neděle 30. října 2016

Nedělní škola

Příběh jak z nedělní školy o tom, jak Bůh odměnil starost o bližního:

Jela jsem si dnes ke kamarádce pro pár drobných kousků nábytku. Vítala mě s velmi ustaraným výrazem a prosbou, abychom zajely k jednomu našemu příteli, od kterého dostala velmi zvláštní zprávu a nemůže se mu dovolat. Když jsme zaparkovaly před jeho domem a zjistily, že je v pořádku, všimly jsme si, že se právě nějaký nešťastník podobný mně stěhuje. Zatímco já nemám nábytek téměř žádný, on ho měl zřejmě moc, a tak několik zachovalých kusů odložil k blízkým popelnicím. Má shánčlivá přítelkyně nelenila, zavelela, a tak se stalo, že se během chviličky ocitla uvnitř mého vozu knihovna rozložená na prkénka jen za pomoci domovního klíče. Za další hodinu už opět smontovaná stála v mé ložnici.

No není to pěkné? Pořád jsem si dělala starost o ty mé nebohé knihy, litovala je, jak jsou tam tak vyskládané na holé podlaze. Než jsem se nadála, přišla jsem ke knihovně jako slepý k houslím. Na závěr je třeba říct, že příteli opravdu nic vážného nebylo a zřejmě se velmi dobře bavil, když nás pozoroval z okna, protože poslal následující SMS:

„Už jsem zavřel, anžto je zima. Vidím, že řešíte klasický problém, jak vtěsnat velké do malého. Tak zdar a sílu. :-)“

Obdobně to také komentovaly jakési dvě sousedky důchodového věku u nás v Modřanech, které se velmi podivovaly, jak dvě ženské do Fabie vtěsnaly truhlu, knihovnu, dvě židle, polici na cédéčka a samy sebe, když syn jedné z nich není schopen přivézt ani koberec v SUV.








BUDOVÁNÍ ZDAR!