfordův výzkum jen potvrdil, že aféry minulých dvou dekád mají za následek vysokou míru nedůvěry oddaných vůči vedení organizace. Ukázal, že oddaní postrádají poctivou, upřímnou komunikaci s autoritami a možnost uplatnění svých názorů a schopností. Oddaní často poukazovali na nedostatek pracovních příležitostí, které by jim umožňovaly rodinný život a také na nedostatek možností kvalitně a bezpečně vzdělávat své děti v rámci ISKCON.

Nejotevřeněji kritizoval fungování ISKCON přímý Prabhupádův žák Kundalí dás. Tento muž je autorem několika publikací, z nichž nejznámější je čtyřsvazková práce s názvem Naše misie. Kundalího spisy vyvolaly v hnutí opět řadu sporů. Otevřeně ve svých knihách kritizuje autoritářské vedení hnutí, nesrovnalosti ve výrocích zakladatele hnutí a vedení organizace a mnoho nezdravých sociálních jevů jako je sebeodcizení členů hnutí, uniformita oddaných, ztotožňování dobra organizace s božím dobrem, strach z vyčnívání, odmítání kritického myšlení a vyššího vzdělání. Kundalího spisy byly nejprve cenzurovány a později v hnutí úplně zakázány. I v současnosti se uvnitř ISKCON Kundalího jméno pokud možno nevyslovuje a oddaní jsou před jeho knihami varováni. Na indexu jsou však i knihy dalších kritiků hnutí.

V současné době lze snad říci, že se hnutí s mnoha kontroverzemi vyrovnalo alespoň navenek. Celá devadesátá léta se nesla ve znamení přijímání nejrůznějších rezolucí na ochranu dětí a rodin. Vznikly různé pracovní skupiny a ministerstva, které řeší jednotlivé klíčové oblasti života oddaných. Existuje například ministerstvo pro mládež, ministerstvo pro vzdělávání, ministerstvo spravedlnosti, ministerstvo pro zdraví a péči, ministerstvo pro ochranu krav a zemědělství apod.[18]Po roce 2000 se reformně naladěné vedení hnutí také omluvilo několika nespravedlivě vyloučeným bývalým členům. Také jsou snad o něco více slyšet i hlasy, které volají po větší distribuci moci a přerozdělování pravomocí mezi širší vrstvu oddaných. Vedení organizace a manipulace s finančními prostředky však stále leží hlavně v rukách úzké skupiny lidí.

Život v hnutí má ke svobodě, otevřenosti a bezpečí stále daleko. Když vidíme radostně tančící oddané v ulicích měst, musíme se zamyslet nad tím, kolik úsilí asi stojí udržovat se stále v tak entuziastické až extatické náladě. Někdo by si mohl na první pohled pomyslet, že život v takovém hnutí musí být nesmírně pohodlný. Vzdát se hektického zaměstnání v korporátní firmě, odložit mobilní telefon, zpřetrhat nepohodlné vazby s minulostí a odejít do komunity při některém centru, kde se nemusíme starat o majetek a složenky, může znít lákavě. Život v komunitě hnutí HareKrišna však není snadný ani dnes. Ortopraktický ráz života oddaných je velmi náročný fyzicky i psychicky. Oddaní musí dopodrobna dodržovat mnoho pravidel a nařízení. Podléhají tomu i věci, které bychom normálně považovali za privátní, jako je pořadí mytí různých částí těla. Oddaní také musí myslet na to, aby za den odříkali přesný počet kol mahá mantry. Při dodržování všech úkonů se oddaní navzájem podporují. Taková „podpora“ se však někdy mění spíše v kontrolu. Pokud některý oddaný dělá chyby, není příliš žádoucí se s tím někomu svěřovat. Lepší je se napravit. Tlak na výkon a dokonalost v plnění pokynů oddaného života je velký.

Řadoví oddaní finančně přispívají na chod organizace a ještě často pracujív podnicích ISKCON, jako jsou vegetariánské restaurace Góvinda, případně se věnují misii, prodeji knih atd. Plnohodnotný rodinný život v rámci komunity je také zcela vyloučen. Ubytování v ášramech nedovoluje normální rodinné soužití. V centrech bývá ubytovací část pro muže a druhá pro ženy (popřípaděpro ženy dohromady s dětmi). Obvykle se tedy mladá rodina po svatbě nebo po narození dětí z komunity odstěhuje, najde si bydlení někde poblíž, případně přijmou i civilní zaměstnání a postupně se hnutí trochu vzdalují, i když udržují častý kontakt, dojíždějí na programy a stále přispívají finančně. Pro takové lidi existuje v hnutí dokonce termín: říká se jim „krišna friendi“.

Principem života oddaných je služba. Naplňování vlastních tužeb a ambicí v soukromém životě, v práci nebo studiu se považuje za nečisté. Oddaní často vykonávají přidělenou práci, která vůbec nemusí korespondovat s jejich schopnostmi a zájmy. Vzhledem k tomu, že na vysokých postech jsou v některých případech ti samí lidé už od počátku existence organizační struktury hnutí, je pro mnohé oddané přístup ke kvalifikovanější práci téměř nemožný. Vykonávají práci, která je jim přidělena a nezřídka je jim vymlouváno studium nebo je jim v něm přímo bráněno. Proto se hnutí stále potýká s tzv. efektem otáčivých dveří, který znamená neustálou výměnu věřících nejčastěji ve chvíli, kdy narazí na některý ze zmíněných jevů.

Prodejci knih

Závěr

Půl století fungování hnutí Hare Krišna jakožto organizace rozhodně nebylo a není plavbou v klidných vodách. Ani po padesáti letech zřejmě oddaní nemají představu o tom, co vlastně Prabhupáda chtěl a jak to myslel, když je učil dělat to či ono. Přenos nějaké tradice, ať už čistě kulturní nebo i náboženské do takto odlišného prostředí nevyhnutelně musí přinést deformaci původních myšlenek i postojů. Kritikové ISKCON stále hovoří o tom, jak moci chtiví guruové využili stáří a smrti zakladatele, přestali dodržovat jeho pokyny, ujali se vedení velké a bohaté organizace, kterou nyní využívají k vlastnímu prospěchu a obohacení. Individuální morální selhání jednotlivců nesou samozřejmě neoddiskutovatelný díl viny na tom, čím si generace oddaných v ISKCON prošly. Zároveň je ale jistě na místě si položit také otázku, jak důsledný byl asi Prabhupáda samotný, když jen po několika letech přenechal správu hnutí a dohled nad dodržováním čistoty duchovní praxe lidem, kteří ani nemohli být schopni takový úkol zvládnout. Ať už byly Prabhupádovy úmysly jakékoli, je zcela evidentní, že značně podcenil rozdílnost západního a východního kulturního okruhu a zřejmě vůbec nedomyslel, že mnohé z jeho pokynů nebudou moci jeho žáci chápat. Vznikl tak nepořádek a spousta mezikulturního šumu, se kterým se vyrovnává už několikátá generace oddaných a stále nevidí na konec.

Text a foto: J. SCHLICHTSOVÁ

Poznámky:

 [1] Opakování slov HareKrišna, HareKrišna, KrišnaKrišna, HareHare, Hare Ráma, Hare Ráma, Ráma Ráma, HareHare

[2]Satsvarúpa dása Goswámí: Srila Prabhupada - Lilamrta,Vol. IV – https://www.vedabase.com/en/spl/4

[3] Podrobněji Fárek, M.: Hnutí HaréKrišna. Institucionalizace alternativního náboženství. Karolinum, Praha 2009, s. 32–34

[4] Zakládací listina GBC je datována 28. července 1970.

[5]Fárek, M.: c. d., s. 33

[6] Podrobně například tamtéž s. 38–44

[7] Rochford, B. E.: Airports, Conflict a Change in theHareKrishnaMovement. In: Bryant, E., Ekstrand, M. (eds.):The Hare Krishna Movement. The Postcharismatic Fate of a Religious Transplant.Columbia University Press, New York 2004, s. 273–290

[8]Rochford, B. E.: Hare Krishna in America. Rugers University Press, New Brunswick 1985, s. 183

[9]Fárek, M.: c. d., s. 53

[10] Dopis Tamála Kršny Gosvámího z 9. 7. 1977. In:Kršnakant dása:Poslední pokyn. ISKCON Revival Movement, Brno 2006, s. 111

[11] ISKCON Revival Movement (Hnutí za obnovu původního ISKCONu) sama sebe chápe jako hnutí uvnitř ISKCONu, které se snaží o očistu a návrat organizace zpět k zakladatelovým pokynům. K šíření svých myšlenek vydává časopis Back to Prabhupáda (slovensky nevychází, česky Zpět k Prabhupádovi).

[12] Podrobněji například o případu chrámu v Laguna Beach – Muster, N.: Betrayal of the Spirit. My Life Behind the Headlines of the Hare Krishna Movement. University of Illinois Press, Urbana and Chicago 1997, s. 61–66

[13]Rochford, B. E.: Reactions of Hare Krishna Devotees to Scandals of Leaders ‚Misconduct‘.In: Fárek, M.: c. d., s. 76

[14]E. Burke Rochford, Jr. je profesorem sociologie, antropologie a náboženství na Middlebury College (stát Vermont) v USA.

[15]Rochford, B. E.: Hare Krishna Transformed. New York University Press, New York 2007, s. 76

[16]Podrobně o gurukulách u nás i v zahraničí – Schlichtsová, J.: Výchova a vzdělání dětí v hnutí HareKrišna. Diplomová práce.Husitská teologická fakulta Univerzity Karlovy, Praha 2013

[17]Rochford, B. E.: Prabhupada Centennial Survey: A Summary of the Final Report. ISKCON Communications Journal, Vol. 7, No. 1, June 1999 –http://gosai.com/rochford/71rochford.html

[18] Kompletní seznam organizací GBC s různým zaměřením – http://gbc.iskcon.org/ministries