pondělí 1. června 2015

JAIN TRAIN vol. 2 aneb Kdo za co platí a co dostává?

Zase mám na chvilku připojení, tak se mohu podělit o další zážitky. Máme totiž k dispozici internet ráno mezi 6. a 7. hodinou, pak odpoledne od 17 do 18 hodin a večer od 19 do 22 hodin. Cítím, jak se na mě projevuje často skloňovaná civilizační choroba - závislost na čudlíku a internetovém spojení. Zvlášť tady, kde je všechno tak jiné, si připadám jako tonoucí, co se stébla chytá, když mohu na pár minut navázat spojení se známějším světem. Kvůli včerejšímu pozdnímu návratu jsem však měla na psaní blogu jen necelou hodinku, tak chci dnešek věnovat doplnění včera nakousnutých zážitků a dojmů.

Dostávám dotazy, abych psala něco více o zvycích tady v Indii. Na to nemohu odpovědět jinak, než že právě to dělám. Pokud si někdo představuje Indy jako nějaké zvláštní bytosti podobné elfům, tak je na omylu. Indie je zkrátka taková, jak o ní píši. Základem (aspoň dle mých prozatimních pozorování) je kontrola všeho a všech. Jak jsem psala, kamkoli vstupujete, procházíte detekčním rámem a osobní prohlídkou. Na prohlížení žen jsou připravené paravany a bezpečnostní pracovnice, které příchozí dámu prošacují a vyhází jí to, co považují za škodlivé. Při včerejší návštěvě ZOO nesměl Michael dovnitř s batohem, já s banánem atp. S kinem to bylo ještě zábavnější. Tam by nás nepustili s ničím. Tašky jsme museli odnést do auta. Odmítla jsem to chápat. Minimálně to své žebradlo s doklady a penězi jsem prostě nedala z ruky. Na co jiného má žena mít nárok, když ne aspoň na "kabelku"?! Naštěstí mi to prošlo. Ono je to totiž pokaždé jinak. Kontroly vypadají děsivě a občas o něco přijdeme (ten banán mě fakt štval - jinou svačinu jsem s sebou neměla), ale většinou je to spíš formalita. Prostě vlezu za zástěnu, a i když pípám jako o život, tak mě jen prohmatají a nechají jít.

Fascinující pro mě je, za co všechno se tu dá platit. (Zvláště ve chvíli, kdy už od příjezdu sháním směnárnu) Prostě za všechno! Z Evropy jsme například zvyklí na to, že do zavazadlových skříněk se dávají jen zálohové mince, a že free wi-fi je běžnou součástí klientského servisu restaurací, kaváren, nejrůznějších institucí i renomovanějších firem. Tady platí všeobecná neochota poskytovat cokoli. Bohužel i od našich organizátorů, což je někdy trochu k vzteku. Dobře jsem udělala, že jsem si předem objednala indickou SIMkartu. Bohužel se to trochu zaseklo a ještě dva dny bude trvat aktivace, ale snad už budu aspoň trochu na příjmu. Nejvíc se ale těším na to, že nebudu závislá na dochvilnosti našich Indů. Indická minuta je totiž něco naprosto nedešifrovatelného a tak občas čekáte a čekáte...

Celé je to, myslím, způsobené zcela odlišným nastavením priorit. Ráda bych vám pověděla, jaké jsou místní priority, ale na to asi budu ještě potřebovat trochu času. Spíše intuitivně (a na základě nějakých předchozích referencí a četby) zatím tuším, že v tom hraje roli místní přelidněnost a obrovská chudoba. Ne nadarmo tahle oblast vyvinula náboženské systémy (nebo jakkoli tomu chcete říkat), které nepovažují fyzickou existenci člověka a jeho potřeby za nikterak podstatné. Některé je považují dokonce za naprosto nežádoucí a odstranění hodné. Každopádně naprostá většina z nich směřuje k vymanění z koloběhu znovuzrozování. Možná to někomu může znít sarkasticky, ale není čemu se divit. Rodit se tady znovu a znovu není žádné terno. Jen je to nakonec, když tak o tom přemýšlím, trochu začarovaný kruh. Jistě takové nauky lépe pomáhají člověku snášet místní podmínky (a tedy jejich původ i funkce jsou zcela jasné), ale bohužel v něm neprobouzejí tendenci svou nuznou existenci aktivně přetransformovat v něco důstojnějšího. Na základě této úvahy tedy vyvozuji jednu ze svých současných impresí (říkat tomu přesvědčení bych si nikdy nedovolila a doufám, že mě za to kolegové indologové a indofilové nesežerou): hlavní prioritou lidí tady je přežít a všechno ostatní je druhotné.

V kontextu toho, co jsem psala v minulém odstavci, je další mou impresí to, že kolonizace byla obrovský zločin. Určitě sem nepřinesla civilizaci, ale právě ty hrůzy, ze kterých jsem tak vyjevená. Pokud je výsledkem snahy o šíření euroamerického životního stylu a "pokroku" žena, která sedí pod rozestavěným dálničním pilířem v prachu, u prsu má podvyživené dítě, v ruce cigaretu smotanou jen Bůh ví z čeho a kolem haldu dalších žebrajících od pohledu nemocných dětí, co je to za civilizaci? Pokud chce kdokoli tvrdit, že technický pokrok pomáhá růstu lidského komfortu a důstojnosti, pak zrovna v Delhi vidíme, že právě lidské důstojnosti tu zbylo pramálo. To je snad to nejdražší zboží vůbec.

Jak vidíte, zanechá tohle místo rozhodně silný dojem. Co je ale mnohem silnější, je uvědomění si sama sebe a svého místa na světě. Ve "světě" jako je ten náš, se člověk často cítí ztracen v moři pravidel, možností, mělbychů a chtělbychů. Tohle místo opravdu dokáže západnímu člověku dát klid. Ne tím, že by to tu bylo nějak kouzelné, romantické a pohádkové. Cynicky řečeno, je to zkrátka léčba šokem. Ze "západní" sklíčenosti a nejistoty člověka vyléčí už jen to, že má v kufru zpáteční letenku. Jako nikdy v životě nyní vím, kdo jsem, kam patřím, co mě zajímá, čemu se chci věnovat a čeho dosáhnout.

Poněkud emocionálně vyčerpaná se s vámi loučím a půjdu se uložit do postele. Zítra v 6 hodin ráno mám tu čest využít pozvání našeho "představeného" dr. Shugan C Jain na ranní púdžu (něco jako bohoslužba).

Aktualitka: právě několikrát vypadl proud (což tu není nic neobvyklého) a blíží se bouřka. Zřejmě ne jen tak ledajaká. Blesky létají jeden za druhým, vítr má také docela sílu..

5 komentářů:

  1. Díky za zajímavá slova. Určitě je to pro mě článek k hlubokému nitrozpytu. Mám na základě čtení akutní potřebu si to v sobě všechno nějak poskládat a patrně taky přehodnotit nějaká ta svá obvyklá bebí.

    OdpovědětVymazat
  2. Facebook, co má oči všude nahlásil, že už máš telefonické připojení. Gratuluji :-D Těším se, co zas napíšeš.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ten facebook ne pěkně ukecaný. Indickou SIMku jsem rozchodila, ale jestli funguje na internet, si vůbec nejsem jistá. Tvrdí, že jo, ale zprávy a maily mi stejně vždycky začnou chodit až tehdy, když se přihlásim na WiFi.. Nerozumím tomu..

      Vymazat
  3. Indická minuta, ha! Po Newyorské vteřině další pěkná časová jednotka.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jj. Dnes tedy na jedné přednášce zmiňovali, že Indian hour (indická hodina) je 48 minut. Moc jsem nepochopila souvislosti, ale docela bych tomu i věřila. Tady je možné úplně cokoli.

      Vymazat