On the road...

Jednoduše cesta

Je to trochu křeč...

Zběsilé tempo, které provází každý indický den, žere veškerou mou energii. Nějak se mi poslední týden nedostává tvůrčích sil. Poslední blog jsem psala celkem pohodlně uložená na vrchní pryčně ve vlaku. Dnes jsem se vydala na poslední výlet s Liz a Germanem přes celé Dillí, abychom využili rad našich příbuzných a přátel a prohlédli si slavný Lotus Temple víry Bahá'í. Cesta je dlouhá, takže začínám psát ve vagonu metra a nevím, kdy a kde skončím. 

Není to úplně snadné s mým evropským vychováním. Do našeho vagonu nastoupila rodina s malými holčičkami. Věrné euroamerickým způsobům jsme se s Liz zvedly, abychom dětem uvolnily místo. Sedl si jejich tatínek. Také German se zvedl za stejným účelem, ale o jeho místo se popralo několik blízko stojících mužů. Děti zůstaly stát. Rychlost, s kterou se lidé ženou na uvolněná místa, je nepopsatelná.

V následujícím vlaku se karta trochu obrací. Nastupování probíhá jako obvykle systémem tlačenice dovnitř a ven současně. Když už jsme uvnitř, uvolňuje pro změnu jeden z mužů místo pro mě. Bod pro část indické populace.

Metro je jedna věc. Největším dnešním zážitkem ale patrně zůstane naskakování za jízdy do přeplněného městského autobusu. To byla teprve síla! Autobus mírně přibrzdil a odněkud zevnitř se ozýval křik, který patrně obsahoval sdělení, že autobus jede ke stanici metra. Slovo METRO bylo to jediné, co jsem rozeznala a matně něco jako Jahangi Puri, což je název naší nejbližší stanice. Dostat se do autobusu, z nějž lidé za jízdy současně vystupují, když se jiní snaží nastoupit, je vážně dobrodrůžo. Povedlo se bez vážnějších úrazů. Teď konečně vím, jak se cítí sardinka v konzervě nad ohništěm. 

cestou z nádraží

Cesta k nesmrtelnosti

Jak jsem zmiňovala v předchozím blogu, byla po Jaipuru naše další zastávka ve městě Indore. Cesta od nádraží k našemu "guesthousu" byla z většiny pod vodou. To proto, že ve státě Madhya Pradesh už začaly monzunové deště. Sice s sebou přinesly krásnou teplotu kolem 25 stupňů, ale také mračna much a komárů. Třídenní pobyt v Indore byl pro mě synonymem utrpení. Díky osmnáctistupňové klimatizaci v Jaipuru jsem byla nachlazená a bylo mi hrozně zle. Bohužel však vůbec nebylo možné se omluvit z programu, takže jsem to absolvovala celé. Dvě až tři přednášky denně, návštěvy v rodinách džinistů a cestování po chrámech s horečkou, fontánou místo nosu a bolavým krkem. Paráda! Pozitivním na tom je, že se to dá přežít. O tom, jak i džinisté touží po nesmrtelnosti, bych vám teď chtěla vyprávět.

Má mysl je většinu doby dost silně přehlcená angličtinou a přednáškami, tedy bývám občas trochu "mimo mísu". Úplně nevím, jak se to přihodilo, že si to za námi v Indore přihasil po přednáškách asi padesátiletý člověk, nacpal nás všechny do svého auta a kamsi nás vezl. Většinu doby mluvil hrozně rychle a velmi špatnou higličtinou. Nejčastěji ale volal: "Plese, come!" a "Less time!" Tomu jsem rozuměla. První zastávkou byl jeho byt. Dům nevyhlížel nikterak přepychově, ale při pohledu na manželku našeho "průvodce" mi bylo jasné, že to není jen tak někdo. Uvedl nás do bytu a hned do ložnice, kde pod skleněnou vitrínou stál asi metrový "idol" (socha některého z tírthankarů - pravděpodobně Mahavíry). Z překotného vyprávění hostitele jsem pochopila, že se jedná o obrovskou vzácnost, protože je z jednoho kusu křišťálu. Pod postelí měl ještě několik menších, také z celých křišťálů. Všechny nás vyzýval, abychom si na ně sáhly, dokud můžeme. Až budou instalovány v chrámu, tak už to nebude možné, protože se soch smí dotýkat jen k tomu určení služebníci. Následovalo focení s "idolem", rychlé vypití sklenky vody mezi dveřmi na odchodu, zamávání hostitelce a opět zběsilá jízda autem kamsi. 

uvnitř budoucího chrámu

Po třiceti minutách jízdy stylem brzda - plyn jsme se žaludky naruby vystupovali z jeho vozu na staveništi, kde bude zanedlouho stát obrovský chrám a ubytovna pro džinistické chlapce. Jen pro chlapce, protože péče o dívky je "příliš komplikovaná", jak mi sdělil. Pán nás provedl po staveništi, vyhnal nás po lešení až na střechu toho rozestavěného monstra a protáhl budoucími ubytovnami, kde v přízemních prostorách skladuje dalších 1143 idolů. Hrdě nám vyprávěl o tom, jak před lety začal úplně od nuly a dnes z vlastních peněz financuje celý ten megalomanský projekt. Samozřejmě založil také fond, který bude chod celého komplexu živit po jeho smrti. Na první pohled by si člověk snad mohl myslet, že se jedná o jakýsi akt nábožensky motivované charity, vzdání se materiálních prostředků, tedy nepřipoutanosti. Nicméně, miliardy rupií se z jeho úst sypaly ovázané mašlí obrovské hrdosti stylem, jež vede k zamyšlení: V ubytovnách budou bydlet chlapci a strava je bude stát jen 15 rupií denně, pokud slíbí, že celý život zasvětí džinismu. Tady bude tohle a bude to stát tolik milionů! A tamhle bude za XY milionů něco jiného. Celé to postavím do dvou let. Tahle technologie je úplně geniální. Tenhle idol je celý ze zlata a stál XY milionů. A tenhle je ze stříbra v ceně dalších XY milionů. Čím déle ten člověk pokračoval ve výčtu svých investicí a plánů, tím jasnější byl jeho skutečný motiv. Bije se v prsa, deklaruje odevzdání svých statků "na dobrou věc". Ve skutečnosti si ten člověk zkrátka staví vlastní pomník. Někteří vědomě, někteří nevědomě, napříč kontinenty a náboženským vyznáním, nakonec jsme všichni jen lidé toužící zanechat stopu. 

pan Nesmrtelný a jeho 1143 títhankarů