Nečekaně traumatizující událost

Dnes se mi stalo něco nečekaně traumatizujícího. Prostě se z toho potřebuji vypsat. Zde je tedy jeden hořko-sladký příběh o dříve netušené lásce k domácímu spotřebiči:

Je tomu už téměř 4 roky, kdy jsem zařizovala svůj úplně první samostatný byt. Žádná kolej, žádný podnájem, konečně jsem měla svůj vlastní pronajatý byt. Při mém vrozeném perfekcionismu, který se realizuje mimo jiné i ve snaze o plně automatizovanou domácnost, nemohla chybět ani myčka nádobí. Myčka je totiž, dle mého názoru, úplně nejlepším přítelem člověka.

Peněz nazbyt tenkrát nebylo, a tak jsem zakoupila myčku z druhé ruky. Na obrázku vypadala krásně - nerez, displej, spousta tlačítek. Když jsme si pro ni tenkrát s bratrem přijeli, stál s ní už majitel před domem a měl ji pečlivě omotanou fólií. Byl prosinec, začínal hustě padat mokrý sníh a docela foukalo, takže mne ani nenapadlo ji chtít na ulici rozbalovat a kontrolovat.

Doma jsem pak zažila velké rozčarování, když jsem zjistila, že je uvnitř dost zanesená, příšerně jí vržou orezlé panty a navíc mi k ní pán jaksi zapomněl přibalit filtry. Pár dní jsme se naháněli, až nakonec asi napotřetí přivezl ten správný a já ji konečně mohla poprvé zapnout. Myčka měla, jak jsem vzápětí zjistila, i různé další vrtochy, které se nejčastěji projevovaly tím, že se sama od sebe v průběhu programů vypínala. Občas se mnou šili všichni čerti, když jsem večer zaklapla dvířka, stiskla Start, s obrovskou úlevou se přes koupelnu prodrala až do postele a najednou se ozvalo pronikavé pípnutí. Myčka se vypnula a já věděla, že musím vstát jen proto, abych otevřela dvířka, dala novou tabletu a zase dvířka zavřela. Pak už myčka obvykle spokojeně šplouchala a já mohla jít pokojně spát. Nespočítala bych ale, kolikrát jsem jí hlasitě spílala, kolikrát jsem sama sobě nadávala, že jsem koupila takový křáp.

Poslední dobou už byly tyto excesy v podstatě na denním pořádku. Na každou várku nádobí jsem spotřebovala alespoň dvě tablety, přičemž se milá myčka byla schopná v různých fázích programu zastavit i čtyřikrát. Skřípala jsem zuby, ryla si nehty vzteky do dlaní, ale vždycky jsem ji znovu zapnula a doufala, že ještě není konec. To poslední, na co bych totiž měla chuť, čas a peníze, by bylo shánět v době koronavirové jinou. Osudný den však nadešel. Minulou sobotu jí definitivně urezla a upadla západka na dvířkách a bylo jasné, že moje milá spolubydlící je na konci svých sil, že prostě další várku už neumyje, že oprava by byla dražší než byla její pořizovací cena a než by byla pořizovací cena nějaké náhradní.

A tak jsem sedla k internetu a stylem akce kulový blesk ji asi za tři  hodiny, bez zbytečného sentimentu, pragmaticky a věcně, vyměnila za jinou. Déle než týden jsem tu pak na svou starou Aristonku nasupeně hleděla, že ten starý krám trčí v mé prťavé kuchyni a já s ní nejsem sama schopná hnout a dopravit ji na nedaleký sběrný dvůr. Až dnes se to stalo. Přijel bratr, myčku naložil na rudl, dovezl na sběrňák a šmitec. A teď přijde ta traumatizující část: když jsme mou myčku postavili mezi všechny ty ostatní rozbité a nepotřebně pračky, myčky, ledničky a mikrovlnky a obrátili se k odchodu, neubránila jsem se dojetí. Pohled na ni, jak stojí vprostřed sběrného dvora, mi trhal srdce. Přes vrzající dvířka i všechny ty vrtochy byla báječná a byla moje!

Snad mám tedy naději, že i ta nová - ještě starší než ta první, co má málo tlačítek a maličký displej, moc dlouhé programy (z toho jen jeden použitelný) a nakřáplý košík na příbory, je bílá (tedy vlastně spíš ohavně zažloutlá) a musela jsem ji polepit dekorační tapetou, abych se na ni vůbec byla ochotná dívat - bude jednou taky báječná a bude prostě moje.

50 let s hnutím Haré Kršna

(článek vyšel v překladu do slovenského jazyka v časopisu Rozmer 1/2017)

V loňském roce oslavila padesát let existence Mezinárodní společnost pro vědomí Krišny. Všeobecně je známá jako hnutí Hare Krišna i pod anglickou zkratkou ISKCON. Hnutí poutá pozornost zpěvem a tancem v ulicích měst, nabízením knih o reinkarnaci, sladkostí a dalších pochutin. Ženy si oblékají pestrobarevná sárí, muži zase bílá či oranžová dhótí a vyholují si hlavy až na malý pramínek vlasů. Toto hnutí prošlo za půl století vývojem, který s sebou nesl a stále nese mnoho kontroverzí, otázek a pochybností. Některé hrany se časem obrousily, jiné však zůstávají stále ostré. Rozsah jednoho článku zdaleka nestačí, abychom mohli vypovědět příběh hnutí Hare Krišna do podrobností, projdeme však historii hnutí postupně a zastavíme se u událostí, které nejvíce rezonovali u nás i ve světě.

Oddaní tančící v ulicích

Květinové časy

Počátky Mezinárodní společnosti pro vědomí Krišny můžeme datovat do roku 1965, kdy se Bhaktivédanta Svámí Prabhupáda rozhodl přeplout oceán a šířit nauku o avatárovi indického boha Višnu a ve Spojených státech amerických. Po příjezdu do USA začínal kázat v parcích a na veřejných prostranstvích v New Yorku. Zanedlouho se kolem něj utvořila skupinka prvních pravidelných posluchačů. Původně chtěl sice oslovovat komunity Indů žijících v USA, ale první Prabhupádovi žáci nakonec pocházeli nejčastěji z prostředí hnutí hippies. Byli to lidé, kteří odmítali tehdejší většinovou společnost, hon za penězi, kariérou a blahobytem, americkou rozpínavost a válku ve Vietnamu. Takové společenství rozhodně nebylo bez problémů. Volná láska, užívání drog a dalších návykových látek, odpor k řádu a pravidlům, to vše se na první pohled neslučuje s odříkavým až asketickým způsobem života ve službě modrému bohu Krišnovi.

Zpočátku nepanovala mezi Prabhupádovými žáky zdaleka taková disciplína a tak pevná pravidla, která známe v hnutí dnes. Někteří si například po zpívání dávali kuřácké pauzy a běžně pili kávu. Bítnický básník Allen Ginsberg dokonce doporučoval návštěvy ranních zpívání mantry za účelem stabilizace mysli po nočních zážitcích s LSD. Prabhupáda zaváděl praxi oddanosti postupně. Začal u pravidelného zpívání mahámantry[1] a časem přidával další prvky oddaného života: nejedení masa, ryb, vajec, zdržení se nedovoleného sexu, hazardu a omamných látek. V září 1966 provedl Prabhupáda první iniciační obřad, při kterém několika zájemcům udělil nová sanskrtská jména a předal mantru.

Společenství hippies, ze kterého Prabhupádovi žáci pocházeli, mělo ale také mnoho výhod, díky nimž hnutí v prvních letech rostlo neočekávaným tempem: spontaneitu,nadšení, soudržnost,provázanost, otevřenost vůči všem alternativním směrům, touhu po zážitcích a dalekých krajinách. S tím vším mohl Prabhupáda velmi dobře pracovat, a tak 11. července 1966 začala oficiálně existovat organizace s názvem International Society for Krishna Consciousness (odtud zkratka ISKCON). Prvním centrem hnutí byly pronajaté prostory bývalého obchodu v newyorské čtvrti Lower East Side, ale už počátkem roku 1967 vzniklo další centrum ve Frederikově ulici v San Franciscu. Prabhupádovi žáci pořádali veřejná zpívání mahámantry v ulicích a parcích a také tzv. „hostiny lásky“, kde za dobrovolný příspěvek rozdávali jídlo obětované Krišnovi. Během roku 1968 byla otevřena další střediska v Santa Fé, Los Angeles, Bostonu a Montrealu, čímž hnutí Hare Krišna poprvé překročilo hranice USA.

Na rychlý růst hnutí měla vliv také Prabhupádova přátelství se slavnými osobnostmi. Výše zmíněný Allen Ginsberg nebyl jediný, kdo veřejně vyjadřoval ISKCONu podporu. Mezi nejslavnější příznivce hnutí patřili členové The Beatles. Zásadní úlohu sehráli především George Harrison a John Lennon. Roku 1968 natočil Harrison s několika misionáři z hnutí píseň Hare Krishna mantra, která lámala žebříčky hitparád. Postupně vznikaly další písně, které se dočkaly překladů do mnoha světových jazyků včetně češtiny a slovenštiny. Mezi nejslavnější patří Give Peace a Chance a My Sweet Lord, opomenout nelze ani píseň Hare Krishna, která zazněla v muzikálu Vlasy. Na Lennonovo pozvání přijel Prabhupáda poprvé do Londýna v září 1969, aby tam o dva měsíce později otevřel první evropský chrám. Do dnešních dnů slouží oddaným Krišny zámeček nazvaný Bhaktivedanta Manor na předměstí Londýna, který Prabhupádovi daroval v roce 1973 George Harrison.

Šíření Prabhupádova učení výrazně napomohlo založení vlastního nakladatelství The Bhaktivedanta Book Trust v Los Angeles v roce 1969. Oddaní začali tisknout a prodávat časopis Back to Godhead (Návrat k Bohu) a Bhagavadgítu, na jejímž překladu začal Prabhupáda pracovat dávno před tím, než se vydal do USA. Přelomovým rokem byl bezesporu rok 1970, kdy se hnutí podařilo zakoupit několik budov na Watseka Avenue v Los Angeles. Byly to první budovy, které nemělo hnutí jen v pronájmu. Prabhupáda toto nové centrum nazval Světovým ústředím.

Šedesátá léta byla obdobím obrovského nadšení a expanze hnutí. Pouhé čtyři roky po Prabhupádově příjezdu do Spojených států amerických vlastnili oddaní Krišny vlastní nemovitosti, vydávali vlastní časopisy a knihy a provozovali 26 center a chrámů po celém světě včetně Indie.

Sedmdesátá léta

Pokud byla šedesátá léta obdobím růstu hnutí, řekněme, do šířky, pak sedmdesátá léta bychom mohli charakterizovat jako období, kdy ISKCON rostl především organizačně. Zároveň je to však období, kdy se začaly vynořovat problémy, se kterými se oddaní potýkají dodnes. Zpočátku se snad Prabhupáda snažil osobně stýkat se všemi svými žáky. S rostoucím počtem středisek a členů už to však nebylo v jeho silách.

Každé centrum proto vedl chrámový vedoucí (temple president) společně s pokladníkem a sekretářem. Měli dohlížet na to, aby se v každém centru správně dodržovaly rituály, modlitby i pravidla pro přípravu jídel. Za tím účelem proběhla ve výše zmíněném Světovém ústředí v Los Angeles schůzka chrámových vedoucích, kde se měli naučit všem pravidlům a dále na ně dohlížet ve svých chrámech. Každé z center mělo být samostatnou jednotkou finančně i organizačně s výjimkou situací, kdy Prabhupáda žádal o peníze na nějakou významnou stavbu či koupi nemovitostí. Přesto vznikaly mezi nejstaršími Prabhupádovými žáky snahy převzít ještě větší část moci.

Prabhupáda při svých návštěvách a z dopisů vyrozuměl, že někteří chrámoví vedoucí dezinterpretují jeho pravidla a výroky, nebo vědomě umožňují oddaným, aby je porušovali. Případy, při nichž se vznikající „elita“ ISKCONu pokoušela získat větší moc, postupem času přibývalo. O všech takových událostech referuje Prabhupádův několikasvazkový životopis Šríla Prabhupáda Lílámrta.[2] Hovoří například o případech, kdy Prabhupádovi nejbližší spolupracovníci nepředávali všechnu poštu. Zaznívaly také hlasy oddaných, kteří odjeli do Indie a tam začali pod vlivem jiných guru pochybovat o Prabhupádovi a oprávněnosti jeho postavení. Prabhupáda byl ve velmi nelehké situaci, a proto se rozhodl založit tzv. Governing Body Commision (GBC). Měl to být nejvyšší řídící orgán ISKCON nadřazený chrámovým vedoucím, dvanáct Prabhupádových přímých zástupců, označovaných za tzv. zonální sekretáře. Dodnes není jasné, zda to byli samí muži, či mezi nimi byly i ženy, které však byly zanedlouho nahrazeny muži.[3] I otázka role a postavení žen v ISKCON byla v určitém období zdrojem velké kontroverze.O tom však až později.

Tato skupina Prabhupádobých pokročilých žáků si měla rozdělit svět na dvanáct zón. Každý z nich měl spravovat určitou oblast a tam dohlížet na dodržování čistoty praxe. Ve stejné době, kdy vznikla GBC[4], udělil Prabhupáda dalším žákům status sanjásina (putující asketa). Je asi oprávněné se domnívat, že se mohlo jednat z Prabhupádovy strany o snahu usměrnit ambice mladých mužů udělením prestižního postavení.[5] Administrativa rostoucího hnutí byla pro jednoho člověka neudržitelná. Prabhupáda proto jmenoval ještě tři důvěrníky nakladatelství The Bhaktivedanta Book Trust, kteří měli dohlížet hlavně na finanční záležitost a tisk knih, a odjel na dlouhou dobu do Indie, kde se chtěl věnovat hlavně dokončení překladů Bhagavadgíty a zotavení z pracovního vyčerpání. Mocenské boje v ISKCON se však už rozhořely a po celou dobu existence hnutí nejsou k uhašení. Spory o podstatu guruovství a postavení zakladatele Prabhupády, nejasnosti v pravomocích mezi chrámovými vedoucími, členy GBC, sanjásiny a později ještě skupinou zasvěcujících učitelů (tzv. ritviků), rozkoly a odštěpování různých skupin provází ISKCON až do dnešních dob.[6]

Postupně se také proměňovaly priority hnutí. Úspěch jednotlivých středisek se počítal na počty nových oddaných a výdělky z prodeje, jimiž jednotlivá centra mohla přispívat na stavbu nových chrámů. Z obrovského objemu Prabhupádovy korespondence s oddanými je sice patrné, že do chodu organizace stále aktivně zasahoval, zajímal se, komentoval, radil a nabádal, aby se tempo růstu hnutí zmírnilo, nicméně zřejmě už nebylo v silách stárnoucího zakladatele zastavit rozjetý vlak ambicí nově ustavené „aristokracie“.

První konflikty s většinovou společností na sebe nenechaly dlouho čekat. Za účelem co největšího zisku z „rozdávání“ knih, pochutin a vonných tyčinek vyvinuli oddaní nejeden značně kontroverzní postup. K výuce takových technik existovalo dokonce instruktážní video. Postup, který se dochoval dodnes, vypadá tak, že prodejce osloví kolemjdoucího, nabídne mu knihu (nebo jiné zboží) a požádá o „dobrovolný“ příspěvek v určené minimální výši. Jednou z nejvíce kritizovaných, avšak dnes už opuštěných technik, bylo tzv. rozměňování, kdy oddaný přistoupil k někomu na ulici s drobnými a požádal ho o výměnu za bankovku. Neměl ale celou částku a tak navrhl, aby dotyčný chybějící peníze věnoval na dobročinné účely.

Další velmi kritizovaná metoda získávání finančních prostředků spočívala v tom, že oddaní ve vánočním čase vybírali peníze v kostýmu Santa Clause, jindy zase nosili paruky a civilní oblečení, aby nebyla jejich příslušnost k ISKCON na první pohled patrná.Oddaní při „výdělečné misii“ neopomněli využít ani krásu mladých členek hnutí. Existovaly ženské kazatelské skupinky, které doprovázel jeden muž. Ty oslovovaly muže například na letištích a připínaly jim na klopu papírovou květinu se slovy, že dávají květiny jen těm nejrozkošnějším chlapíkům. Peníze ženy vybíraly také v nočních podnicích nebo erotických kinech. Lidé si často stěžovali na agresivitu a neodbytnost prodejců.[7]

Pověst hnutí HareKrišna tím značně utrpěla. Zájem o Prabhupádovy knihy i celý ISKCON rapidně klesal i vlivem tehdy velmi silného antikultovního hnutí a negativního obrazu ISKCON v médiích. Zisky z prodeje zboží se snížily a společně s celospolečenskými změnami (především s koncem kontrakulturního hnutí v Americe) hrozila oddaným finanční krize. Nepomohla ani změna prodávaného sortimentu, kdy se prodávalo takřka vše (např. gramofonové desky, svíčky, odznáčky sportovních klubů apod.)[8] Prabhupáda sice vydal několik pokynů, ve kterých přímo zakázal podvodné techniky prodeje i nemorální chování misionářů, ale negativní publicita už dávno vykonala své.

Rovněž si můžeme domyslet, že ne vždy, všude a všemi byla zakladatelova nařízení dodržována. Zvlášť, když se v posledních letech čím dál více stahoval z řízení organizace a věnoval se především práci na překladu Bhagavatapurány, který chtěl před svou smrtí dokončit. Ve snaze zvrátit negativní obraz ISKCON v médiích rozhodla GBC v roce 1976 o vzniku služby pro styk s veřejností. Toto PR oddělení funguje dodnes.

Podvodné taktiky prodeje vedly k několika soudním sporům, na základě kterých byl oddaným zakázán přístup například na některá letiště, trhy a veřejná prostranství. Sdělovací prostředky ani hollywoodská produkce nelíčila Krišnovy oddané příliš lichotivě. Frekvence, se kterou bylo a stále je toho hnutí zobrazováno ve filmech a seriálech, je obdivuhodná a poukazuje na to, jak etablované a všudypřítomné je především v USA. Avšak způsob, jakým jsou oddaní zobrazováni, naznačuje, že jsou vnímáni v tom lepším případě jako naivní až přihlouplí extatikové, v tom horším jako otravní a vychytralí loudilové peněz.

Nástupnická krize v 80. letech

Dějiny Mezinárodní společnosti pro vědomí Krišny sedmdesátých let opustíme o trochu dříve. Čtrnáctého listopadu 1977 totiž zemřel zakladatel hnutí Bhaktivédanta Svámí Prabhupáda, což znamenalo zcela novou etapu. Organizace tehdy čítala přibližně stovku center s několika tisíci věřících, měla za sebou roky obrovského boomu, ale také přešlapů a problémů hlubších, než by se na první pohled mohlo zdát. Smrt zakladatele přinesla především nejasnosti, období pochyb a rozkolů. Vynesla na světlo světa fakt, že ani ti nejstarší a nejpokročilejší oddaní nedosáhli toho, co bylo Prabhupádovým deklarovaným záměrem: „vychovat především ‚džentlmeny‘, ‚čestné lidi‘ a ‚čisté oddané Krišny‘, tedy osobnosti vysokých morálních kvalit nejen podle čaitanjovské tradice.“[9] Největší boje o moc měly však teprve jen přijít.

Rathajátrový vůz

Jen tři měsíce před svou smrtí totiž Prabhupáda ustavil skupinu se zvláštním a dodnes sporným postavením. Byla to skupina tzv. ritviků. V dopise[10], který je považován za ustavující dokument této skupiny, je jmenováno jedenáct mužů, kteří se mají stát Prabhupádovými zástupci a jeho jménem zasvěcovat nové oddané. Všichni noví oddaní by tak i po Prabhupádově smrti byli jeho přímými žáky. Avšak mnozí jiní starší žáci začali po Prabhupádově smrti přijímat nové oddané svým vlastním jménem a stávaly se novými guru. Někteří si nechávali prokazovat stejný druh úcty i uctívání, který náležel dříve Prabhupádovi. GBC odmítla uznat, že by ritvikové měli ve své práci pokračovat i po zakladatelově smrti a tak vznikla patrně nejvýraznější skupina kritiků ISKCON, která je aktivní dodnes a nese název ISKCON Revival Movement.[11]

Různých schizmat a odštěpených komunit vzniklo postupně mnohem více. Důvody byly různé: kritika GBC, chrámových vedoucích, poměrů v jednotlivých centrech, následování jiných guru, či jen něčí osobní potřeba vytvořit nový prostor k naplňování vlastních ambicí. Obvykle pak taková skupina založila vlastní centrum poblíž některého z oficiálních chrámů ISKCONa nějaký čas tam docházela na společné uctívání. Zanedlouho se však situace obvykle vyostřila a skupina se oddělila úplně, či byla vyloučena. Takové skupiny pak často dávaly do oběhu vlastní publikace, kde ISKCON kritizovaly, poukazovaly na různé nedostatky a spory.

Koncem sedmdesátých a v průběhu let osmdesátých začaly navíc vycházet najevo skandály mnohem větší, než byl nevybíravý způsob získávání peněz pod heslem „účel světí prostředky“ a půtky o moc. Veřejně začaly být diskutovány velké morální prohřešky chrámových autorit: užívání a pašování drog,[12] korupce, sexuální zneužívání žen v misijních skupinkách, týrání a zneužívání dětí v gurukulách, držení zbraní.

Není proto divu, že se počet členů Mezinárodní společnosti pro vědomí Krišny rapidně snižoval. V době Prabhupádovy smrti se k ISKCON hlásilo přibližně pět tisíc oddaných. Za pouhých pět let v roce 1983 to byl už jen kolem jednoho tisíce. Vedení organizace jasně vidělo, že je potřeba celé hnutí rapidně reformovat. Jako první zareagovali severoameričtí chrámoví vedoucí, když se v červnu 1985 sešli ke společnému jednání v centru hnutí v New Jersey. Na podzim téhož roku pak proběhla další tři setkání reformistů. Výsledkem byla rezoluce severoamerické části GBC, která navrhovala dvacet nových guru a zrušení současného zonálního systému. Narazila však na odpor především v Evropě, kde byla většina konvertitů už zasvěcená novými guru a ne samotným Prabhupádou.

Rozhodujícím okamžikem však bylo, když v prosinci roku 1986 prohledala FBI středisko Nový Vrndávan v Západní Virginii. Kromě falšovaného zboží a zbraní zde byly nalezeny ostatky jednoho dávno pohřešovaného člena komunity. V tu chvíli již bylo jasné, že reforma hnutí musí být ještě hlubší. Vedoucí komunity Nový Vrndávan jménem Kírtánanda byl zbaven všech pravomocí a úplně vyloučen z hnutí. Následně byla ustavena skupina asi padesáti nejrespektovanějších Prabhupádových žáků, kteří prověřovali každého jednotlivého člena GBC. Uvažovalo se o vyloučení dalších osobností, ale nakonec došlo jen k rozšíření GBC o dalších patnáct reformně orientovaných členů.[13] Bylo také rozhodnuto, že nadále nebudou noví guru uctíváni v hlavní chrámové místnosti a titul „ačárja“ (hlavní a největší učitel) bude vyhrazen jen pro Prabhupádu. Tato opatření znamenala konec období autokratických guru v hnutí a potvrzení toho, že nadále bude základním a hlavním zdrojem náboženské autority osobnost zakladatele Bhaktivédanty Svámina Prabhupády.

Gurukuly

Velkým škraloupem na pověsti ISKCONu jsou bezesporu gurukuly, internátní školy, kam byly posílány děti oddaných již ve věku kolem pěti let. O špatné situaci v gurukulách se vědělo už v době, kdy byl ještě Prabhupáda naživu. Skutečná hloubka problému a traumatické zkušenosti dětí, které byly v gurukulách týrány a zneužívány, se však na světlo světa dostaly až na konci osmdesátých a začátku devadesátých let.

Prabhupáda považoval západní vzdělávání za pokleslé, nedostatečné a nevyhovující, protože tam zcela postrádal duchovní složku učiva. Zároveň však potřeboval, aby se rodiče dětí co nejdříve vrátili k misijním aktivitám a nerozptylovali se příliš starostmi a péčí o ně. Proto začal už koncem šedesátých let uvažovat, že by měly být otevřeny školy, kde se budou děti oddaných vyučovat tradičním indickým způsobem. Podle ideálního modelu odchází dítě od rodičů ke svému guruovi už v takto útlém věku, aby se svým učitelem žilo, sloužilo mu a pomáhalo se všedními věcmi úměrně svému věku a schopnostem a přitom se od něj mohlo učit, vést s ním rozhovory a studovat duchovní knihy apod.

Realita gurukul ISKCONu se však od ideálu v mnohém lišila. Tyto gurukuly byly v podstatě internátní školy, jaké známe z anglosaského prostředí. Děti zde byly ubytovány celoročně. Návštěvy rodičů byly umožňovány jen zřídka. Často se také stávalo, že dítě bylo umístěno do gurukuly na jiném kontinentu, než kde žili jeho rodiče. Děti byly ubytovány v tzv. ášramech. To je pojem, který se v hnutí používá pro ubytovací prostory. Zpočátku bylo v každém ášramu ubytováno přibližně šestažosm dětí stejného věku a pohlaví, postupně jejich počet vzrostl až na dvacet. Na starost je měl ášramový učitel. Dnes bychom řekli, že byl něco jako vychovatel. Vedle toho byli v gurukulách také „akademičtí“ učitelé, kteří se věnovali výuce jednotlivých předmětů.

Jedním ze zásadních problémů gurukul byl právě výběr učitelů a učitelek. Misijní ráz hnutí, který neustále zdůrazňoval i zakladatel Prabhupáda, znamenal, že bylo potřeba, aby se pokud možno co nejvíce oddaných věnovalo distribuci knih, získávání peněz, zakládání nových center a chrámů. Taková činnost byla považována za nejprestižnější. Někteří oddaní však v misii nevynikali a proto jim byly přidělovány jiné práce. Někteří „neúspěšní prodejci“ tak byli posíláni jako učitelé do gurukul. Jak se říká: „Kdo umí, ten umí, kdo neumí, ten učí.“ Často neměli ani pedagogické vzdělání, ani vztah k dětem, navíc tuto práci vnímali jako podřadnou a prostředí gurukul také rozhodně nebylo komfortní. Nezřídka se tak stávalo, že si svou frustraci pak vybíjeli na dětech. Přesná čísla vzhledem k opožděnému řešení případů neznáme. Podle Rochfordových výzkumů bylo psychicky nebo fyzicky týráno a sexuálně zneužíváno minimálně dvacet procent dětí v západních gurukulách a přes tři čtvrtiny dětí v gurukule v indickém Vrndávanu. Profesor Burke Rochford[14] zachycuje ve svých výzkumech osobní svědectví dětí. Můžeme si z nich vybrat alespoň tři:

„Seattle byl peklo, protože mi bylo teprve šest, máma žila na Havaji a já jsem byla vždycky mámina stydlivá holčička. Hnutí bylo v začátcích, oddaní byli fanatičtí – více než fanatičtí. Myslím třeba to, že nám dali večer misku teplého mléka, takže jsem se, samozřejmě, v posteli počurala. Za trest mě tvrdě bili a pak mě nechali nosit na hlavě mé znečištěné kalhotky.“

„Vzpomínám si na temné záchody plné tři palce velkých, létajících švábů apod., bití a žádné jídlo bylo na denním pořádku.“

„Učitelka říkávala: »Ach, nikdy nevíte, kdy umřete. Můžete umřít ve spánku.«Jednohodne jsem opravdu zlobila a jedna z mých učitelek řekla: »Kdo ví, třeba dnes umřeš. Možná tě Krišna potrestá. Možná si vezme tvůj život…«A od té doby jsem se každý večer modlila: »Krišno, prosím, nezabíjej mě! Slibuji, že budu zítra hodná. Prosím, dovol mi se napravit tak, abych se mohla vrátit k Bohu. Neber si mě ve spánku.« A léta jsem trpěla nespavostí. Příliš jsem se bála jít spát.“[15]

Zda o tom Prabhupáda věděl? Je velmi pravděpodobné, že ano. Z rozhovorů, které zachytil ve svých výzkumech Rochford, se dozvídáme, že byli i rodiče, kteří se od svých dětí nakonec dozvěděli, co se v gurukulách děje a snažili se na to Prabhupádu upozornit. Ten sice chování učitelů odsuzoval, ale zároveň tvrdil, že je věcí rodičů, aby si zajistili nápravu. Stejně tak nechtěl ani plýtvat finančními prostředky na opravy budov, kde gurukuly sídlili.

Situaci nakonec začali řešit americké úřady a všechny ášramové školy hnutí postupně zcela zanikly, nebo se změnily pouze na denní školy, kam děti dochází. Za své však vzala také důvěra rodičů v gurukuly i vedení hnutí. Nevěřili už, že by ISKCON dokázal ochránit jejich děti a poskytnout jim kvalitní vzdělání a proto čím dál více rodičů raději volilo státní školy, navzdory tomu, že se jim v tom třeba i některé chrámové autority snažily bránit. V roce 1992 navštěvovalo školy mimo ISKCON až 75 procent dětí školního věku a 95 procent středoškoláků.[16]

Reformátorské vlaštovky i stálá kritika po roce 1990

Na prahu devadesátých let zažívala Mezinárodní společnost pro vědomí Krišny obrovské misijní úspěchy v zemích bývalého východního bloku. Knihy, které se před pádem železné opony do komunistických zemí jen obtížně a nebezpečně pašovaly, se nyní prodávaly doslova po vagónech. V Československu se dokonce průvody oddaných staly jedním ze symbolů Sametové revoluce a budoucí vytoužené svobody. Hnutí bylo sice ve značném stadiu rozkladu, ale díky zmíněnéKírtánandově aféře a následným čistkám alespoň mírně nakročené a otevřené nutným změnám. O nevyhnutelnosti mnoha zásadních reforem přesvědčil vedení hnutí i výzkum sociologa E. Burke Rochforda. Tento americký sociolog měl a stále má k hnutí velmi blízko. Osobně i odborně se angažoval v řešení mnoha vnitřních problémů ISKCON. Na žádost vedení organizace zpracoval výzkum, jehož se zúčastnilo téměř dva tisíc oddaných z 53 zemí světa.[17] Rochfordův výzkum jen potvrdil, že aféry minulých dvou dekád mají za následek vysokou míru nedůvěry oddaných vůči vedení organizace. Ukázal, že oddaní postrádají poctivou, upřímnou komunikaci s autoritami a možnost uplatnění svých názorů a schopností. Oddaní často poukazovali na nedostatek pracovních příležitostí, které by jim umožňovaly rodinný život a také na nedostatek možností kvalitně a bezpečně vzdělávat své děti v rámci ISKCON.

Nejotevřeněji kritizoval fungování ISKCON přímý Prabhupádův žák Kundalí dás. Tento muž je autorem několika publikací, z nichž nejznámější je čtyřsvazková práce s názvem Naše misie. Kundalího spisy vyvolaly v hnutí opět řadu sporů. Otevřeně ve svých knihách kritizuje autoritářské vedení hnutí, nesrovnalosti ve výrocích zakladatele hnutí a vedení organizace a mnoho nezdravých sociálních jevů jako je sebeodcizení členů hnutí, uniformita oddaných, ztotožňování dobra organizace s božím dobrem, strach z vyčnívání, odmítání kritického myšlení a vyššího vzdělání. Kundalího spisy byly nejprve cenzurovány a později v hnutí úplně zakázány. I v současnosti se uvnitř ISKCON Kundalího jméno pokud možno nevyslovuje a oddaní jsou před jeho knihami varováni. Na indexu jsou však i knihy dalších kritiků hnutí.

V současné době lze snad říci, že se hnutí s mnoha kontroverzemi vyrovnalo alespoň navenek. Celá devadesátá léta se nesla ve znamení přijímání nejrůznějších rezolucí na ochranu dětí a rodin. Vznikly různé pracovní skupiny a ministerstva, které řeší jednotlivé klíčové oblasti života oddaných. Existuje například ministerstvo pro mládež, ministerstvo pro vzdělávání, ministerstvo spravedlnosti, ministerstvo pro zdraví a péči, ministerstvo pro ochranu krav a zemědělství apod.[18]Po roce 2000 se reformně naladěné vedení hnutí také omluvilo několika nespravedlivě vyloučeným bývalým členům. Také jsou snad o něco více slyšet i hlasy, které volají po větší distribuci moci a přerozdělování pravomocí mezi širší vrstvu oddaných. Vedení organizace a manipulace s finančními prostředky však stále leží hlavně v rukách úzké skupiny lidí.

Život v hnutí má ke svobodě, otevřenosti a bezpečí stále daleko. Když vidíme radostně tančící oddané v ulicích měst, musíme se zamyslet nad tím, kolik úsilí asi stojí udržovat se stále v tak entuziastické až extatické náladě. Někdo by si mohl na první pohled pomyslet, že život v takovém hnutí musí být nesmírně pohodlný. Vzdát se hektického zaměstnání v korporátní firmě, odložit mobilní telefon, zpřetrhat nepohodlné vazby s minulostí a odejít do komunity při některém centru, kde se nemusíme starat o majetek a složenky, může znít lákavě. Život v komunitě hnutí HareKrišna však není snadný ani dnes. Ortopraktický ráz života oddaných je velmi náročný fyzicky i psychicky. Oddaní musí dopodrobna dodržovat mnoho pravidel a nařízení. Podléhají tomu i věci, které bychom normálně považovali za privátní, jako je pořadí mytí různých částí těla. Oddaní také musí myslet na to, aby za den odříkali přesný počet kol mahá mantry. Při dodržování všech úkonů se oddaní navzájem podporují. Taková „podpora“ se však někdy mění spíše v kontrolu. Pokud některý oddaný dělá chyby, není příliš žádoucí se s tím někomu svěřovat. Lepší je se napravit. Tlak na výkon a dokonalost v plnění pokynů oddaného života je velký.

Řadoví oddaní finančně přispívají na chod organizace a ještě často pracujív podnicích ISKCON, jako jsou vegetariánské restaurace Góvinda, případně se věnují misii, prodeji knih atd. Plnohodnotný rodinný život v rámci komunity je také zcela vyloučen. Ubytování v ášramech nedovoluje normální rodinné soužití. V centrech bývá ubytovací část pro muže a druhá pro ženy (popřípaděpro ženy dohromady s dětmi). Obvykle se tedy mladá rodina po svatbě nebo po narození dětí z komunity odstěhuje, najde si bydlení někde poblíž, případně přijmou i civilní zaměstnání a postupně se hnutí trochu vzdalují, i když udržují častý kontakt, dojíždějí na programy a stále přispívají finančně. Pro takové lidi existuje v hnutí dokonce termín: říká se jim „krišna friendi“.

Principem života oddaných je služba. Naplňování vlastních tužeb a ambicí v soukromém životě, v práci nebo studiu se považuje za nečisté. Oddaní často vykonávají přidělenou práci, která vůbec nemusí korespondovat s jejich schopnostmi a zájmy. Vzhledem k tomu, že na vysokých postech jsou v některých případech ti samí lidé už od počátku existence organizační struktury hnutí, je pro mnohé oddané přístup ke kvalifikovanější práci téměř nemožný. Vykonávají práci, která je jim přidělena a nezřídka je jim vymlouváno studium nebo je jim v něm přímo bráněno. Proto se hnutí stále potýká s tzv. efektem otáčivých dveří, který znamená neustálou výměnu věřících nejčastěji ve chvíli, kdy narazí na některý ze zmíněných jevů.

Prodejci knih

Závěr

Půl století fungování hnutí Hare Krišna jakožto organizace rozhodně nebylo a není plavbou v klidných vodách. Ani po padesáti letech zřejmě oddaní nemají představu o tom, co vlastně Prabhupáda chtěl a jak to myslel, když je učil dělat to či ono. Přenos nějaké tradice, ať už čistě kulturní nebo i náboženské do takto odlišného prostředí nevyhnutelně musí přinést deformaci původních myšlenek i postojů. Kritikové ISKCON stále hovoří o tom, jak moci chtiví guruové využili stáří a smrti zakladatele, přestali dodržovat jeho pokyny, ujali se vedení velké a bohaté organizace, kterou nyní využívají k vlastnímu prospěchu a obohacení. Individuální morální selhání jednotlivců nesou samozřejmě neoddiskutovatelný díl viny na tom, čím si generace oddaných v ISKCON prošly. Zároveň je ale jistě na místě si položit také otázku, jak důsledný byl asi Prabhupáda samotný, když jen po několika letech přenechal správu hnutí a dohled nad dodržováním čistoty duchovní praxe lidem, kteří ani nemohli být schopni takový úkol zvládnout. Ať už byly Prabhupádovy úmysly jakékoli, je zcela evidentní, že značně podcenil rozdílnost západního a východního kulturního okruhu a zřejmě vůbec nedomyslel, že mnohé z jeho pokynů nebudou moci jeho žáci chápat. Vznikl tak nepořádek a spousta mezikulturního šumu, se kterým se vyrovnává už několikátá generace oddaných a stále nevidí na konec.

Text a foto: J. SCHLICHTSOVÁ

Poznámky:

 [1] Opakování slov HareKrišna, HareKrišna, KrišnaKrišna, HareHare, Hare Ráma, Hare Ráma, Ráma Ráma, HareHare

[2]Satsvarúpa dása Goswámí: Srila Prabhupada - Lilamrta,Vol. IV – https://www.vedabase.com/en/spl/4

[3] Podrobněji Fárek, M.: Hnutí HaréKrišna. Institucionalizace alternativního náboženství. Karolinum, Praha 2009, s. 32–34

[4] Zakládací listina GBC je datována 28. července 1970.

[5]Fárek, M.: c. d., s. 33

[6] Podrobně například tamtéž s. 38–44

[7] Rochford, B. E.: Airports, Conflict a Change in theHareKrishnaMovement. In: Bryant, E., Ekstrand, M. (eds.):The Hare Krishna Movement. The Postcharismatic Fate of a Religious Transplant.Columbia University Press, New York 2004, s. 273–290

[8]Rochford, B. E.: Hare Krishna in America. Rugers University Press, New Brunswick 1985, s. 183

[9]Fárek, M.: c. d., s. 53

[10] Dopis Tamála Kršny Gosvámího z 9. 7. 1977. In:Kršnakant dása:Poslední pokyn. ISKCON Revival Movement, Brno 2006, s. 111

[11] ISKCON Revival Movement (Hnutí za obnovu původního ISKCONu) sama sebe chápe jako hnutí uvnitř ISKCONu, které se snaží o očistu a návrat organizace zpět k zakladatelovým pokynům. K šíření svých myšlenek vydává časopis Back to Prabhupáda (slovensky nevychází, česky Zpět k Prabhupádovi).

[12] Podrobněji například o případu chrámu v Laguna Beach – Muster, N.: Betrayal of the Spirit. My Life Behind the Headlines of the Hare Krishna Movement. University of Illinois Press, Urbana and Chicago 1997, s. 61–66

[13]Rochford, B. E.: Reactions of Hare Krishna Devotees to Scandals of Leaders ‚Misconduct‘.In: Fárek, M.: c. d., s. 76

[14]E. Burke Rochford, Jr. je profesorem sociologie, antropologie a náboženství na Middlebury College (stát Vermont) v USA.

[15]Rochford, B. E.: Hare Krishna Transformed. New York University Press, New York 2007, s. 76

[16]Podrobně o gurukulách u nás i v zahraničí – Schlichtsová, J.: Výchova a vzdělání dětí v hnutí HareKrišna. Diplomová práce.Husitská teologická fakulta Univerzity Karlovy, Praha 2013

[17]Rochford, B. E.: Prabhupada Centennial Survey: A Summary of the Final Report. ISKCON Communications Journal, Vol. 7, No. 1, June 1999 –http://gosai.com/rochford/71rochford.html

[18] Kompletní seznam organizací GBC s různým zaměřením – http://gbc.iskcon.org/ministries

Nedělní škola

Příběh jak z nedělní školy o tom, jak Bůh odměnil starost o bližního:

Jela jsem si dnes ke kamarádce pro pár drobných kousků nábytku. Vítala mě s velmi ustaraným výrazem a prosbou, abychom zajely k jednomu našemu příteli, od kterého dostala velmi zvláštní zprávu a nemůže se mu dovolat. Když jsme zaparkovaly před jeho domem a zjistily, že je v pořádku, všimly jsme si, že se právě nějaký nešťastník podobný mně stěhuje. Zatímco já nemám nábytek téměř žádný, on ho měl zřejmě moc, a tak několik zachovalých kusů odložil k blízkým popelnicím. Má shánčlivá přítelkyně nelenila, zavelela, a tak se stalo, že se během chviličky ocitla uvnitř mého vozu knihovna rozložená na prkénka jen za pomoci domovního klíče. Za další hodinu už opět smontovaná stála v mé ložnici.

No není to pěkné? Pořád jsem si dělala starost o ty mé nebohé knihy, litovala je, jak jsou tam tak vyskládané na holé podlaze. Než jsem se nadála, přišla jsem ke knihovně jako slepý k houslím. Na závěr je třeba říct, že příteli opravdu nic vážného nebylo a zřejmě se velmi dobře bavil, když nás pozoroval z okna, protože poslal následující SMS:

„Už jsem zavřel, anžto je zima. Vidím, že řešíte klasický problém, jak vtěsnat velké do malého. Tak zdar a sílu. :-)“

Obdobně to také komentovaly jakési dvě sousedky důchodového věku u nás v Modřanech, které se velmi podivovaly, jak dvě ženské do Fabie vtěsnaly truhlu, knihovnu, dvě židle, polici na cédéčka a samy sebe, když syn jedné z nich není schopen přivézt ani koberec v SUV.

BUDOVÁNÍ ZDAR!

Martin Fárek: Indie očima Evropanů

Recenze bude uveřejněna v časopisu Dingir 1/2016 na téma Klášterní život.

Martin Fárek, vedoucí Katedry religionistiky FF Univerzity v Pardubicích, představuje v knize Indie očima Evropanů širšímu publiku centrální tvrzení, že dosavadní orientalistické, indologické i religionistické bádání interpretovalo poznatky o indických tradicích způsobem, který příliš neodpovídá jejich skutečné podobě, ale spíše je deformuje. Je možné potvrdit nebo vyvrátit tvrzení indologů, že první orientalisté dokázali zkoumat oblast Indie „nezaujatě“ a sbírat skutečná „fakta“ navzdory tomu, že účelem jejich cest na indický subkontinent byla křesťanská misie? Fárek si klade za cíl odhalit a analyzovat „pokřivené obrazy“ ovlivněné původně teologickým rámcem myšlení evropských badatelů a navrhnout nové teorie a metody, které by lépe sloužily výzkumu indických tradic, nebyly zatížené biblickými podobenstvími a křesťanským světonázorem. Ten je podle Fárka stále přítomen ve vědeckých teoriích bez ohledu na to, že měl údajně vědu opustit již v době osvícenství. Ve svém bádání navazuje a velmi často odkazuje na Výzkumný program komparativního studia kultur indického badatele N. S. Bálagangádhary působícího v belgickém Ghentu. Jednotícím prvkem celé publikace je zpochybnění funkčnosti současné metodologie ve výzkumu indických tradic.

První kapitola knihy Evropané hledají náboženství v Indii (s. 43–99) se soustředí na prokázání teze, že přední čeští badatelé v oblasti indologie jako např. Otakar Pertold, Vincenc Lesný a Dušan Zbavitel přebrali myšlenkovou strukturu prvních orientalistů z prostředí britského kolonialismu, u nichž Fárek a Bálagangádhara jednoznačně detekují teologické pozadí i motivy. Jádrem kapitoly je tedy především shrnutí historie českého bádání o indických tradicích a rozbor sdílené „struktury příběhu indických náboženství, ve které jsou předmětem sporu definice hinduismu i buddhismu“ (s. 40). Co je tedy hinduismus? Lze jej definovat jako náboženství? Proč badatelé, ačkoli každý přináší vlastní definici toho, co je hinduismus, mají zároveň potřebu definovat, co hinduismus není? Tyto otázky vedou k tomu, že do kapitoly o českém bádání vložil autor exkurz do otázek jazykového úzu a teoretických rámců používaných v bádání orientalistů. Tím Fárek poukazuje na další veličinu, která má vliv na zkreslování zkoumaného jevu. Klíčový je zde vliv jazykového a teoretického aparátu na proces zkoumání indických tradic, resp. to, že náš jazykový a myšlenkový aparát zatím nemá prostředky k tomu, aby mohl postihnout odlišnost zkoumaného kulturního okruhu. Tím dochází k jeho deformaci směrem k evropskému kulturnímu zázemí badatelů.

Na určení jednotného rámce českého zkoumání indických tradic navazuje kapitola Náboženství, historiografie a indická minulost (s. 100–140). Ústředním tématem je zde zpochybnění obecně sdílené představy, že evropské osvícenství znamenalo odklon náboženských témat z vědních oborů.  Fárek ilustruje stálou přítomnost křesťanské teologie v evropském dějepisectví (potažmo v evropském myšlení jako takovém) a způsob, jak podle jeho výzkumu brání i dnes správnému porozumění indického způsobu chápání a zaznamenávání historie. Zároveň i vlastní názor Indů a indických historiků považuje za deformovaný tím, že i oni pod vlivem kolonialismu přejali evropskou interpretaci vlastních dějin. Na místo sběru faktů a snahy o jejich zapsání na časovou osu dějin světa, jak je doposud zvykem, Fárek navrhuje iniciovat návrat k výzkumu příběhů, tedy narativních vyprávění, která jsou podle něj nejautentičtějším způsobem uchovávání indické historie.

Třetí kapitola, Árjové v proměnách interpretací (s. 141 – 166), zpracovává obecně přijímanou teorii o tom, že původními obyvateli oblasti severozápadní Indie byl národ zvaný Drávidové. Po příchodu kmene Árjů měl být tento národ postupně vytlačován a podmaňován. Tento bod je obecně vnímán jako počátek védské kultury a náboženství. Invazní teorie je vystavěná především na lingvistických důkazech o existenci indoevropského proto-jazyka a jeho evidentní odlišnosti od jazyka Drávidů. Invazní teorie je podle Fárka v prostředí české indologie přijímána zcela nereflektovaně navzdory tomu, že v zahraničních kruzích je velmi často diskutována. Fárek považuje invazní teorii za výsledek biblického a teologického myšlení evropských vědců, tedy za další důkaz podtrhující Bálagangádharovo přesvědčení, že západní věda je stále deformovaná ve smyslu křesťanské apologetiky. V invazní teorii spatřuje stromový model šíření národů odvození od biblické knihy Genesis, přirovnává indické bráhmany k potomkům kmene Lévi apod.

Poslední kapitola (s. 167–195) Fárkovy publikace je věnována Rámmóhanu Rájovi, který je obecně pokládán za velkého reformátora ve skutečnosti neexistujícího hinduismu. Mnoho jeho iniciativ mělo sjednotit rozličné tradice hinduistů do společného proudu. I Rájovo počínání považuje Fárek za důkaz naprosté odlišnosti indického a křesťanského myšlení. Jakoby mělo opačným směrem přinést další důkaz o pravdivosti teorií Bálagangádharova týmu. Rájovu snahu o reformu hinduismu považují za výsledek poevropštěného vzdělávání v koloniální Indii, za důkaz nesourodosti a zmatků vznikajících na obou stranách v závislosti na nemožnosti vzájemného pochopení tak diametrálně odlišných kultur.

Fárkova publikace nabízí poměrně zajímavý úhel pohledu nejen na problémy evropské orientalistiky, indologie a religionistiky, ale na evropskou vědu jako takovou. Přináší podnětné postřehy pro diskusi nad metodami a jazykovými prostředky, které jsou používány ke zkoumání a popisu nejen indických kultur. Problém této interpretace západní vědy však tkví v tom, že kritizuje deformaci indických kultur křesťanskými prvky obsaženými v západní vědě na základě optiky indického badatele Bálagangádhary. Ten by na základě své vlastní teorie neměl být schopen správně vnímat tradice západu. Jedná se tak o poněkud cyklický problém, který Fárkovu knihu provází od základu a nabourává Fárkovu i Bálagangádharovu argumentační linii.

Martin Fárek, Indie očima Evropanů, Karolinum, Praha, 2014, ISBN: 978-80-246-2494-5.

Mužíčci, ještěrky a koně

R. Crumb, ‘The Little Guy That Lives Inside My Brain.’

Tenhle můj blogovací projekt spal už příliš dlouho. Ne, že by nebylo, o čem psát. Pořád se něco děje. Zvlášť můj život je opravdu hodně pestrý. Někdy se toho schumelí dokonce tolik naráz, že pak nevím, kde začít. Popravdě, nebyly to většinou příliš radostné zážitky. O tom se člověku vždycky píše hůře. Upřímně, raději bych referovala o vyloženě pozitivních věcech (a v duchu naší doby, především pozitivních prožitcích) a třeba se i pochlubila nějakým tím úspěchem. Ono to ale bylo všechno takové nějaké neidentifikovatelné: starosti všedního dne, které dokáží potrápit. Práce, bydlení, účty, serepetičky, ptákovinky, vztahy s lidmi, vztahy se sebou. Dokola a dokola v nich hledám naději a zase ji ztrácím. Tenhle příspěvek tedy bude takový trochu osobní, ale co, někdy člověk zkrátka musí s kůží na trh. Berte to spíš jako takové vyprávění o tom, co se mi tak poslední dobou honilo hlavou. Text doplňuji fotkami, které jsem pořídila při dnešní procházce okolím Uhříněvsi.

Změny nejsou v životě zadarmo. Především za změny k lepšímu je třeba zaplatit. Někdy je to dokonce boj na život a na smrt. Nejvíce člověk bojuje sám se sebou. Zůstat stejný jako dřív a hnít si dál v tom svém zasmrádlém rybníčku, je jednoduché a komfortní. Sice se stále opakují stejné, nepříjemné situace, ale do jisté míry už je člověk tak nějak zná. Konec konců je nezažívá poprvé. Vyřeší se pokaždé stejně, pouze provizorně. Člověk najde způsob, jak uchlácholit sebe i okolí a vše pokračuje ve vyjetých kolejích. A pak jednoho dne zase zjistíte, že už to takhle dál nepůjde. V první chvíli se děsně vyděsíte. "To by přeci znamenalo změnu," říká kdosi vyděšený uvnitř Vaší hlavy. "Fůj! Změna!" A v tom hrozném záchvatu paniky uděláte všechno proto, aby Váš život zůstal tak stejný, jak je to jen možné, i když naoko se pro nějaké drobné úpravy rozhodnete. Ony jsou to ale jen takové šolichy. "Hlavně nic zásadního," říká zas ten prďola a zase to nějakou dobu funguje, postupně se vracíte k předchozímu stavu. Někdo takhle žije třeba celý život a nezdá se mu na tom nic divného. Jako jeden z duchů ve Velkém rozvodu nebe a pekla od mého milovaného autora C. S. Lewise, si každý z nás nosíme na rameni svou ještěrku (příslušnou pasáž z knihy přidám na konec textu).

Nebudu zabíhat do podrobností o tom, co se musí stát, aby člověku v hlavě cosi přecvaklo. Co všechno musí takový člověk prožít se sebou, s ostatními a ostatní s ním. O tom sám C. S. Lewis píše výmluvněji, než já bych kdy dokázala. Žasnu teď nad tím, že se věci dají vidět jinak, než jsem je viděla dřív, jak může pouhá změna úhlu pohledu změnit celou realitu. Snad by to mohlo znít nadmíru opojně. Žasnutí bývá tak nějak spojováno s pozitivními vjemy. Ono to ale není tak, že by člověk něco viděl lépe, nebo pozitivněji. Vidí zkrátka jinak. Je to šok. Někdy i dost bolestivý. Vztahy, na kterých jste byli doslova závislí, se začnou z ničeho nic rozpadat. Žádná barva není stejná jako dřív a nepoznáváte ani sami sebe. Své lásky, zájmy, přátele, víru, názory a celý svůj dosavadní život, to vše najednou prochází zkouškou nicoty a prázdnoty. Co z toho minulého stojí za ponechání? Co bylo jen výsledkem klamů, starých mindráků a obran? Čím si člověk jen hojí své bolavé ego a co je skutečně jeho bytostným zájmem? Co dělá pro sebe a co jen proto, aby splnil očekávání jiných? Co doopravdy umí a o co se jen křečovitě snaží? Má milá blízká přítelkyně mi při mnoha rozhovorech na toto téma parafrázovala citát z knihy Učení dona Juana: "Stezka bez srdce není nikdy příjemná. Musíš tvrdě pracovat, aby ses na ni jen dostal. Naproti tomu po stezkách se srdcem se kráčí snadno. Nemusíš se vůbec namáhat, aby se ti zalíbila. (…) Později se stezka bez srdce vždy proti člověku obrátí a zničí ho." (s. 102-103). Má to něco do sebe, nemyslíte?

C. S. Lewis: Velký rozvod nebe a pekla, s. 66 - 70.

Viděl jsem, jak k nám přichází nějaký duch a nese něco na rameni. Jako všichni duchové byl i tenhle nehmotný - přece se však duchové od sebe lišili, jako se liší různé druhy kouře.
Někteří byli bělaví, tenhle byl tmavý a jakoby mastný. Na rameni mu seděla malá červená ještěrka, která škubala ocasem jako bičem a něco mu šeptala do ucha. Když jsme ho zahlédli, otáčel právě hlavu k ještěrce a zavrčel netrpělivě: „Říkám ti, zavři klapačku!" Plaz vrtěl ocasem a stále mu něco šeptal. Duch pomalu přestával bručet a za chvilku se už usmíval. Pak se otočil a začal kulhat směrem na západ, pryč od hor.
„Tak brzo pryč?" ozval se nějaký hlas. Mluvící měl přibližně lidskou podobu, ale byl vyšší než člověk a tak zářil, že jsem se na něj sotva mohl podívat. Jeho přítomnost mne zalila světlem a teplem, které z něj sálalo jako ranní slunce na začátku úmorného letního dne.
„Ano, už odcházím," řekl duch. „Díky za všechnu vaši pohostinnost. Ale víte, není to k ničemu. Říkal jsem tady kámošovi (a ukázal přitom na ještěrku), že bude muset být zticha, když sem přijde - ale on trvá na tom, že nebude. To tady samozřejmě není vhodné, to jsem si uvědomil, ale on nepřestane a mně nezbude než jet domů." „Chtěl bys, abych to umlčel?" řekla ta zářící postava - anděl, jak jsem nyní pochopil.
„Samozřejmě, že bych chtěl," řekl duch.
„Pak ho tedy zabiji," řekl anděl a postoupil o krok dopředu.
„Auuá, pozor! Pálíte mě, nepřibližujte se," vykřikl duch a ustoupil.
„Copak nechceš, aby byl zabit?"
„Vždyť jste zpočátku nic neříkal o nějakém zabití. Ani bych vás něčím tak krutým neobtěžoval."
„Je to jediná možnost," řekl anděl a jeho žhavé ruce byly nyní velmi blízko ještěrky. Mám to tedy zabít?"
„To je otázka, ale jsem ochoten o tom uvažovat. Je to nový pohled na věc, viďte. Chci říci, zatím jsem přemýšlel jenom o tom, jak ho umlčet, protože tady nahoře . . . no, proklatě mě to uvádí do rozpaků."
„Smím to zabít?"
„Poslyšte, snad bude dost času si o tom pohovořit později."
„Není vůbec čas. Smím to zabít?"
„Prosím. Nikdy jsem nechtěl být tady na obtíž. Opravdu, neobtěžujte se, prosím. Podívejte, usíná sám od sebe. Jsem si jist, že teď už to bude v pořádku. Moc vám děkuji."
„Smím to zabít?"
„Namouduši myslím, že už to není ani trochu potřeba. Určitě to bude v pořádku. Myslím, že bude lepší tomu nechat povlovný průběh než to zabíjet."
„Povlovný průběh je nesmysl."

„Myslíte? No, ještě si to pečlivě promyslím. Skutečně, promyslím. Nechal bych vás to teď klidně zabít, ale zrovna dnes se necítím právě nejlíp. Byla by hloupost dělat to právě teď. Potřeboval bych na to být v dobré kondici. Snad někdy jindy."
„Není žádné jindy, všechno se rozhoduje právě teď!"
„Ustupte, prosím vás! Pálíte mě. Jak vám mohu říci, abyste to zabil? Vždyť byste zabil mě."
„Ale ne, nezabil."
„Jak to? Vždyť mě zraňujete už teď."
„Já neříkám, že to nebude bolet. Řekl jsem jenom, že tě to nezabije!"
„Ano, jasně. Myslíte si, že jsem zbabělec, ale v tom to není. Opravdu není. Povídám vám, nechte mě jet dnes večer autobusem zpátky a já si opatřím posudek od doktora. Přijedu pak okamžitě zpátky, jak jen to bude trochu možné."
„Tento okamžik v sobě zahrnuje všechny okamžiky."
„Proč mě mučíte, proč se mi posmíváte. Copak se můžu nechat od vás roztrhat na kousky? Jestli jste mi chtěl pomoci, proč jste tu prokletou věc nezabil bez ptaní? Už to mohlo být za námi."
„To nejde. Nemohu to zabít proti tvé vůli. Tak dovolíš mi to?" Ruce anděla už skoro svíraly ještěrku, když začala brebentit tak hlasitě, že i já mohl slyšet, co říká.
„Bud opatrný," říkala duchovi, „může opravdu udělat, co říká. Může mne klidně zabít. Řekneš jedno osudné slovo a on to udělá! Pak budeš beze mne na věky věků. To není přirozené, jak bys beze mne mohl žít? Nebyl bys skutečný člověk, jako jsi teď. On tomu nerozumí, on je jenom studená, abstraktní, bezkrevná věc. Pro něj to může být přirozené, ale pro nás ne. Jistě, vím, že už neexistují žádné skutečné, hmatatelné rozkoše. Vím, že zbyly jenom sny. Nejsou ale sny lepší než nic? Poslyš, já už budu hodný! Přiznávám, že jsem někdy zacházel příliš daleko, ale slibuji, že už to neudělám. Nebudu ti dávat nic jiného než opravdu krásné sny -rozkošné, svěží a skoro nevinné. Dalo by se říci zcela nevinné ..."
„Dovolíš mi to?" řekl znovu anděl.
„Vím, že mě to zabije."
„Nezabije, ale dejme tomu, že ano?"
„Máte pravdu, bylo by lepší být mrtev než žít s touhle stvůrou."
„Tak tedy smím?"
„Ano, k čertu. Ale dělejte, ať už to mám za sebou. Dělejte si co chcete," křičel duch, ale skončil ve skučení: „Bože, pomoz mi. Bože, pomoz!"
V příštím okamžiku ze sebe vyrazil takový výkřik, jaký jsem nikdy na zemi neslyšel. Planoucí sevřel ještěrku smrtícím stiskem a kroutil jí, zatímco kousala a svíjela se. Pak ji, se zlomeným hřbetem, mrštil na trávu.
„To je konec, ááá," zajíkal se duch a potácel se dozadu.
Na okamžik jsem nemohl nic jasně rozeznat. Pak jsem uviděl mezi námi a nejbližším keřem formující se hmotné nadloktí a rameno člověka, potom stále jasnější ruce a nohy a konečně se před mýma očima objevil i krk a hlava, zářící jako zlato. Kdybych se soustředil, viděl bych vznik člověka - obrovského, nahého člověka, ne o mnoho menšího, než byl anděl. Moji pozornost však odvádělo to, co se dělo s ještěrkou. Nejdřív jsem si myslel, že se operace nepodařila. Stvůra zdaleka nebyla mrtvá. Zápasila, a dokonce se tím zápasem neustále zvětšovala. Jak rostla, tak se zároveň začínala měnit. Její zadní partie se zaoblovaly, z vrtícího se ocasu ještěrky se stal žíněný ohon, který mával sem a tam mezi obrovskými, hladkými půlkami zadnice. Ustoupil jsem o krok zpátky a mnul si oči. To, co stálo přede mnou, byl ten největší hřebec, jakého jsem kdy viděl. Stříbřitě bílý, s hřívou a ocasem ze zlata. Byl hladký, zářící a svaly na něm jen hrály. Ržál a dusal kopyty a při každém dupnutí se země třásla a stromy chvěly.
Nově stvořený člověk se obrátil, poplácal koně po šíji a ten se hlavou lísal k jeho zářivému tělu. Kůň a jeho pán si navzájem dýchali do nozder. Pak se člověk odvrátil, vrhl se k nohám Planoucího a objal ji. Když vstal, myslel jsem, že se jeho tvář leskne slzami, ale stejně tak to mohly být krůpěje lásky a jasu (to se v tom kraji nedá rozeznat). Nemohl jsem však o tom dlouho přemýšlet. Mladík v radostném spěchu vyskočil na koně, v sedu se ještě otočil, zamával na rozloučenou a pak pobídl hřebce patami. Byli pryč dříve, než jsem pochopil, co se vlastně stalo. Vyběhl jsem z křoví, jak nejrychleji jsem mohl, abych je viděl odjíždět - páni, to byla jízda. Zanedlouho už byli jenom jako tečka daleko na zelené pláni, pak na úpatí hor a pak už stoupali vzhůru jako hvězda, zdolávali zdánlivě nepřekonatelné srázy stále rychleji, až byli tak vysoko, že jsem musel napnout krk, abych je ještě viděl.
(...)
„Rozumíš tomu všemu, synu?" zeptal se můj Učitel.

Muslimové o terorismu

Od chvíle, kdy jsem se včera 14. 11. 2015 po probuzení dozvěděla o neštěstí, které v noci potkalo Paříž (a nejen Paříž), jsem již strávila mnoho hodin sledováním aktuálního dění, vyslechla mnoho projevů a názorů, přečetla mnoho diskusních fór, kde zaznívají stále ta samá slova, většinou značně rozhořčená. Velmi zjednodušeně lze říci, že jedno názorové spektrum odsuzuje všechny věřící muslimy jako viníky této strašné tragédie, to druhé pak odsuzuje celý svět za to, se vůbec pokouší vyjádřit jakýmkoli způsobem účast a pohnutí nad událostmi posledních dnů. Druhý proud nechme stranou s jistou mírou soucitu k tomu prožitku bezmoci a slabosti, která je vede k bagatelizování gest a veřejných vyjádření soucitu. Pevně věřím, že alespoň symbolická gesta jsou lepší než naprostá apatie, či agresivita. Komu však je, dle mého názoru, potřeba především popřát sluchu, jsou samotní muslimové. Posbírala jsem vyjádření muslimských organizací působících na území ČR a vkládám je sem všechny najednou:

Islámská nadace v Praze
Muslimská komunita důrazně odsuzuje barbarský teroristický čin spáchaný dne 13. listopadu v Paříži. Tento teroristický čin je útokem nejen proti lidskosti, ale na všechny morální a náboženské hodnoty, které udržují společnost ve stabilitě a míru. Cílem teroristických útoků je vyvolat ve společnosti strach a nedůvěru.
Muslimskou komunitu velmi zasáhla tato tragédie o to více, že se stala ve jménu náboženství, které svými principy pozitivně přispělo k pokroku civilizace. Muslimové vnímají Českou republiku jako svoji vlast a cítí se být její součástí. Velká část muslimů zde žije již mnohá desetiletí, založili rodiny a své děti vychovávají v duchu evropských hodnot. Proto doufáme, že v České republice nebudou sílit protiislámské a xenofobní nálady. Nesmíme připustit, aby pravicoví či islámští radikálové zničili hodnoty svobody a demokracie a nepřipravili tak v budoucnu cestu k diktatuře. Zároveň nesmíme připustit, aby se díky xenofobním projevům začala radikalizovat nějaká část muslimské komunity a proto vyzýváme veřejnost k respektu a toleranci. Muslimská komunita v České republice ráda vyjde vstříc úřadům i veřejnosti a bude se podílet na řešení obtížných problémů. Utrpení, které postihlo pozůstalé, postihlo zároveň i nás. Hlubokou upřimnou soustrast. 

Muslimská obec v Praze
Muslimská obec hluboce soucítí s obětmi ve Francii, které zemřely při teroristickém útoku. Razantně odsuzujeme jakékoliv násilí na kterékoliv bytosti. A opět důrazně opakujeme, že tyto činy nemají a nikdy nic neměly společného s islámem. Ti, kdo je páchají, jsou pouzí nihilisté. Doufáme, že útočníci budou dopadeni a spravedlivě potrestáni. Taktéž vyjadřujeme hlubokou soustrast pozůstalým. Věříme, že se nepodvolíme tomuto tlaku a zachováme si vzájemné pochopení lidství napříč různorodostí.

Ústředí muslimských obcí
Jménem Ústředí Muslimských Obcí v České republice ostře odsuzujeme včerejší teroristické útoky v Paříži. Chtěli bychom vyjádřit svou hlubokou a upřímnou soustrast rodinám obětí tohoto zbabělého útoku a celému francouzskému lidu. Náš postoj byl vždy jasný proti jakémukoliv projevu terorismu a násilí, a to zejména, když útočníci zneužívají jméno Boha a naši víru k ospravedlnění svých zrůdných činů. Poselství islámu, dle slov Koránu, je poselstvím milosrdenství všem lidem a ne poselstvím msty a nenávisti, kterou extremisté z Alkaidy a ISIS šíří svou zločinnou politickou ideologií a teroristickými činy. Není pochyb, že takové útoky nemají za cíl jen zavraždit co nejvíce nevinných lidí, ale jde primárně o to destabilizovat Evropské země, zasít strach a nenávist mezi lidmi a donutit Evropu, aby ztratila své ideály založené na demokracii, svobodě a lidských právech, které inspirují tolik lidí ve světě, včetně toho muslimského. Proto doufáme a věříme, že tento útok nebude zneužit k tomu, aby Evropa polevila ve svých ideálech a ustoupila extremismu, ale naopak upevnila se v tom, čemu věří, aniž by rezignovala na svou bezpečnost a udělala vše potřebné k tomu aby, se takovéto útoky už neopakovaly.

Federace Islámských organizací v Evropě:
FIOE důrazně odsuzuje teroristické útoky a akty brutálního zastrašování, jehož svědkem bylo francouzské hlavní město během páteční noci (13. listopadu), které mělo za následek vysoký počet nevinných obětí.
Slepý terorismus opět ukázal svou ošklivou tvář v aktech náhodného zabíjení a cílení na nevinné lidi na veřejných místech, braní rukojmích a závažnými útoky, které šíří strach a paniku ve společnosti. Protože po sobě jdoucí zprávy z terénu popisují rozsah událostí, pak je teď právě vhodný okamžik k projevení soudržnosti, vzájemné solidarity a národní jednoty v konfrontaci s těmito hrozbami, které nemohou být podceňovány.
FIOE sdílí žal pociťovaný francouzským lidem a vyjadřuje své sympatie rodinám obětí této bolestné tragédie.

Muslimové říkají: "Ne naším jménem! Not in my name!"