Vařit, či nevařit? Jíst, či nejíst?

Minulý týden jsem se zcela náhodou setkala s fenoménem, který mě na pár dní zcela pohltil. Při virtuální procházce portálem www.naucmese.cz jsem narazila na kurzy vypisované jistou paní Cecílií Jílkovou s názvem Najím se zhubnu. No, ne že by to bylo téma, které by mě nezajímalo. Jídlo, diety, cvičení, je obecně téma, které asi často probírá kdekdo bez ohledu na věk, pohlaví, či váhu. Zajímalo mne, co za fantastickou metodu hubnutí prosazuje výživová poradkyně, která svou propagaci staví na tom, že sama zhubla 25 kilo, aniž by cvičila, či jinak drasticky měnila svůj životní styl - až na jednu věc.
Změnila svůj jídelníček a stala se horlivou zastánkyní tzv. RAW stravy (ačkoli snad ještě jednou z těch umírněnějších). Že nevíte, co to je? Já se s tímto názvem doposud také setkala jen jednou - v seriálu Sex ve městě. Název raw pochází, kupodivu, z angličtiny a znamená v překladu syrový. Podstatou raw jídel je, že se připravují jen ze surovin rostlinného původu, nejlépe v "bio-kvalitě", které neprocházejí tepelnou úpravou na více než 42°C. Zcela evidentní je, že se při takovém "nevaření" neobejdete bez mnoha kuchyňských pomocníků - tedy pokud chcete mít jídla alespoň trochu pestrá a nechroupat všechno tak, jak jste to přinesli z obchodu. Základem je mixér, kvalitní odšťavňovač a mlýnek na kávu (který používáte k mletí a sekání kde čeho). Naprosto nepostradatelnou se jeví také sušička na ovoce. Fascinující a pro mě dosud neznámý přístroj je spiralizér, bez kterého se zjevně také žádná RAW kuchyně neobejde.
Když máte všechny tyto přístroje, poskytuje vám to možnost "neuvařit" téměř cokoli si zamanete: raw štrůdl, raw rizoto, raw palačinky, raw pizzu, raw špagety...

Ačkoli mi myšlenka nahrazení průmyslově vyráběných polotovarů, rohlíků, salámů, majonézových salátů apod. skutečnými plodinami připadá jako skvělá, má to háček. Výroba všech těchto raw jídel je neuvěřitelně časově náročná. Vzhledem k tomu, že nejčastěji věci buď sušíte, nebo třeba mrazíte, abyste si na to vždycky pomalu vzali dovolenou. S přípravou jídla je většinou zapotřebí začít již den nebo dva předem. Potraviny je často potřeba před zpracováváním nechat třeba den namočit a naklíčit. A to nemluvím o shánění takových potravin. Sehnat obyčejné ovoce a zeleninu není problém (když opomeneme požadavek na "bio kvalitu" - a jen Bůh ví, co to vlastně znamená). S ovocem a zeleninou si však bohužel nevystačíte. Velice záhy zjistíte, že by to přeci jen chtělo nějaká dochucovadla - minimálně sůl a cukr, později se seznam rozrůstá. Jeden příklad za všechny: není cukr jako cukr a ten navíc nepřipadá v úvahu (tedy glukóza). Nejvhodnější náhradou je kvalitní med (opět v "bio kvalitě") nebo sirup z agáve a kokosový cukr. A víte, kde takovou věc seženete? Musíte navštívit specializovaný obchod. Tam nakoupíte mnoho dalších věcí jako raw kakao, raw čokolády, sušené bio ovoce, raw těstoviny... zkrátka všechno, po čem vaše útroby zatouží. Za značný příplatek tak obdržíte pocit, že pro sebe děláte to nejlepší a naději, že za pár týdnů budete také vlnit na youtube plochým bříškem jako paní Jílková.

Všechno je to moc lákavé, nezastírám. Co mi ale přijde velmi podstatné, a nikde jsem se s tím zatím nesetkala, je právě poukázání na fakt, kolik času člověk při takovém stravování tráví přemýšlením o jídle: o tom, co jíte, kde to kupujete, jaké to má složení, kde by to bylo kvalitnější, čím to nahradit a jak to vyrobit, když zrovna chybí správný přístroj. Několik dní předem musíte jídlo začít promýšlet, abyste ho včas mohli připravovat. Včas naplánovat cestu do správného obchodu a nákup surovin, včasné zahájení namáčení, klíčení, příprava a sušení placek atd. Nemluvím tom, že raw strava velmi často používá exotické suroviny, které se neshánějí tak úplně snadno. A tak se mi zdá, že aby člověk vyhověl požadavkům raw stravování, nesmí se zabývat vlastně ničím jiným než jídlem... Nezdá se vám to na pováženou? Co mi to tu zavání poruchami příjmu potravy?

  

Kdo se to tu vlastně exhibuje?

Moji milí,

tak jsem se dnes rozhodla, že si založím blog. Má to hned několik důvodů. Jednak mě neskutečně štve Facebook a navíc si myslím, že blog je pro nás grafomany mnohem lepší forma vyžití. Navíc si někde potřebuji trochu dělat legraci ze světa a ze všeho, co se tak občas kolem mě schumelí - a že toho bývá občas více, než bych si tak úplně přála. Někdo by jistě namítl: "Tak si kup deníček a neotravuj lidi na internetu." Deníčky jsou ale nuda, protože grafomani se zkrátka se svými slovními průjmy potřebují sdílet na veřejnosti. Na rozdíl od běžných grafomanů, bych ale prosila jen kladné zpětné vazby a pozitivní reakce. Neustále člověka někdo prudí doma, v práci, v MHD, na již zmíněném Facebooku. Pojďme se tedy domluvit, že na sebe budeme hodní. Pro prudily a hatery se jistě najde dostatek jiných vhodných příležitostí. Aspoň na mém vlastním blogu bych ráda měla klid.

A co že vám tu chci psát? No leccos. Mé široké zájmy se dost špatně specifikují, ale stručně se dá říci, že mě zajímá všechno, co souvisí s lidmi - nejrůznější dovednosti (ačkoli sama trpím lachtaní chorobou), kultura, životní styl a víra v různých koutech světa. Moc jsem toho v životě zatím nenacestovala, ale teď (zdá se) se toho hodně změní.

Když jsem se před lety rozhodla pro studium oboru Učitelství etiky, náboženství a filozofie pro SŠ na Husitské teologické fakultě UK, ani ve snu mě nenapadlo, že nakonec skončím jako doktorandka religionistiky se zájmem o přenosy asijských "náboženství" sem k nám do "západního" světa. Chtěla jsem tenkrát jen sama pro sebe rozluštit podstatu toho, proč a o čem se různí věřící hádají, kvůli čemu se vraždí, když všichni uctívají stejného Boha bez ohledu na to, jakým způsobem si myslí, že se mu má vzdávat čest a sláva (a když už to bylo součástí balení, také se naučit, jak o tom učit ostatní). Šest let magisterského studia na takové odhalení nestačí. Navíc jsem za tu dobu zjistila, kolik vlastně různých náboženských skupin a směrů existuje, a že není tak úplně jisté, zda ten Bůh je opravdu jen ten jeden všem společný bez ohledu na způsob uctívání. Oni totiž všichni lidé na světě neuvažují o Bohu a bozích stejně - a to dost mění situaci - tak je zase o čem dumat dalších pár let na doktorátu. Dospěla jsem do bodu, kdy už knížky ani setkávání s lidmi tady v ČR nestačí. Je potřeba vytáhnout paty, žít a myslet jinde a jinak. Doufám, že mi to pomůže porozumět podstatě toho, jak, čemu a proč věří lidé v Indii. A věří vůbec? Nebo jenom žijí tak, jak je k tomu rodiče vychovali? Jsou jazykové, kteří tvrdí, že "náboženství" je nesmysl a zvlášť v Asii, že prý něco takového vůbec neznají. Všechno nejde tak úplně vysvětlit, ne všechno lze zmáknout jen rozumem a definicemi. Něco je potřeba zažít. 

Momentálně tedy připravuji cestu do Indie. I to je zdrojem nejrůznějších veselých zážitků. Dnešní téma je přeinstalování mého počítače, abych si ho mohla vzít s sebou jako funkčního společníka a necítila při každém zapnutí potřebu ho nechat rozdupat slony. Inu, doba pokročila a už to dávno není tak snadné, jako kdysi. Stále se něco učím. Časem snad vychytám také technické nedostatky tohoto blogu. Zatím prosím o trpělivost.

"Ti, kdo nejdou vpřed, ať ustoupí z cesty." (J. W. Goethe)