pondělí 29. června 2015

On the road...

Jednoduše cesta

Je to trochu křeč...
Zběsilé tempo, které provází každý indický den, žere veškerou mou energii. Nějak se mi poslední týden nedostává tvůrčích sil. Poslední blog jsem psala celkem pohodlně uložená na vrchní pryčně ve vlaku. Dnes jsem se vydala na poslední výlet s Liz a Germanem přes celé Dillí, abychom využili rad našich příbuzných a přátel a prohlédli si slavný Lotus Temple víry Bahá'í. Cesta je dlouhá, takže začínám psát ve vagonu metra a nevím, kdy a kde skončím. 

Není to úplně snadné s mým evropským vychováním. Do našeho vagonu nastoupila rodina s malými holčičkami. Věrné euroamerickým způsobům jsme se s Liz zvedly, abychom dětem uvolnily místo. Sedl si jejich tatínek. Také German se zvedl za stejným účelem, ale o jeho místo se popralo několik blízko stojících mužů. Děti zůstaly stát. Rychlost, s kterou se lidé ženou na uvolněná místa, je nepopsatelná.

V následujícím vlaku se karta trochu obrací. Nastupování probíhá jako obvykle systémem tlačenice dovnitř a ven současně. Když už jsme uvnitř, uvolňuje pro změnu jeden z mužů místo pro mě. Bod pro část indické populace.

Metro je jedna věc. Největším dnešním zážitkem ale patrně zůstane naskakování za jízdy do přeplněného městského autobusu. To byla teprve síla! Autobus mírně přibrzdil a odněkud zevnitř se ozýval křik, který patrně obsahoval sdělení, že autobus jede ke stanici metra. Slovo METRO bylo to jediné, co jsem rozeznala a matně něco jako Jahangi Puri, což je název naší nejbližší stanice. Dostat se do autobusu, z nějž lidé za jízdy současně vystupují, když se jiní snaží nastoupit, je vážně dobrodrůžo. Povedlo se bez vážnějších úrazů. Teď konečně vím, jak se cítí sardinka v konzervě nad ohništěm. 

cestou z nádraží

Cesta k nesmrtelnosti


Jak jsem zmiňovala v předchozím blogu, byla po Jaipuru naše další zastávka ve městě Indore. Cesta od nádraží k našemu "guesthousu" byla z většiny pod vodou. To proto, že ve státě Madhya Pradesh už začaly monzunové deště. Sice s sebou přinesly krásnou teplotu kolem 25 stupňů, ale také mračna much a komárů. Třídenní pobyt v Indore byl pro mě synonymem utrpení. Díky osmnáctistupňové klimatizaci v Jaipuru jsem byla nachlazená a bylo mi hrozně zle. Bohužel však vůbec nebylo možné se omluvit z programu, takže jsem to absolvovala celé. Dvě až tři přednášky denně, návštěvy v rodinách džinistů a cestování po chrámech s horečkou, fontánou místo nosu a bolavým krkem. Paráda! Pozitivním na tom je, že se to dá přežít. O tom, jak i džinisté touží po nesmrtelnosti, bych vám teď chtěla vyprávět.

Má mysl je většinu doby dost silně přehlcená angličtinou a přednáškami, tedy bývám občas trochu "mimo mísu". Úplně nevím, jak se to přihodilo, že si to za námi v Indore přihasil po přednáškách asi padesátiletý člověk, nacpal nás všechny do svého auta a kamsi nás vezl. Většinu doby mluvil hrozně rychle a velmi špatnou higličtinou. Nejčastěji ale volal: "Plese, come!" a "Less time!" Tomu jsem rozuměla. První zastávkou byl jeho byt. Dům nevyhlížel nikterak přepychově, ale při pohledu na manželku našeho "průvodce" mi bylo jasné, že to není jen tak někdo. Uvedl nás do bytu a hned do ložnice, kde pod skleněnou vitrínou stál asi metrový "idol" (socha některého z tírthankarů - pravděpodobně Mahavíry). Z překotného vyprávění hostitele jsem pochopila, že se jedná o obrovskou vzácnost, protože je z jednoho kusu křišťálu. Pod postelí měl ještě několik menších, také z celých křišťálů. Všechny nás vyzýval, abychom si na ně sáhly, dokud můžeme. Až budou instalovány v chrámu, tak už to nebude možné, protože se soch smí dotýkat jen k tomu určení služebníci. Následovalo focení s "idolem", rychlé vypití sklenky vody mezi dveřmi na odchodu, zamávání hostitelce a opět zběsilá jízda autem kamsi. 

uvnitř budoucího chrámu

Po třiceti minutách jízdy stylem brzda - plyn jsme se žaludky naruby vystupovali z jeho vozu na staveništi, kde bude zanedlouho stát obrovský chrám a ubytovna pro džinistické chlapce. Jen pro chlapce, protože péče o dívky je "příliš komplikovaná", jak mi sdělil. Pán nás provedl po staveništi, vyhnal nás po lešení až na střechu toho rozestavěného monstra a protáhl budoucími ubytovnami, kde v přízemních prostorách skladuje dalších 1143 idolů. Hrdě nám vyprávěl o tom, jak před lety začal úplně od nuly a dnes z vlastních peněz financuje celý ten megalomanský projekt. Samozřejmě založil také fond, který bude chod celého komplexu živit po jeho smrti. Na první pohled by si člověk snad mohl myslet, že se jedná o jakýsi akt nábožensky motivované charity, vzdání se materiálních prostředků, tedy nepřipoutanosti. Nicméně, miliardy rupií se z jeho úst sypaly ovázané mašlí obrovské hrdosti stylem, jež vede k zamyšlení: V ubytovnách budou bydlet chlapci a strava je bude stát jen 15 rupií denně, pokud slíbí, že celý život zasvětí džinismu. Tady bude tohle a bude to stát tolik milionů! A tamhle bude za XY milionů něco jiného. Celé to postavím do dvou let. Tahle technologie je úplně geniální. Tenhle idol je celý ze zlata a stál XY milionů. A tenhle je ze stříbra v ceně dalších XY milionů. Čím déle ten člověk pokračoval ve výčtu svých investicí a plánů, tím jasnější byl jeho skutečný motiv. Bije se v prsa, deklaruje odevzdání svých statků "na dobrou věc". Ve skutečnosti si ten člověk zkrátka staví vlastní pomník. Někteří vědomě, někteří nevědomě, napříč kontinenty a náboženským vyznáním, nakonec jsme všichni jen lidé toužící zanechat stopu. 

pan Nesmrtelný a jeho 1143 títhankarů





pondělí 22. června 2015

Z vlaku

Po delší době se vám hlásím z vlaku kdesi mezi Jaipurem a Indore. Ano, správně. Měníme destinaci. Na cestě "zpět" do Delhi si uděláme třídenní zastávku v Indore. Ty uvozovky jsou tam, protože Indore je ve státě Madhya Pradesh kdesi uprostřed Indie úplně opačným směrem než je Delhi.

Vzhledem k tomu, ze pisi z mobilu, mi prosim pro tentokrat odpustte, ze prestanu psat nase mile ceske hacky a carky i vsechny pripadne preklepy. Neznam snad nic otravnejsiho, nez je psani z mobilu. Nic jineho mi ale nezbyva. Porad jsem doufala, ze se podari obnovit pripojeni pro pocitac, ale nestalo se. Ted opet nevim, do ceho jedu. Zazitky mych indickych cest mi vsak veli uz na nic necekat a pouzivat (a uzivat) to, co mam. I to je, mili pratele, mozna neco, za cim nekteri lide do Indie jezdi. Jestli tahle zeme neco patrne dokonale umi, pak je to obnoveni kontaktu s pritomnym okamzikem. Doslova vas donuti neplanovat,  nedumat nad minulosti a proste resit jen danou chvili. I nastupovani do vlaku je tu na hranici existencialniho zazitku. Bohuzel mi mobilni applikace Bloggeru nedovoli obrazovou dokumentaci. Mejte prosim trpelivost. Vse doplnim nejpozdeji po navratu do evropske, rychlym internetem vybavene civilizace.

Vsechny dny v Jaipuru byly tak nejak hekticke. Skoro ani nevim, kdy jsem stihala spat. Snidane v pul osme rano, dopoledne prednasky, obed, odpoledni diskusni seminar nasledovany uprkem do mesta za pamatkami, prochazkami a nakupy, navrat na veceri v pul sedme a vecerni "spolecensky" zivot. Povinny navratil byl sice v pul desate vecer, ale nevim, zda jsem nekdy sla spat pred jedenactou. Ma samotarska duse chvilemi toho prehnane komunitniho ducha s nadechem americke vzajemnosti proklinala a odsuzovala, presto jsem se diky tomu mnohe naucila. A to nemluvim jen o zlepsovani sve anglictiny. Napriklad vcera jsem se "po vecerce" na strese mandiru dozvedela, o cem lze diskutovat s ridicem autoriksi. Mexican Herman (German) studujici v Miami se vratil z mesta s historkou o tom, jak s nim jeho sofer zapredl velmi zainteresovanou diskusi o oralnich sexualnich praktikach. Ja nevim jak vy, ale ja s ridici obvykle hovorim tak maximalne o pocasi...

Ti z vas, kdo sleduji muj profil na facebooku, jsou alespon trochu obeznameni s vypravami poslednich dni. Facebook je totiz na rozdil od Bloggeru ochotny nahravat fotky. V sobotu jsme navstivili mnoho krasnych mist. Nekolik dzinistickych mandiru a  ustav pro handicapovane v Jaipuru, kde vyrabeji doslova na koleni uzasne nahrady dolnich koncetin. Vsechna mista, ktera jsme v Jaipuru navstivili, si bezpochyby zaslouzi co nejdrive samostatne prispevky s fotogalerii. To same plati take o Hastinapuru. Opet zadam ctene ctenare o strpeni.

Nechci nejak predbihat, ale nedele byla patrne nejuzasnejsi den cele me indicke cesty. Jela jsem na slonovi! Je to priserne detinske a sileny turisticky kyc, ale ja proste musela. Dvojnasobna parada byla, ze jsem jela sama. Zatimco ostatni turiste obvykle podnikaji podobne veci v paru, ja byla stredem pozornosti. "Maharani!" volali Indove kolem a ja jen fascinovane sledovala prekrasnou kopcovitou krajinu, jezero a Amer Fort, starobyle sidlo maharadzu Jaipuru, kam me muj slon nesl. Ale nebojte, netoulam se po Indii uplne sama. Nedeli se mnou travil Mexican German a Kubanka Liz. Za velice smesny peniz (250 indickych rupii je neco kolem 100 CZK) se nam dole pod pevnosti nabidl pruvodce. Musim rict, ze jsme udelali bajecnou zkusenost. Byl to opravdu sympaticky clovek. Ja ho ocenila zvlaste ve chvili, kdy za nas vybojoval vstupenky. V Indii totiz neexistuje nic jako fronta, poradi a trpelive cekani. Vsichni se tlaci, predbihaji, krici jeden pres druheho. Uplny blazinec. Nas chlapik nas provedl po pevnosti, povypravel nam o miseni hinduisticke a islamske kultury, mistni architekture, i otazce mnohozenstvi. Udelal nam take par prekrasnych fotek. Z pevnosti nas jeste zavedl do mistni vyrobny textilu, kde jsme se podivali na vyrobu barev, barveni textilu a vyrobu kobercu. Uzasne!

Po Amer Fort nasledovala velmi dobrodruzna vyprava k Opicimu palaci. Monkey temle, ci Monkey palace je misto, ktere vypada jako by na nej cely svet zapomnel. Chram boha Hanumana je takove male mesto mezi skalami, kam se da prijit dvema zpusoby: spodni cestou, kde je potreba jen vyjit par schodu od dolnich chramu k opicimu bazenu a zase zpet, a nebo cestou pres kopec, kterou pro nas "zvolil" ridic nasi autoriksi. Nechci radsi premyslet o tom, zda to byla jeho zlomyslnost nebo jen nevedomost. Kazdopadne nas vysadil na miste, odkud jsme se trmaceli do kopcu po ceste tvorenou ohlazenymi kremeny vzhuru k chramum, ktere patrne "bily muz" nenavstivil hodne dlouho a zase dolu k cili nasi cesty, chramu boha Hanumana s opici tvari. Zvlast vynikajici bylo, ze Liz i German meli na nohou jen zabky a priserne jim to klouzalo. Hanumanuv palac obyvaji opravdu prevazne opice a nekolik lidi, kteri "udrzuji atmosferu". Jakkoli to zni cynicky, davaji tomu moc pekne baleni. Po prichodu nas privital asi tricetilety mnich. Nabidl nam vodu, zavedl nas do svatyne, kde jsme chvili meditovali a spolecne se modlili za Hanumanovu ochranu. Za zvuku mantry nam obvazal ruce cervenymi provazky a udelal znacky na cela stejne jako mnisi ve vsech ostatnich chramech. Uz ani nevim, kolik ruznobarevnych tecek a carek jsem ten den mela na cele. Zrejme se to ale vzajemne nevylucuje.. Jak ja zavidela opicim, opicakum a opicatkum ten bazen.. Predstavte si ten pocit, jak v padesatistupnovem (padesat bylo ve stinu) vedru uplne splaveni po horskem vyslapu sledujete bandu opic dovadejicich v bazenu. Jestli ta zvirata nahodou nemaji trochu vic fistronu nez my...

Ma indicka dobrodruzstvi vsak zdaleka nekonci. Dnes, jak uz jsem zminila, je mi dopran zcela novy zazitek. Sestnacti hodinova cesta indickym vlakem. Naprosto rozumim tomu, proc nas doted vozili autobusem. Na tohle se clovek musi nejakou dobu rozkoukavat. Filmy rozhodne nelzou. Indicke vlaky maji asi 7 trid. My jsme nastesti v nejake lepsi tride s lehatky a klimatizaci. Touto dobou jsme na ceste uz asi ctyri hodiny. Mam celkem pohodlne a prostorne misto a vlastne mi nic moc nechybi. K dokonalosti uz mi schazi jen okno, ktere na me strane neni. V jinych vagonech ale takova pohoda neni. Nastupovani probiha opet systemem tlacenice. Je stejne tezke se dostat dovnitr i ven, a je zcela lhostejne, zda se cpete dvermi nebo oknem.

Asi mi brzy upadnou palce, takze se s vami pro dnesek rozloucim a pokusim se co nejvice casu zaspat. Uz mi zbyva jen necelyh 12 hodin!

Vaše Jitka

P.s.: Preji dobre rano. Musim trochu poupravit superoptimisticke vyzneni meho prispevku. Velice zahy se nas vagon zcela naplnil a zacal pripominat spise prasecak. Noc byla dlouha predevsim diky jednomu detatku, ktere hystericky projecelo noc. Jestli mi prave ted neco k dokonalosti chybi, pak predevsim par hodin spanku, kyslik, prasky na boleni hlavy a zvukotesny vagon pro vriskajici deticky.

pondělí 15. června 2015

Hrdej Budžes

"Včera byl důležitej den. Včera jsem ve školním rozhlase slyšela krásnou básničku o jednom pánovi. Jmenoval se Hrdý Budžes, byl velice statečnej a vytrval, i když měl všelijaký potíže. Já mám taky potíže (...) Ale včera jsem si řekla, že se nedám. Budu jako ten Hrdý Budžes a vytrvám."




Konečně se opět hlásím s novými zprávami z Indie, tentokrát z "růžového města" Jaipuru. Už mě vážně hryzalo svědomí, že jsem dlouho nic nenapsala. Když opomenu naprosto zoufalé připojení, o kterém jsem informovala v minulém příspěvku, nebylo moc o čem psát. Dny v mandiru Vijay Vallabh Jain Smarak v Dillí byly jeden jako druhý. Areál jsme prolezli křížem krážem, našli jsme prádelní šňůry, zvykli si na kbelíky, komáry, všudypřítomný prach, na výtahy, které jezdí jen tehdy, když se jim zrovna chce. Už mě dokonce přestalo fascinovat, že tam ráno ohlašují "zpěvem" peacocks místo českých kohoutů. Nevím, zda mohu mluvit za všechny, ale já se rozhodně začínala cítit zabydleně. Jak už to tak v mém životě často bývá, domácký pocit mi nikdy není souzen na dlouho. V sobotu v půl páté ráno jsme nasedli do autobusu a vyrazili na sedmihodinovou cestu do Jaipuru ve státě Radžastán.

Daršan v ISKCON Temple Jaipur
Příjezd do Jaipuru se nesl ve znamení pozitivních očekávání. To nikdy nevěstí nic dobrého. Já se osobně těšila (nebo spíš doufala), že se mi konečně podaří dostat do nějakého obchodu, kde budu moci doplnit tenčící se zásobu základní kosmetiky, případně si dokoupit nějaké oblečení. Murphyho zákony totiž fungují zcela neomylně. Zabalila jsem si do Indie své nejoblíbenější, lety prověřené oblečení. Většina těch věcí už se mnou zažila několik vodáckých výjezdů (a to už je pár let zpět) i dovolených s dětmi mých kamarádek a příbuzných. Bylo to oblečení natolik odolné, že na něm nikdy neulpěla žádná dětská ani přírodní špína, nikdy se mi nepovedlo ho nikde roztrhnout či jinak zničit. Bylo to oblečení, které se pralo v řece jen obyčejným mýdlem (někdy ani to ne), ždímalo ručně a sušilo na pádlech na přímém slunci. Všechno přežilo bez větší úhony. Tady se jako na potvoru poroučí jeden kus za druhým. Musím se však přiznat, že úbytku mého šatstva přispívá i má vlastní roztěkanost a nesoustředěnost - třeba včera jsem v chrámu ISKCON (Mezinárodní společnost pro vědomí Kršny také známá jako hnutí Haré Kršna indického duchovního učitele Bhaktivédanty Svámina Prabhupády) zapomněla svůj milovaný modrý šátek s želvami, který jsem si přivezla ze Zakynthosu před třemi lety. Byl to opravdu skvělý parťák do jakékoli pohody i nepohody... R.I.P.!

Vybraná společnost
Vraťme se však zpět k otázce doufání, očekávání a následnému zoufání. Zajímalo by mě, zda je člověk vůbec schopen v nic nedoufat a nic neočekávat. Jistě by nám to ušetřilo spoustu problémů. Vážně se o to snažím, ale nějak se mi to nedaří. A tak mé nitro zaplesalo při příjezdu k našemu novému mandiru. Na první pohled to vypadalo, že je zde vše, co mi v Dillí scházelo. Mandir je v úplném středu města. Pár kroků od brány mandiru je bankomat, naproti dokonce normální obchoďák. Našla jsem tam drogerii i obchod s oblečením, které si mohu vyzkoušet, a kde prodavači dokonce umí anglicky. Nádhera. Z rušné křižovatky před mandirem se rozbíhají ulice s chodníky a obchody. Dokonce jsem našla antikvariát. Jsem ve velkém pokušení. Je to jen asi 200 metrů od mandiru a přepočet ceny těch knih je naprosto směšný v porovnání s cenami knih v ČR. Na rozdíl od Dillí se tu zřejmě příliš nenosí žebráctví a celkově jsou tu ulice širší, prostornější a čistší. Prostředí Jaipuru má očekávání rozhodně nezklamalo.

COCKROACH STORY 

"Stala se mi taková nemilá věc..."


Ubytování mi zde působí víc než jen "smíšené pocity". Oproti mandiru v Dillí je tu jedno obří plus: kvalitní WiFi, na kterou se můžeme připojit všichni. I přednášková místnost je naprosto úžasná. Je to krásná konferenční místnost s pohodlnými křesly a dobrou akustikou. Tím ale pozitiva končí. Byla jsem hodně na rozpacích, když jsem vešla do svého pokoje. Byla to vlastně kobka bez oken vybavená jen dvěma postelemi, jednou příšerně špinavou skříní, nočním stolečkem a poloslepým zrcadlem. V koupelně se na mě opět usmíval kýbl, tentokrát však bohužel jen asi půl metru od toalety a umyvadla. Vím, že by miliony lidí na téhle planetě (a dokonce v tomhle městě) za takové bydlení líbalo ruce, a cítím se proto značně provinile, ale já jsem z toho příliš nadšená nebyla. Zvlášť, když si vezmu, že k tomu ještě navíc připlácím 6 USD denně ze svého za klimatizaci, která tu vlastně není vůbec potřeba, je nastavená na 18 stupňů a nejradši bych ji vyrvala ze zdi. Nutno však říci, že mám tentokrát opravdu smůlu na pokoj. Ostatní pokoje až tak strašné nejsou.

Všechno by se to dalo celkem snadno přijmout, nebýt něčeho, na co jsem opravdu připravená nebyla. Švábi! Tohle místo je jimi doslova prolezlé. Náš pokoj, který je poslední na chodbě nejblíže k východu, se jim opravdu líbí. To je na mě už opravdu příliš. Hned první cockroach, kterého jsem viděla, byl velký jako palec mé ruky. Od té doby jsem jich viděla přibližně stovky. Co mě překvapilo snad ještě víc než švábi samotní, byla moje reakce. Ze začátku jsem vůbec nemohla uvěřit, že je to skutečnost. Navíc se všichni okolo chovali, jako by na švábech nebylo nic zvláštního. Dokonce jsem první den i noc celkem odhodlaně obývala svůj pokoj švábům navzdory. "A Hrdý Budžes vytrval..."

Až když jsem večer zhasla světlo a rozhodla se, že jdu spát švábi-nešvábi, cosi se zlomilo. Za nic na světě se mi nedařilo usnout. Pořád jsem slyšela cvakání švábích nožiček na dlaždičkách. Vzpomněla jsem si na ježky. Co bych v tu chvíli dala za českého obyčejně zablešeného ježka. Strčila jsem si špunty do uší, abych to cvakání neslyšela (což je z logického hlediska samozřejmě nonsens) a urputně se snažila usnout další hodinu, než se mi to povedlo. Má současná spolubydlící Anja spala asi dva dvě minuty.

Ráno bylo v našem pokoji švábů hned několik - tedy těch, co jsem viděla. Po celodenním frflání se mi podařilo zjistit, že naši Indové vlastní nějaký sprej proti hmyzu. Nenásilí... (představte si, jak se sarkasticky šklebím). Pokud se jedná o šváby, ani naši lektoři neznají jívu (i když fakt je, že Navin není džinista). Vystříkala jsem to důkladně. Během pár minut se odněkud vyrojilo spousta mravenců a chvíli na to byla podlaha našeho pokoje pokrytá zkroucenými mravenčími mrtvolkami. Švábi se však objevovali i nadále, jako bych neudělala vůbec nic. Večer, když Anja zhasla a během chviličky spala jako nemluvně, jsem dosáhla stavu naprosté hysterie. Všechna bojovnost mě opustila. Vůbec si nepamatuji, jestli jsem někdy zažila takovou ataku paniky jako ten večer. Nemohla jsem tam zůstat. Seděla jsem na chodbě. "Nejsem vůbec žádnej Hrdej Budžes," rozbrečela jsem se jako malá holka. Vůbec jsem nemohla popadnout dech. Švábi. Proboha! Já nikdy v životě živého švába neviděla. Před příjezdem do Jaipuru pro mě švábi existovali jen na obrázku v encyklopedii. Do mojí mysli se zase valila všechna ta špína z ulic. Všechen smrad, nepořádek a mrtvoly okolo. Nesmyslné odmítání insekticidů a dezinfekcí v zemi, kde ještě nepochopili, že nejlepší kšeft na světě je právě likvidace odpadků, nikoli jen jejich probírání a prodej toho, co je v nich ještě použitelného. Uklidnila mě až Komal, která mě donutila mluvit o něčem jiném a uložila mě do své postele (v jejím pokoji totiž ty potvory nejsou).

Až včera se mi dostalo potvrzení toho, že má nevole sdílet ubytování se šváby, není jen předmětem všeobecného vtipkování. Navin mě ujistil, že švábi opravdu nejsou v pořádku a donutil "manažera" ubytování, aby poslal někoho, kdo náš pokoj "pořádně" uklidí a zaslepí různé díry a průduchy ve zdech, kterými ty potvory lezou. Úklid v džinistickém stylu však zahrnuje zametení mrtvolek a vytření podlahy nějakým velmi jemným mýdlem přírodního původu. Díry ve zdech uklízeči zalepili novinami a bylo po všem. Bez výsledku. Ráno jsem našla v pokoji opět švábí přírůstky. 

Ani třetí týden v Indii mě kulturní šok ještě neopustil, a myslím, že už asi neopustí. Smířila jsem se s lecčím, ale švábi jsou na mě prostě moc, stejně jako laxní přístup Indů k hygieně a kvalitě poskytovaných služeb.

"A tam to bylo. Byla tam ta básnička o Hrdým Budžesovi a bylo to moc smutný. Hrdý Budžes nebyl ani indián, ani partyzán. Hrdý Budžes nebyl vůbec. Hrdý Budžes je jen - hrdý buď, žes. To je ještě horší, než kdyby to byl komunista. Napřed čert s Mikulášem, pak Ježíšek a teď Hrdý Budžes."




*Všechnny citace pochází z díla Hrdý Budžes Ireny Douskové.

BONUS
Úryvky z konverzací na téma švábi aneb Když jsou vaši blízcí "s vámi"
(bonus pro statečné čtenáře, kteří se dostali až sem):

1. Moje matka
Moje matka:
"Buď ráda, že jsou to švábi a ne štěnice."
Já:
"No ale co mam delat, kdyz tu ted nemuzu usnout, protoze porad slysim to cvakani?"
Moje matka:
"Musíš počítat ovečky a ne šváby."

2. Babička
Babi: 
"Prý tam máte šváby. A cos´ dělala, když jsi to viděla? Ječela jsi?"
Já:
8-O (valím oči a žasnu) "To fakt nevím, k čemu by mi to bylo..."

3. Můj bratr (Bez cenzury, za překlepy se stydím. Ve skutečnosti nejsme ani jeden retardovaný negramot, ale Facebook Messanger v mobilním telefonu není zrovna nejlepší kámoš.)