Je neuvěřitelné, jak tady ten čas hrozně letí. Sotva se probudím, už je zase večer. Časy přednášek se trochu mění, ale jinak je to stále stejný rytmus. Snídaně, přednáška, oběd, válení, přednáška (případně tutorial), chvilka na internetu, krátká procházka, večeře, sezení u počítače do deseti večer, bezvědomí. A tak to máte každý den... Ten režim je trošku na zblbnutí. Organizátoři jsou si toho patrně vědomi, a tak nám to občas trochu zpestří: dnes a zítra v 6:30 (!!!) ráno preksha meditation. Je dost těžké o takovém programu vyplodit smysluplný a přirozeně vtipný blog, který by odpovídal mé osobnosti. Mám ráda výzvy, takže se určitě pokusím, ale asi až někdy jindy. Dnes chci především splnit svůj slib ohledně středečního nákupního odpoledne v Chandini Chowk.
Taxíkem jsme dorazili do neuvěřitelně přecpané dlouhatánské ulice. Jako obvykle byla všude hrozná špína a lidé se podobali sardinkám v konzervě vzezřením i zápachem. Pro křik, troubení aut a zvonění prodavačů kdečeho nebylo slyšet vlastního slova. Má fotka z tohoto místa je jen jedna a bohužel zdaleka nevystihuje jeho atmosféru, proto přidávám druhou, jejíž autorkou je Anja. Bohužel má mysl neměla příliš prostoru k dumání nad tím, jak udělat dobrou fotku. Snažila jsem se především nenechat zajet a přesvědčit sama sebe o tom, že sednout si na patník a křičet z plna hrdla stejně nic nevyřeší. Paradoxně nejklidnějším místem byl sikkhský chrám zhruba uprostřed. Bohužel jsme se tam zdrželi jen asi 5 minut a samozřejmě se tam nedalo fotit (to dá rozum).
Plánovali jsme společnou fotku před chrámem, ale místní chlapík zkrátka trval na tom, že tam chce být s námi... |
Na zpáteční cestu jsme zvolili metro. Zde není moc o čem vyprávět. Jestli je něco v tomhle šíleném městě v pořádku a na úrovni, je to právě metro. Jistě zajímavým úkazem jsou osobní kontroly a skenování zavazadel při vstupu do prostoru metra (muži a ženy zvlášť, paravany stejně jako kdekoli jinde), vyhrazené vagóny pro ženy a také samostatná část nástupiště.
Jako správní turisté jsme se museli vyfotit i pod cedulí označující ženskou část nástupiště. Vůbec na nás lidé nezírali, kdepak... |
Metro nás dovezlo celkem nedaleko našeho mandiru. Asi jen 20 minut jízdy autorikšou. Autorikša, jak si můžete prohlédnout na následujících fotografiích, je vlastně motorka, která má na sobě přidělaný domeček (nebo tak nějak...). Zdá se neuvěřitelné, že jsme se tam vešli tři a řidič. Tento dopravní prostředek má obrovské kouzlo a řidič byl moc milý chlapík. Co ale bohužel všechny klady převáží, je fakt, že po dvaceti minutách jízdy, jsem ještě dvě hodiny smrkala dehet a kašlala uhlí v kostkách. Všechny puchy, výfukové plyny a prach máte v autorikše z první ruky.
Řidič byl prostě sympaťák a ochotně pózoval |
Když v Delhi zaprší, dostane místní špína ještě větší grády. |
I takhle může vypadat obchod |
K řízení dopravy v Delhi potřebujete mít především pro strach uděláno, píšťalku a silnou osobnost. |
KONEC DOBRÝ, VŠECHNO DOBRÉ |
Jej v té autorikše by se Ropáčkům líbilo :-D
OdpovědětVymazat