Taj Mahal

Místo, které navštívíte jen jednou za život

Tak se to včera stalo. Navštívila jsem Taj Mahal. Od mala jsem měla tuto překrásnou stavbu na seznamu přání hned vedle Zimního paláce v Petrohradu a Hagia Sophie v Istanbulu. Nyní už konečně chápu, co tím Kate u snídaně myslela, když říkala: "Pořádně si to užij se vším všudy. Je to výprava, kterou člověk podniká jen jednou za život." Měla pravdu. Jsem ráda, že jsem to viděla a jsem si téměř jistá, že se tam už nikdy v životě nepodívám.

Cesta z Dillí do Agry, kde se Taj Mahal nachází, trvá minibusem přibližně pět hodin. Kdo jste kdy naposledy absolvovali pětihodinovou cestu, při které se nemáte šanci pohnout, či pohodlně posadit? Kdo jste kdy naposledy absolvovali pětihodinovou cestu? Ano, jistě, já vím. Nedávno jsem strávila 6 hodin v letadle z Istanbulu do Dillí. V letadle se můžete projít, dostanete najíst, napít, na monitoru před sebou si pustíte film, sledujete záběry z kamery na předku letadla, čtete si knížku a ani nevíte, že se pod vámi otáčí zeměkoule. V rozpařeném minivanu je to úplně o ničem jiném. Co bych dala za luxus, jako je sedadlo, na které se vejdu...

Když jsme asi po hodině opustili ulice Dillí a vyjeli ven z města na osmi proudou dálnici, kde jsme byli skoro sami, těšila jsem se, že konečně uvidím trochu indické přírody, možná nějaká malá města nebo vesničky. Těšila jsem se, že se krajina kolem bude trochu měnit, a že konečně uvidím kus jiného světa než doposud. Přátelé, byly to čtyři hodiny jízdy stále stejnou žhnoucí polopouští. Věru, nebylo co sledovat. 

Když jsme konečně dojeli do Agry, čekalo mě další rozčarování. Vůbec nic nenasvědčovalo tomu, že jsme změnili destinaci. Oproti Dillí bylo všude jen mnohem více zvířat. Koně, kozy, prasata, drůbež, velbloudi, osli, opice a samozřejmě všudypřítomné krávy a psi. Jestli se křesťanství (a já s ním) plete a po smrti není žádné nebe, ale jen další život - nedej Bože v Indii, doufám, že mi má příšerná masožroutská karma vystačí aspoň na opici. To jsou totiž zřejmě jediní tvorové, kteří se tu mají dobře. Vzpomínka na několik mrtvých a umírajících psů, opelichanou drůbež a na kost vychrtlé "svaté" krávy mi i druhý den vhánějí slzy do očí. Snad nikdy mi nebylo tak hrozně, jako když jsme se vraceli od Taj Mahalu na povozu taženém příšerně hubeným velbloudem. Myslím, že na jeho oči nikdy v životě nezapomenu. Asi jsem přecitlivělá...

Taj Mahal je Taj Mahal. Je hezké se tam vypravit a splnit si dětský sen o tom, že jednou navštívíte stránky své oblíbené encyklopedie. Jinak není moc o čem psát. Dojem je v reálu snad stejný, či možná dokonce menší než na obrázku. Samotná prohlídka uvnitř Taj Mahalu trvá asi 5 minut. Nejzajímavější na celé prohlídce jsou snad všudypřítomní vojáci se samopaly (to je spíš hrůzostrašné) a další zaměstnanci ostrahy vybavení píšťalkami k usměrňování toku turistů s "běžnými" vstupenkami. U nás se říká: "Dej volovi funkci, vymyslí lejstro." V Indii by se mohlo říkat: "Dej volovi funkci, bude pískat na píšťalku." (Ne, že by tady lejster měli málo.) Píšťalky se tu zřejmě fasují k uvedení do funkce jako odznak moci. Západní svět má kravaty, spony do kravat, hodinky a manžetové knoflíčky. Indové mají píšťalky. Používají je hrdě z plných plic. Bohužel i uvnitř takové stavby. Málem mi upadly uši.

Jako všude jinde jsou tam davy lidí, kteří se tlačí a strkají. Jako všude jinde jsou dvojí ceny vstupenek a zákaz nošení jakýchkoli zavazadel (tentokrát nám dovolili foťák). Ke vstupence obdržíte půl litrovou lahvičku s vodou a tím to končí. Nic víc s sebou mít nesmíte. Představte si, jak byste v padesátistupňovém vedru vyrazili na Karlštejn jen s půl litrem vody a foťákem kolem krku... Můj organizmus tedy musel vydržet novou zatěžkávací zkoušku - místní zdroj pitné vody. Neměla jsem moc na výběr, pokud jsem nechtěla skončit s úpalem nebo rovnou jako křížala. A světě div se, zřejmě jsem přežila. 

Náladu mi pak poněkud spravil pozdní oběd (či brzká večeře?). Při pohledu do jídelního lístku jsem měla hned jasno. Shahi paneer a česnekový nan je jedno z mých nejoblíbenějších indických jídel. Ještě kdyby tak měli ten džus z čerstvého melounu, byla bych na vrcholu blaha. Mé počáteční nadšení ohledně naší džinistické kuchyně trochu opadá. Jídla se točí pořád stejná a trochu mi to leze na mozek. Začíná se mi zdát o ovoci, zelenině a čokoládě (a ještě navíc anglicky). Jsem prostě zmlsaná holka. Přestává mě bavit jíst pořád dokola jen mango a banány. Když jsem o tom dnes u večeře vyprávěla Kate a Timovi, mohli se umlátit smíchy a ze soucitu mi přinesli balení vlašských ořechů z Austrálie, abych prý měla aspoň nějakou změnu. Milí lidé.

Cesta domů z Agry byla nekonečná. Zas ta samá poušť. K tomu ještě bolavé a z horka oteklé nohy, špatné svědomí z toho, že jsem podlehla žízni a pila vodu, co mi může taky docela pěkně zavařit, připálený obličej a neskutečná únava. Byla jsem tak přetažená, že se mi za celou cestu nepovedlo usnout. Do našeho mandiru jsme dorazili skoro v jedenáct hodin večer. Představa ranního vstávání na púdžu v 7 hodin ráno a následný maraton přednášek do čtyř odpoledne ve mně vzbuzovala pocit naprostého zoufalství. Neméně dnes. Když jsem se přes to všechno úspěšně probojovala až k večeru, cítím úplně stejné zoufalství z představy zítřejšího odjezdu do Hastinapuru v pět hodin ráno.

Držte mi palce!
Vaše Jitka