Mužíčci, ještěrky a koně

R. Crumb, ‘The Little Guy That Lives Inside My Brain.’

Tenhle můj blogovací projekt spal už příliš dlouho. Ne, že by nebylo, o čem psát. Pořád se něco děje. Zvlášť můj život je opravdu hodně pestrý. Někdy se toho schumelí dokonce tolik naráz, že pak nevím, kde začít. Popravdě, nebyly to většinou příliš radostné zážitky. O tom se člověku vždycky píše hůře. Upřímně, raději bych referovala o vyloženě pozitivních věcech (a v duchu naší doby, především pozitivních prožitcích) a třeba se i pochlubila nějakým tím úspěchem. Ono to ale bylo všechno takové nějaké neidentifikovatelné: starosti všedního dne, které dokáží potrápit. Práce, bydlení, účty, serepetičky, ptákovinky, vztahy s lidmi, vztahy se sebou. Dokola a dokola v nich hledám naději a zase ji ztrácím. Tenhle příspěvek tedy bude takový trochu osobní, ale co, někdy člověk zkrátka musí s kůží na trh. Berte to spíš jako takové vyprávění o tom, co se mi tak poslední dobou honilo hlavou. Text doplňuji fotkami, které jsem pořídila při dnešní procházce okolím Uhříněvsi.

Změny nejsou v životě zadarmo. Především za změny k lepšímu je třeba zaplatit. Někdy je to dokonce boj na život a na smrt. Nejvíce člověk bojuje sám se sebou. Zůstat stejný jako dřív a hnít si dál v tom svém zasmrádlém rybníčku, je jednoduché a komfortní. Sice se stále opakují stejné, nepříjemné situace, ale do jisté míry už je člověk tak nějak zná. Konec konců je nezažívá poprvé. Vyřeší se pokaždé stejně, pouze provizorně. Člověk najde způsob, jak uchlácholit sebe i okolí a vše pokračuje ve vyjetých kolejích. A pak jednoho dne zase zjistíte, že už to takhle dál nepůjde. V první chvíli se děsně vyděsíte. "To by přeci znamenalo změnu," říká kdosi vyděšený uvnitř Vaší hlavy. "Fůj! Změna!" A v tom hrozném záchvatu paniky uděláte všechno proto, aby Váš život zůstal tak stejný, jak je to jen možné, i když naoko se pro nějaké drobné úpravy rozhodnete. Ony jsou to ale jen takové šolichy. "Hlavně nic zásadního," říká zas ten prďola a zase to nějakou dobu funguje, postupně se vracíte k předchozímu stavu. Někdo takhle žije třeba celý život a nezdá se mu na tom nic divného. Jako jeden z duchů ve Velkém rozvodu nebe a pekla od mého milovaného autora C. S. Lewise, si každý z nás nosíme na rameni svou ještěrku (příslušnou pasáž z knihy přidám na konec textu).

Nebudu zabíhat do podrobností o tom, co se musí stát, aby člověku v hlavě cosi přecvaklo. Co všechno musí takový člověk prožít se sebou, s ostatními a ostatní s ním. O tom sám C. S. Lewis píše výmluvněji, než já bych kdy dokázala. Žasnu teď nad tím, že se věci dají vidět jinak, než jsem je viděla dřív, jak může pouhá změna úhlu pohledu změnit celou realitu. Snad by to mohlo znít nadmíru opojně. Žasnutí bývá tak nějak spojováno s pozitivními vjemy. Ono to ale není tak, že by člověk něco viděl lépe, nebo pozitivněji. Vidí zkrátka jinak. Je to šok. Někdy i dost bolestivý. Vztahy, na kterých jste byli doslova závislí, se začnou z ničeho nic rozpadat. Žádná barva není stejná jako dřív a nepoznáváte ani sami sebe. Své lásky, zájmy, přátele, víru, názory a celý svůj dosavadní život, to vše najednou prochází zkouškou nicoty a prázdnoty. Co z toho minulého stojí za ponechání? Co bylo jen výsledkem klamů, starých mindráků a obran? Čím si člověk jen hojí své bolavé ego a co je skutečně jeho bytostným zájmem? Co dělá pro sebe a co jen proto, aby splnil očekávání jiných? Co doopravdy umí a o co se jen křečovitě snaží? Má milá blízká přítelkyně mi při mnoha rozhovorech na toto téma parafrázovala citát z knihy Učení dona Juana: "Stezka bez srdce není nikdy příjemná. Musíš tvrdě pracovat, aby ses na ni jen dostal. Naproti tomu po stezkách se srdcem se kráčí snadno. Nemusíš se vůbec namáhat, aby se ti zalíbila. (…) Později se stezka bez srdce vždy proti člověku obrátí a zničí ho." (s. 102-103). Má to něco do sebe, nemyslíte?

C. S. Lewis: Velký rozvod nebe a pekla, s. 66 - 70.

Viděl jsem, jak k nám přichází nějaký duch a nese něco na rameni. Jako všichni duchové byl i tenhle nehmotný - přece se však duchové od sebe lišili, jako se liší různé druhy kouře.
Někteří byli bělaví, tenhle byl tmavý a jakoby mastný. Na rameni mu seděla malá červená ještěrka, která škubala ocasem jako bičem a něco mu šeptala do ucha. Když jsme ho zahlédli, otáčel právě hlavu k ještěrce a zavrčel netrpělivě: „Říkám ti, zavři klapačku!" Plaz vrtěl ocasem a stále mu něco šeptal. Duch pomalu přestával bručet a za chvilku se už usmíval. Pak se otočil a začal kulhat směrem na západ, pryč od hor.
„Tak brzo pryč?" ozval se nějaký hlas. Mluvící měl přibližně lidskou podobu, ale byl vyšší než člověk a tak zářil, že jsem se na něj sotva mohl podívat. Jeho přítomnost mne zalila světlem a teplem, které z něj sálalo jako ranní slunce na začátku úmorného letního dne.
„Ano, už odcházím," řekl duch. „Díky za všechnu vaši pohostinnost. Ale víte, není to k ničemu. Říkal jsem tady kámošovi (a ukázal přitom na ještěrku), že bude muset být zticha, když sem přijde - ale on trvá na tom, že nebude. To tady samozřejmě není vhodné, to jsem si uvědomil, ale on nepřestane a mně nezbude než jet domů." „Chtěl bys, abych to umlčel?" řekla ta zářící postava - anděl, jak jsem nyní pochopil.
„Samozřejmě, že bych chtěl," řekl duch.
„Pak ho tedy zabiji," řekl anděl a postoupil o krok dopředu.
„Auuá, pozor! Pálíte mě, nepřibližujte se," vykřikl duch a ustoupil.
„Copak nechceš, aby byl zabit?"
„Vždyť jste zpočátku nic neříkal o nějakém zabití. Ani bych vás něčím tak krutým neobtěžoval."
„Je to jediná možnost," řekl anděl a jeho žhavé ruce byly nyní velmi blízko ještěrky. Mám to tedy zabít?"
„To je otázka, ale jsem ochoten o tom uvažovat. Je to nový pohled na věc, viďte. Chci říci, zatím jsem přemýšlel jenom o tom, jak ho umlčet, protože tady nahoře . . . no, proklatě mě to uvádí do rozpaků."
„Smím to zabít?"
„Poslyšte, snad bude dost času si o tom pohovořit později."
„Není vůbec čas. Smím to zabít?"
„Prosím. Nikdy jsem nechtěl být tady na obtíž. Opravdu, neobtěžujte se, prosím. Podívejte, usíná sám od sebe. Jsem si jist, že teď už to bude v pořádku. Moc vám děkuji."
„Smím to zabít?"
„Namouduši myslím, že už to není ani trochu potřeba. Určitě to bude v pořádku. Myslím, že bude lepší tomu nechat povlovný průběh než to zabíjet."
„Povlovný průběh je nesmysl."

„Myslíte? No, ještě si to pečlivě promyslím. Skutečně, promyslím. Nechal bych vás to teď klidně zabít, ale zrovna dnes se necítím právě nejlíp. Byla by hloupost dělat to právě teď. Potřeboval bych na to být v dobré kondici. Snad někdy jindy."
„Není žádné jindy, všechno se rozhoduje právě teď!"
„Ustupte, prosím vás! Pálíte mě. Jak vám mohu říci, abyste to zabil? Vždyť byste zabil mě."
„Ale ne, nezabil."
„Jak to? Vždyť mě zraňujete už teď."
„Já neříkám, že to nebude bolet. Řekl jsem jenom, že tě to nezabije!"
„Ano, jasně. Myslíte si, že jsem zbabělec, ale v tom to není. Opravdu není. Povídám vám, nechte mě jet dnes večer autobusem zpátky a já si opatřím posudek od doktora. Přijedu pak okamžitě zpátky, jak jen to bude trochu možné."
„Tento okamžik v sobě zahrnuje všechny okamžiky."
„Proč mě mučíte, proč se mi posmíváte. Copak se můžu nechat od vás roztrhat na kousky? Jestli jste mi chtěl pomoci, proč jste tu prokletou věc nezabil bez ptaní? Už to mohlo být za námi."
„To nejde. Nemohu to zabít proti tvé vůli. Tak dovolíš mi to?" Ruce anděla už skoro svíraly ještěrku, když začala brebentit tak hlasitě, že i já mohl slyšet, co říká.
„Bud opatrný," říkala duchovi, „může opravdu udělat, co říká. Může mne klidně zabít. Řekneš jedno osudné slovo a on to udělá! Pak budeš beze mne na věky věků. To není přirozené, jak bys beze mne mohl žít? Nebyl bys skutečný člověk, jako jsi teď. On tomu nerozumí, on je jenom studená, abstraktní, bezkrevná věc. Pro něj to může být přirozené, ale pro nás ne. Jistě, vím, že už neexistují žádné skutečné, hmatatelné rozkoše. Vím, že zbyly jenom sny. Nejsou ale sny lepší než nic? Poslyš, já už budu hodný! Přiznávám, že jsem někdy zacházel příliš daleko, ale slibuji, že už to neudělám. Nebudu ti dávat nic jiného než opravdu krásné sny -rozkošné, svěží a skoro nevinné. Dalo by se říci zcela nevinné ..."
„Dovolíš mi to?" řekl znovu anděl.
„Vím, že mě to zabije."
„Nezabije, ale dejme tomu, že ano?"
„Máte pravdu, bylo by lepší být mrtev než žít s touhle stvůrou."
„Tak tedy smím?"
„Ano, k čertu. Ale dělejte, ať už to mám za sebou. Dělejte si co chcete," křičel duch, ale skončil ve skučení: „Bože, pomoz mi. Bože, pomoz!"
V příštím okamžiku ze sebe vyrazil takový výkřik, jaký jsem nikdy na zemi neslyšel. Planoucí sevřel ještěrku smrtícím stiskem a kroutil jí, zatímco kousala a svíjela se. Pak ji, se zlomeným hřbetem, mrštil na trávu.
„To je konec, ááá," zajíkal se duch a potácel se dozadu.
Na okamžik jsem nemohl nic jasně rozeznat. Pak jsem uviděl mezi námi a nejbližším keřem formující se hmotné nadloktí a rameno člověka, potom stále jasnější ruce a nohy a konečně se před mýma očima objevil i krk a hlava, zářící jako zlato. Kdybych se soustředil, viděl bych vznik člověka - obrovského, nahého člověka, ne o mnoho menšího, než byl anděl. Moji pozornost však odvádělo to, co se dělo s ještěrkou. Nejdřív jsem si myslel, že se operace nepodařila. Stvůra zdaleka nebyla mrtvá. Zápasila, a dokonce se tím zápasem neustále zvětšovala. Jak rostla, tak se zároveň začínala měnit. Její zadní partie se zaoblovaly, z vrtícího se ocasu ještěrky se stal žíněný ohon, který mával sem a tam mezi obrovskými, hladkými půlkami zadnice. Ustoupil jsem o krok zpátky a mnul si oči. To, co stálo přede mnou, byl ten největší hřebec, jakého jsem kdy viděl. Stříbřitě bílý, s hřívou a ocasem ze zlata. Byl hladký, zářící a svaly na něm jen hrály. Ržál a dusal kopyty a při každém dupnutí se země třásla a stromy chvěly.
Nově stvořený člověk se obrátil, poplácal koně po šíji a ten se hlavou lísal k jeho zářivému tělu. Kůň a jeho pán si navzájem dýchali do nozder. Pak se člověk odvrátil, vrhl se k nohám Planoucího a objal ji. Když vstal, myslel jsem, že se jeho tvář leskne slzami, ale stejně tak to mohly být krůpěje lásky a jasu (to se v tom kraji nedá rozeznat). Nemohl jsem však o tom dlouho přemýšlet. Mladík v radostném spěchu vyskočil na koně, v sedu se ještě otočil, zamával na rozloučenou a pak pobídl hřebce patami. Byli pryč dříve, než jsem pochopil, co se vlastně stalo. Vyběhl jsem z křoví, jak nejrychleji jsem mohl, abych je viděl odjíždět - páni, to byla jízda. Zanedlouho už byli jenom jako tečka daleko na zelené pláni, pak na úpatí hor a pak už stoupali vzhůru jako hvězda, zdolávali zdánlivě nepřekonatelné srázy stále rychleji, až byli tak vysoko, že jsem musel napnout krk, abych je ještě viděl.
(...)
„Rozumíš tomu všemu, synu?" zeptal se můj Učitel.