Barevný svět

neděle 30. října 2016

Nedělní škola

Příběh jak z nedělní školy o tom, jak Bůh odměnil starost o bližního:

Jela jsem si dnes ke kamarádce pro pár drobných kousků nábytku. Vítala mě s velmi ustaraným výrazem a prosbou, abychom zajely k jednomu našemu příteli, od kterého dostala velmi zvláštní zprávu a nemůže se mu dovolat. Když jsme zaparkovaly před jeho domem a zjistily, že je v pořádku, všimly jsme si, že se právě nějaký nešťastník podobný mně stěhuje. Zatímco já nemám nábytek téměř žádný, on ho měl zřejmě moc, a tak několik zachovalých kusů odložil k blízkým popelnicím. Má shánčlivá přítelkyně nelenila, zavelela, a tak se stalo, že se během chviličky ocitla uvnitř mého vozu knihovna rozložená na prkénka jen za pomoci domovního klíče. Za další hodinu už opět smontovaná stála v mé ložnici.

No není to pěkné? Pořád jsem si dělala starost o ty mé nebohé knihy, litovala je, jak jsou tam tak vyskládané na holé podlaze. Než jsem se nadála, přišla jsem ke knihovně jako slepý k houslím. Na závěr je třeba říct, že příteli opravdu nic vážného nebylo a zřejmě se velmi dobře bavil, když nás pozoroval z okna, protože poslal následující SMS:

„Už jsem zavřel, anžto je zima. Vidím, že řešíte klasický problém, jak vtěsnat velké do malého. Tak zdar a sílu. :-)“

Obdobně to také komentovaly jakési dvě sousedky důchodového věku u nás v Modřanech, které se velmi podivovaly, jak dvě ženské do Fabie vtěsnaly truhlu, knihovnu, dvě židle, polici na cédéčka a samy sebe, když syn jedné z nich není schopen přivézt ani koberec v SUV.

BUDOVÁNÍ ZDAR!

neděle 28. února 2016

Martin Fárek: Indie očima Evropanů

Recenze bude uveřejněna v časopisu Dingir 1/2016 na téma Klášterní život.

Martin Fárek, vedoucí Katedry religionistiky FF Univerzity v Pardubicích, představuje v knize Indie očima Evropanů širšímu publiku centrální tvrzení, že dosavadní orientalistické, indologické i religionistické bádání interpretovalo poznatky o indických tradicích způsobem, který příliš neodpovídá jejich skutečné podobě, ale spíše je deformuje. Je možné potvrdit nebo vyvrátit tvrzení indologů, že první orientalisté dokázali zkoumat oblast Indie „nezaujatě“ a sbírat skutečná „fakta“ navzdory tomu, že účelem jejich cest na indický subkontinent byla křesťanská misie? Fárek si klade za cíl odhalit a analyzovat „pokřivené obrazy“ ovlivněné původně teologickým rámcem myšlení evropských badatelů a navrhnout nové teorie a metody, které by lépe sloužily výzkumu indických tradic, nebyly zatížené biblickými podobenstvími a křesťanským světonázorem. Ten je podle Fárka stále přítomen ve vědeckých teoriích bez ohledu na to, že měl údajně vědu opustit již v době osvícenství. Ve svém bádání navazuje a velmi často odkazuje na Výzkumný program komparativního studia kultur indického badatele N. S. Bálagangádhary působícího v belgickém Ghentu. Jednotícím prvkem celé publikace je zpochybnění funkčnosti současné metodologie ve výzkumu indických tradic.

První kapitola knihy Evropané hledají náboženství v Indii (s. 43–99) se soustředí na prokázání teze, že přední čeští badatelé v oblasti indologie jako např. Otakar Pertold, Vincenc Lesný a Dušan Zbavitel přebrali myšlenkovou strukturu prvních orientalistů z prostředí britského kolonialismu, u nichž Fárek a Bálagangádhara jednoznačně detekují teologické pozadí i motivy. Jádrem kapitoly je tedy především shrnutí historie českého bádání o indických tradicích a rozbor sdílené „struktury příběhu indických náboženství, ve které jsou předmětem sporu definice hinduismu i buddhismu“ (s. 40). Co je tedy hinduismus? Lze jej definovat jako náboženství? Proč badatelé, ačkoli každý přináší vlastní definici toho, co je hinduismus, mají zároveň potřebu definovat, co hinduismus není? Tyto otázky vedou k tomu, že do kapitoly o českém bádání vložil autor exkurz do otázek jazykového úzu a teoretických rámců používaných v bádání orientalistů. Tím Fárek poukazuje na další veličinu, která má vliv na zkreslování zkoumaného jevu. Klíčový je zde vliv jazykového a teoretického aparátu na proces zkoumání indických tradic, resp. to, že náš jazykový a myšlenkový aparát zatím nemá prostředky k tomu, aby mohl postihnout odlišnost zkoumaného kulturního okruhu. Tím dochází k jeho deformaci směrem k evropskému kulturnímu zázemí badatelů.

Na určení jednotného rámce českého zkoumání indických tradic navazuje kapitola Náboženství, historiografie a indická minulost (s. 100–140). Ústředním tématem je zde zpochybnění obecně sdílené představy, že evropské osvícenství znamenalo odklon náboženských témat z vědních oborů. Fárek ilustruje stálou přítomnost křesťanské teologie v evropském dějepisectví (potažmo v evropském myšlení jako takovém) a způsob, jak podle jeho výzkumu brání i dnes správnému porozumění indického způsobu chápání a zaznamenávání historie. Zároveň i vlastní názor Indů a indických historiků považuje za deformovaný tím, že i oni pod vlivem kolonialismu přejali evropskou interpretaci vlastních dějin. Na místo sběru faktů a snahy o jejich zapsání na časovou osu dějin světa, jak je doposud zvykem, Fárek navrhuje iniciovat návrat k výzkumu příběhů, tedy narativních vyprávění, která jsou podle něj nejautentičtějším způsobem uchovávání indické historie.

Třetí kapitola, Árjové v proměnách interpretací (s. 141 – 166), zpracovává obecně přijímanou teorii o tom, že původními obyvateli oblasti severozápadní Indie byl národ zvaný Drávidové. Po příchodu kmene Árjů měl být tento národ postupně vytlačován a podmaňován. Tento bod je obecně vnímán jako počátek védské kultury a náboženství. Invazní teorie je vystavěná především na lingvistických důkazech o existenci indoevropského proto-jazyka a jeho evidentní odlišnosti od jazyka Drávidů. Invazní teorie je podle Fárka v prostředí české indologie přijímána zcela nereflektovaně navzdory tomu, že v zahraničních kruzích je velmi často diskutována. Fárek považuje invazní teorii za výsledek biblického a teologického myšlení evropských vědců, tedy za další důkaz podtrhující Bálagangádharovo přesvědčení, že západní věda je stále deformovaná ve smyslu křesťanské apologetiky. V invazní teorii spatřuje stromový model šíření národů odvození od biblické knihy Genesis, přirovnává indické bráhmany k potomkům kmene Lévi apod.

Poslední kapitola (s. 167–195) Fárkovy publikace je věnována Rámmóhanu Rájovi, který je obecně pokládán za velkého reformátora ve skutečnosti neexistujícího hinduismu. Mnoho jeho iniciativ mělo sjednotit rozličné tradice hinduistů do společného proudu. I Rájovo počínání považuje Fárek za důkaz naprosté odlišnosti indického a křesťanského myšlení. Jakoby mělo opačným směrem přinést další důkaz o pravdivosti teorií Bálagangádharova týmu. Rájovu snahu o reformu hinduismu považují za výsledek poevropštěného vzdělávání v koloniální Indii, za důkaz nesourodosti a zmatků vznikajících na obou stranách v závislosti na nemožnosti vzájemného pochopení tak diametrálně odlišných kultur.

Fárkova publikace nabízí poměrně zajímavý úhel pohledu nejen na problémy evropské orientalistiky, indologie a religionistiky, ale na evropskou vědu jako takovou. Přináší podnětné postřehy pro diskusi nad metodami a jazykovými prostředky, které jsou používány ke zkoumání a popisu nejen indických kultur. Problém této interpretace západní vědy však tkví v tom, že kritizuje deformaci indických kultur křesťanskými prvky obsaženými v západní vědě na základě optiky indického badatele Bálagangádhary. Ten by na základě své vlastní teorie neměl být schopen správně vnímat tradice západu. Jedná se tak o poněkud cyklický problém, který Fárkovu knihu provází od základu a nabourává Fárkovu i Bálagangádharovu argumentační linii.

Martin Fárek, Indie očima Evropanů, Karolinum, Praha, 2014, ISBN: 978-80-246-2494-5.

pátek 26. února 2016

Mužíčci, ještěrky a koně

R. Crumb, ‘The Little Guy That Lives Inside My Brain.’

Tenhle můj blogovací projekt spal už příliš dlouho. Ne, že by nebylo, o čem psát. Pořád se něco děje. Zvlášť můj život je opravdu hodně pestrý. Někdy se toho schumelí dokonce tolik naráz, že pak nevím, kde začít. Popravdě, nebyly to většinou příliš radostné zážitky. O tom se člověku vždycky píše hůře. Upřímně, raději bych referovala o vyloženě pozitivních věcech (a v duchu naší doby, především pozitivních prožitcích) a třeba se i pochlubila nějakým tím úspěchem. Ono to ale bylo všechno takové nějaké neidentifikovatelné: starosti všedního dne, které dokáží potrápit. Práce, bydlení, účty, serepetičky, ptákovinky, vztahy s lidmi, vztahy se sebou. Dokola a dokola v nich hledám naději a zase ji ztrácím. Tenhle příspěvek tedy bude takový trochu osobní, ale co, někdy člověk zkrátka musí s kůží na trh. Berte to spíš jako takové vyprávění o tom, co se mi tak poslední dobou honilo hlavou. Text doplňuji fotkami, které jsem pořídila při dnešní procházce okolím Uhříněvsi.

Změny nejsou v životě zadarmo. Především za změny k lepšímu je třeba zaplatit. Někdy je to dokonce boj na život a na smrt. Nejvíce člověk bojuje sám se sebou. Zůstat stejný jako dřív a hnít si dál v tom svém zasmrádlém rybníčku, je jednoduché a komfortní. Sice se stále opakují stejné, nepříjemné situace, ale do jisté míry už je člověk tak nějak zná. Konec konců je nezažívá poprvé. Vyřeší se pokaždé stejně, pouze provizorně. Člověk najde způsob, jak uchlácholit sebe i okolí a vše pokračuje ve vyjetých kolejích. A pak jednoho dne zase zjistíte, že už to takhle dál nepůjde. V první chvíli se děsně vyděsíte. "To by přeci znamenalo změnu," říká kdosi vyděšený uvnitř Vaší hlavy. "Fůj! Změna!" A v tom hrozném záchvatu paniky uděláte všechno proto, aby Váš život zůstal tak stejný, jak je to jen možné, i když naoko se pro nějaké drobné úpravy rozhodnete. Ony jsou to ale jen takové šolichy. "Hlavně nic zásadního," říká zas ten prďola a zase to nějakou dobu funguje, postupně se vracíte k předchozímu stavu. Někdo takhle žije třeba celý život a nezdá se mu na tom nic divného. Jako jeden z duchů ve Velkém rozvodu nebe a pekla od mého milovaného autora C. S. Lewise, si každý z nás nosíme na rameni svou ještěrku (příslušnou pasáž z knihy přidám na konec textu).

Nebudu zabíhat do podrobností o tom, co se musí stát, aby člověku v hlavě cosi přecvaklo. Co všechno musí takový člověk prožít se sebou, s ostatními a ostatní s ním. O tom sám C. S. Lewis píše výmluvněji, než já bych kdy dokázala. Žasnu teď nad tím, že se věci dají vidět jinak, než jsem je viděla dřív, jak může pouhá změna úhlu pohledu změnit celou realitu. Snad by to mohlo znít nadmíru opojně. Žasnutí bývá tak nějak spojováno s pozitivními vjemy. Ono to ale není tak, že by člověk něco viděl lépe, nebo pozitivněji. Vidí zkrátka jinak. Je to šok. Někdy i dost bolestivý. Vztahy, na kterých jste byli doslova závislí, se začnou z ničeho nic rozpadat. Žádná barva není stejná jako dřív a nepoznáváte ani sami sebe. Své lásky, zájmy, přátele, víru, názory a celý svůj dosavadní život, to vše najednou prochází zkouškou nicoty a prázdnoty. Co z toho minulého stojí za ponechání? Co bylo jen výsledkem klamů, starých mindráků a obran? Čím si člověk jen hojí své bolavé ego a co je skutečně jeho bytostným zájmem? Co dělá pro sebe a co jen proto, aby splnil očekávání jiných? Co doopravdy umí a o co se jen křečovitě snaží? Má milá blízká přítelkyně mi při mnoha rozhovorech na toto téma parafrázovala citát z knihy Učení dona Juana: "Stezka bez srdce není nikdy příjemná. Musíš tvrdě pracovat, aby ses na ni jen dostal. Naproti tomu po stezkách se srdcem se kráčí snadno. Nemusíš se vůbec namáhat, aby se ti zalíbila. (…) Později se stezka bez srdce vždy proti člověku obrátí a zničí ho." (s. 102-103). Má to něco do sebe, nemyslíte?

C. S. Lewis: Velký rozvod nebe a pekla, s. 66 - 70.

Viděl jsem, jak k nám přichází nějaký duch a nese něco na rameni. Jako všichni duchové byl i tenhle nehmotný - přece se však duchové od sebe lišili, jako se liší různé druhy kouře.
Někteří byli bělaví, tenhle byl tmavý a jakoby mastný. Na rameni mu seděla malá červená ještěrka, která škubala ocasem jako bičem a něco mu šeptala do ucha. Když jsme ho zahlédli, otáčel právě hlavu k ještěrce a zavrčel netrpělivě: „Říkám ti, zavři klapačku!" Plaz vrtěl ocasem a stále mu něco šeptal. Duch pomalu přestával bručet a za chvilku se už usmíval. Pak se otočil a začal kulhat směrem na západ, pryč od hor.
„Tak brzo pryč?" ozval se nějaký hlas. Mluvící měl přibližně lidskou podobu, ale byl vyšší než člověk a tak zářil, že jsem se na něj sotva mohl podívat. Jeho přítomnost mne zalila světlem a teplem, které z něj sálalo jako ranní slunce na začátku úmorného letního dne.
„Ano, už odcházím," řekl duch. „Díky za všechnu vaši pohostinnost. Ale víte, není to k ničemu. Říkal jsem tady kámošovi (a ukázal přitom na ještěrku), že bude muset být zticha, když sem přijde - ale on trvá na tom, že nebude. To tady samozřejmě není vhodné, to jsem si uvědomil, ale on nepřestane a mně nezbude než jet domů." „Chtěl bys, abych to umlčel?" řekla ta zářící postava - anděl, jak jsem nyní pochopil.
„Samozřejmě, že bych chtěl," řekl duch.
„Pak ho tedy zabiji," řekl anděl a postoupil o krok dopředu.

„Auuá, pozor! Pálíte mě, nepřibližujte se," vykřikl duch a ustoupil.
„Copak nechceš, aby byl zabit?"
„Vždyť jste zpočátku nic neříkal o nějakém zabití. Ani bych vás něčím tak krutým neobtěžoval."
„Je to jediná možnost," řekl anděl a jeho žhavé ruce byly nyní velmi blízko ještěrky. Mám to tedy zabít?"
„To je otázka, ale jsem ochoten o tom uvažovat. Je to nový pohled na věc, viďte. Chci říci, zatím jsem přemýšlel jenom o tom, jak ho umlčet, protože tady nahoře . . . no, proklatě mě to uvádí do rozpaků."
„Smím to zabít?"
„Poslyšte, snad bude dost času si o tom pohovořit později."
„Není vůbec čas. Smím to zabít?"
„Prosím. Nikdy jsem nechtěl být tady na obtíž. Opravdu, neobtěžujte se, prosím. Podívejte, usíná sám od sebe. Jsem si jist, že teď už to bude v pořádku. Moc vám děkuji."
„Smím to zabít?"
„Namouduši myslím, že už to není ani trochu potřeba. Určitě to bude v pořádku. Myslím, že bude lepší tomu nechat povlovný průběh než to zabíjet."
„Povlovný průběh je nesmysl."

„Myslíte? No, ještě si to pečlivě promyslím. Skutečně, promyslím. Nechal bych vás to teď klidně zabít, ale zrovna dnes se necítím právě nejlíp. Byla by hloupost dělat to právě teď. Potřeboval bych na to být v dobré kondici. Snad někdy jindy."
„Není žádné jindy, všechno se rozhoduje právě teď!"
„Ustupte, prosím vás! Pálíte mě. Jak vám mohu říci, abyste to zabil? Vždyť byste zabil mě."
„Ale ne, nezabil."
„Jak to? Vždyť mě zraňujete už teď."
„Já neříkám, že to nebude bolet. Řekl jsem jenom, že tě to nezabije!"
„Ano, jasně. Myslíte si, že jsem zbabělec, ale v tom to není. Opravdu není. Povídám vám, nechte mě jet dnes večer autobusem zpátky a já si opatřím posudek od doktora. Přijedu pak okamžitě zpátky, jak jen to bude trochu možné."
„Tento okamžik v sobě zahrnuje všechny okamžiky."
„Proč mě mučíte, proč se mi posmíváte. Copak se můžu nechat od vás roztrhat na kousky? Jestli jste mi chtěl pomoci, proč jste tu prokletou věc nezabil bez ptaní? Už to mohlo být za námi."
„To nejde. Nemohu to zabít proti tvé vůli. Tak dovolíš mi to?" Ruce anděla už skoro svíraly ještěrku, když začala brebentit tak hlasitě, že i já mohl slyšet, co říká.
„Bud opatrný," říkala duchovi, „může opravdu udělat, co říká. Může mne klidně zabít. Řekneš jedno osudné slovo a on to udělá! Pak budeš beze mne na věky věků. To není přirozené, jak bys beze mne mohl žít? Nebyl bys skutečný člověk, jako jsi teď. On tomu nerozumí, on je jenom studená, abstraktní, bezkrevná věc. Pro něj to může být přirozené, ale pro nás ne. Jistě, vím, že už neexistují žádné skutečné, hmatatelné rozkoše. Vím, že zbyly jenom sny. Nejsou ale sny lepší než nic? Poslyš, já už budu hodný! Přiznávám, že jsem někdy zacházel příliš daleko, ale slibuji, že už to neudělám. Nebudu ti dávat nic jiného než opravdu krásné sny -rozkošné, svěží a skoro nevinné. Dalo by se říci zcela nevinné ..."
„Dovolíš mi to?" řekl znovu anděl.
„Vím, že mě to zabije."
„Nezabije, ale dejme tomu, že ano?"
„Máte pravdu, bylo by lepší být mrtev než žít s touhle stvůrou."
„Tak tedy smím?"
„Ano, k čertu. Ale dělejte, ať už to mám za sebou. Dělejte si co chcete," křičel duch, ale skončil ve skučení: „Bože, pomoz mi. Bože, pomoz!"
V příštím okamžiku ze sebe vyrazil takový výkřik, jaký jsem nikdy na zemi neslyšel. Planoucí sevřel ještěrku smrtícím stiskem a kroutil jí, zatímco kousala a svíjela se. Pak ji, se zlomeným hřbetem, mrštil na trávu.
„To je konec, ááá," zajíkal se duch a potácel se dozadu.
Na okamžik jsem nemohl nic jasně rozeznat. Pak jsem uviděl mezi námi a nejbližším keřem formující se hmotné nadloktí a rameno člověka, potom stále jasnější ruce a nohy a konečně se před mýma očima objevil i krk a hlava, zářící jako zlato. Kdybych se soustředil, viděl bych vznik člověka - obrovského, nahého člověka, ne o mnoho menšího, než byl anděl. Moji pozornost však odvádělo to, co se dělo s ještěrkou. Nejdřív jsem si myslel, že se operace nepodařila. Stvůra zdaleka nebyla mrtvá. Zápasila, a dokonce se tím zápasem neustále zvětšovala. Jak rostla, tak se zároveň začínala měnit. Její zadní partie se zaoblovaly, z vrtícího se ocasu ještěrky se stal žíněný ohon, který mával sem a tam mezi obrovskými, hladkými půlkami zadnice. Ustoupil jsem o krok zpátky a mnul si oči. To, co stálo přede mnou, byl ten největší hřebec, jakého jsem kdy viděl. Stříbřitě bílý, s hřívou a ocasem ze zlata. Byl hladký, zářící a svaly na něm jen hrály. Ržál a dusal kopyty a při každém dupnutí se země třásla a stromy chvěly.
Nově stvořený člověk se obrátil, poplácal koně po šíji a ten se hlavou lísal k jeho zářivému tělu. Kůň a jeho pán si navzájem dýchali do nozder. Pak se člověk odvrátil, vrhl se k nohám Planoucího a objal ji. Když vstal, myslel jsem, že se jeho tvář leskne slzami, ale stejně tak to mohly být krůpěje lásky a jasu (to se v tom kraji nedá rozeznat). Nemohl jsem však o tom dlouho přemýšlet. Mladík v radostném spěchu vyskočil na koně, v sedu se ještě otočil, zamával na rozloučenou a pak pobídl hřebce patami. Byli pryč dříve, než jsem pochopil, co se vlastně stalo. Vyběhl jsem z křoví, jak nejrychleji jsem mohl, abych je viděl odjíždět - páni, to byla jízda. Zanedlouho už byli jenom jako tečka daleko na zelené pláni, pak na úpatí hor a pak už stoupali vzhůru jako hvězda, zdolávali zdánlivě nepřekonatelné srázy stále rychleji, až byli tak vysoko, že jsem musel napnout krk, abych je ještě viděl.
(...)
„Rozumíš tomu všemu, synu?" zeptal se můj Učitel.

neděle 15. listopadu 2015

Muslimové o terorismu

Od chvíle, kdy jsem se včera 14. 11. 2015 po probuzení dozvěděla o neštěstí, které v noci potkalo Paříž (a nejen Paříž), jsem již strávila mnoho hodin sledováním aktuálního dění, vyslechla mnoho projevů a názorů, přečetla mnoho diskusních fór, kde zaznívají stále ta samá slova, většinou značně rozhořčená. Velmi zjednodušeně lze říci, že jedno názorové spektrum odsuzuje všechny věřící muslimy jako viníky této strašné tragédie, to druhé pak odsuzuje celý svět za to, se vůbec pokouší vyjádřit jakýmkoli způsobem účast a pohnutí nad událostmi posledních dnů. Druhý proud nechme stranou s jistou mírou soucitu k tomu prožitku bezmoci a slabosti, která je vede k bagatelizování gest a veřejných vyjádření soucitu. Pevně věřím, že alespoň symbolická gesta jsou lepší než naprostá apatie, či agresivita. Komu však je, dle mého názoru, potřeba především popřát sluchu, jsou samotní muslimové. Posbírala jsem vyjádření muslimských organizací působících na území ČR a vkládám je sem všechny najednou:

Islámská nadace v Praze
Muslimská komunita důrazně odsuzuje barbarský teroristický čin spáchaný dne 13. listopadu v Paříži. Tento teroristický čin je útokem nejen proti lidskosti, ale na všechny morální a náboženské hodnoty, které udržují společnost ve stabilitě a míru. Cílem teroristických útoků je vyvolat ve společnosti strach a nedůvěru.
Muslimskou komunitu velmi zasáhla tato tragédie o to více, že se stala ve jménu náboženství, které svými principy pozitivně přispělo k pokroku civilizace. Muslimové vnímají Českou republiku jako svoji vlast a cítí se být její součástí. Velká část muslimů zde žije již mnohá desetiletí, založili rodiny a své děti vychovávají v duchu evropských hodnot. Proto doufáme, že v České republice nebudou sílit protiislámské a xenofobní nálady. Nesmíme připustit, aby pravicoví či islámští radikálové zničili hodnoty svobody a demokracie a nepřipravili tak v budoucnu cestu k diktatuře. Zároveň nesmíme připustit, aby se díky xenofobním projevům začala radikalizovat nějaká část muslimské komunity a proto vyzýváme veřejnost k respektu a toleranci. Muslimská komunita v České republice ráda vyjde vstříc úřadům i veřejnosti a bude se podílet na řešení obtížných problémů. Utrpení, které postihlo pozůstalé, postihlo zároveň i nás. Hlubokou upřimnou soustrast.

Muslimská obec v Praze
Muslimská obec hluboce soucítí s obětmi ve Francii, které zemřely při teroristickém útoku. Razantně odsuzujeme jakékoliv násilí na kterékoliv bytosti. A opět důrazně opakujeme, že tyto činy nemají a nikdy nic neměly společného s islámem. Ti, kdo je páchají, jsou pouzí nihilisté. Doufáme, že útočníci budou dopadeni a spravedlivě potrestáni. Taktéž vyjadřujeme hlubokou soustrast pozůstalým. Věříme, že se nepodvolíme tomuto tlaku a zachováme si vzájemné pochopení lidství napříč různorodostí.

Ústředí muslimských obcí
Jménem Ústředí Muslimských Obcí v České republice ostře odsuzujeme včerejší teroristické útoky v Paříži. Chtěli bychom vyjádřit svou hlubokou a upřímnou soustrast rodinám obětí tohoto zbabělého útoku a celému francouzskému lidu. Náš postoj byl vždy jasný proti jakémukoliv projevu terorismu a násilí, a to zejména, když útočníci zneužívají jméno Boha a naši víru k ospravedlnění svých zrůdných činů. Poselství islámu, dle slov Koránu, je poselstvím milosrdenství všem lidem a ne poselstvím msty a nenávisti, kterou extremisté z Alkaidy a ISIS šíří svou zločinnou politickou ideologií a teroristickými činy. Není pochyb, že takové útoky nemají za cíl jen zavraždit co nejvíce nevinných lidí, ale jde primárně o to destabilizovat Evropské země, zasít strach a nenávist mezi lidmi a donutit Evropu, aby ztratila své ideály založené na demokracii, svobodě a lidských právech, které inspirují tolik lidí ve světě, včetně toho muslimského. Proto doufáme a věříme, že tento útok nebude zneužit k tomu, aby Evropa polevila ve svých ideálech a ustoupila extremismu, ale naopak upevnila se v tom, čemu věří, aniž by rezignovala na svou bezpečnost a udělala vše potřebné k tomu aby, se takovéto útoky už neopakovaly.

Federace Islámských organizací v Evropě:
FIOE důrazně odsuzuje teroristické útoky a akty brutálního zastrašování, jehož svědkem bylo francouzské hlavní město během páteční noci (13. listopadu), které mělo za následek vysoký počet nevinných obětí.
Slepý terorismus opět ukázal svou ošklivou tvář v aktech náhodného zabíjení a cílení na nevinné lidi na veřejných místech, braní rukojmích a závažnými útoky, které šíří strach a paniku ve společnosti. Protože po sobě jdoucí zprávy z terénu popisují rozsah událostí, pak je teď právě vhodný okamžik k projevení soudržnosti, vzájemné solidarity a národní jednoty v konfrontaci s těmito hrozbami, které nemohou být podceňovány.
FIOE sdílí žal pociťovaný francouzským lidem a vyjadřuje své sympatie rodinám obětí této bolestné tragédie.

Muslimové říkají: "Ne naším jménem! Not in my name!"

pondělí 29. června 2015

On the road...

Jednoduše cesta

Je to trochu křeč...

Zběsilé tempo, které provází každý indický den, žere veškerou mou energii. Nějak se mi poslední týden nedostává tvůrčích sil. Poslední blog jsem psala celkem pohodlně uložená na vrchní pryčně ve vlaku. Dnes jsem se vydala na poslední výlet s Liz a Germanem přes celé Dillí, abychom využili rad našich příbuzných a přátel a prohlédli si slavný Lotus Temple víry Bahá'í. Cesta je dlouhá, takže začínám psát ve vagonu metra a nevím, kdy a kde skončím.

Není to úplně snadné s mým evropským vychováním. Do našeho vagonu nastoupila rodina s malými holčičkami. Věrné euroamerickým způsobům jsme se s Liz zvedly, abychom dětem uvolnily místo. Sedl si jejich tatínek. Také German se zvedl za stejným účelem, ale o jeho místo se popralo několik blízko stojících mužů. Děti zůstaly stát. Rychlost, s kterou se lidé ženou na uvolněná místa, je nepopsatelná.

V následujícím vlaku se karta trochu obrací. Nastupování probíhá jako obvykle systémem tlačenice dovnitř a ven současně. Když už jsme uvnitř, uvolňuje pro změnu jeden z mužů místo pro mě. Bod pro část indické populace.

Metro je jedna věc. Největším dnešním zážitkem ale patrně zůstane naskakování za jízdy do přeplněného městského autobusu. To byla teprve síla! Autobus mírně přibrzdil a odněkud zevnitř se ozýval křik, který patrně obsahoval sdělení, že autobus jede ke stanici metra. Slovo METRO bylo to jediné, co jsem rozeznala a matně něco jako Jahangi Puri, což je název naší nejbližší stanice. Dostat se do autobusu, z nějž lidé za jízdy současně vystupují, když se jiní snaží nastoupit, je vážně dobrodrůžo. Povedlo se bez vážnějších úrazů. Teď konečně vím, jak se cítí sardinka v konzervě nad ohništěm.

cestou z nádraží

Cesta k nesmrtelnosti

Jak jsem zmiňovala v předchozím blogu, byla po Jaipuru naše další zastávka ve městě Indore. Cesta od nádraží k našemu "guesthousu" byla z většiny pod vodou. To proto, že ve státě Madhya Pradesh už začaly monzunové deště. Sice s sebou přinesly krásnou teplotu kolem 25 stupňů, ale také mračna much a komárů. Třídenní pobyt v Indore byl pro mě synonymem utrpení. Díky osmnáctistupňové klimatizaci v Jaipuru jsem byla nachlazená a bylo mi hrozně zle. Bohužel však vůbec nebylo možné se omluvit z programu, takže jsem to absolvovala celé. Dvě až tři přednášky denně, návštěvy v rodinách džinistů a cestování po chrámech s horečkou, fontánou místo nosu a bolavým krkem. Paráda! Pozitivním na tom je, že se to dá přežít. O tom, jak i džinisté touží po nesmrtelnosti, bych vám teď chtěla vyprávět.

Má mysl je většinu doby dost silně přehlcená angličtinou a přednáškami, tedy bývám občas trochu "mimo mísu". Úplně nevím, jak se to přihodilo, že si to za námi v Indore přihasil po přednáškách asi padesátiletý člověk, nacpal nás všechny do svého auta a kamsi nás vezl. Většinu doby mluvil hrozně rychle a velmi špatnou higličtinou. Nejčastěji ale volal: "Plese, come!" a "Less time!" Tomu jsem rozuměla. První zastávkou byl jeho byt. Dům nevyhlížel nikterak přepychově, ale při pohledu na manželku našeho "průvodce" mi bylo jasné, že to není jen tak někdo. Uvedl nás do bytu a hned do ložnice, kde pod skleněnou vitrínou stál asi metrový "idol" (socha některého z tírthankarů - pravděpodobně Mahavíry). Z překotného vyprávění hostitele jsem pochopila, že se jedná o obrovskou vzácnost, protože je z jednoho kusu křišťálu. Pod postelí měl ještě několik menších, také z celých křišťálů. Všechny nás vyzýval, abychom si na ně sáhly, dokud můžeme. Až budou instalovány v chrámu, tak už to nebude možné, protože se soch smí dotýkat jen k tomu určení služebníci. Následovalo focení s "idolem", rychlé vypití sklenky vody mezi dveřmi na odchodu, zamávání hostitelce a opět zběsilá jízda autem kamsi.

uvnitř budoucího chrámu

Po třiceti minutách jízdy stylem brzda - plyn jsme se žaludky naruby vystupovali z jeho vozu na staveništi, kde bude zanedlouho stát obrovský chrám a ubytovna pro džinistické chlapce. Jen pro chlapce, protože péče o dívky je "příliš komplikovaná", jak mi sdělil. Pán nás provedl po staveništi, vyhnal nás po lešení až na střechu toho rozestavěného monstra a protáhl budoucími ubytovnami, kde v přízemních prostorách skladuje dalších 1143 idolů. Hrdě nám vyprávěl o tom, jak před lety začal úplně od nuly a dnes z vlastních peněz financuje celý ten megalomanský projekt. Samozřejmě založil také fond, který bude chod celého komplexu živit po jeho smrti. Na první pohled by si člověk snad mohl myslet, že se jedná o jakýsi akt nábožensky motivované charity, vzdání se materiálních prostředků, tedy nepřipoutanosti. Nicméně, miliardy rupií se z jeho úst sypaly ovázané mašlí obrovské hrdosti stylem, jež vede k zamyšlení: V ubytovnách budou bydlet chlapci a strava je bude stát jen 15 rupií denně, pokud slíbí, že celý život zasvětí džinismu. Tady bude tohle a bude to stát tolik milionů! A tamhle bude za XY milionů něco jiného. Celé to postavím do dvou let. Tahle technologie je úplně geniální. Tenhle idol je celý ze zlata a stál XY milionů. A tenhle je ze stříbra v ceně dalších XY milionů. Čím déle ten člověk pokračoval ve výčtu svých investicí a plánů, tím jasnější byl jeho skutečný motiv. Bije se v prsa, deklaruje odevzdání svých statků "na dobrou věc". Ve skutečnosti si ten člověk zkrátka staví vlastní pomník. Někteří vědomě, někteří nevědomě, napříč kontinenty a náboženským vyznáním, nakonec jsme všichni jen lidé toužící zanechat stopu.

pan Nesmrtelný a jeho 1143 títhankarů

pondělí 22. června 2015

Z vlaku

Po delší době se vám hlásím z vlaku kdesi mezi Jaipurem a Indore. Ano, správně. Měníme destinaci. Na cestě "zpět" do Delhi si uděláme třídenní zastávku v Indore. Ty uvozovky jsou tam, protože Indore je ve státě Madhya Pradesh kdesi uprostřed Indie úplně opačným směrem než je Delhi.

Vzhledem k tomu, ze pisi z mobilu, mi prosim pro tentokrat odpustte, ze prestanu psat nase mile ceske hacky a carky i vsechny pripadne preklepy. Neznam snad nic otravnejsiho, nez je psani z mobilu. Nic jineho mi ale nezbyva. Porad jsem doufala, ze se podari obnovit pripojeni pro pocitac, ale nestalo se. Ted opet nevim, do ceho jedu. Zazitky mych indickych cest mi vsak veli uz na nic necekat a pouzivat (a uzivat) to, co mam. I to je, mili pratele, mozna neco, za cim nekteri lide do Indie jezdi. Jestli tahle zeme neco patrne dokonale umi, pak je to obnoveni kontaktu s pritomnym okamzikem. Doslova vas donuti neplanovat, nedumat nad minulosti a proste resit jen danou chvili. I nastupovani do vlaku je tu na hranici existencialniho zazitku. Bohuzel mi mobilni applikace Bloggeru nedovoli obrazovou dokumentaci. Mejte prosim trpelivost. Vse doplnim nejpozdeji po navratu do evropske, rychlym internetem vybavene civilizace.

Vsechny dny v Jaipuru byly tak nejak hekticke. Skoro ani nevim, kdy jsem stihala spat. Snidane v pul osme rano, dopoledne prednasky, obed, odpoledni diskusni seminar nasledovany uprkem do mesta za pamatkami, prochazkami a nakupy, navrat na veceri v pul sedme a vecerni "spolecensky" zivot. Povinny navratil byl sice v pul desate vecer, ale nevim, zda jsem nekdy sla spat pred jedenactou. Ma samotarska duse chvilemi toho prehnane komunitniho ducha s nadechem americke vzajemnosti proklinala a odsuzovala, presto jsem se diky tomu mnohe naucila. A to nemluvim jen o zlepsovani sve anglictiny. Napriklad vcera jsem se "po vecerce" na strese mandiru dozvedela, o cem lze diskutovat s ridicem autoriksi. Mexican Herman (German) studujici v Miami se vratil z mesta s historkou o tom, jak s nim jeho sofer zapredl velmi zainteresovanou diskusi o oralnich sexualnich praktikach. Ja nevim jak vy, ale ja s ridici obvykle hovorim tak maximalne o pocasi...

Ti z vas, kdo sleduji muj profil na facebooku, jsou alespon trochu obeznameni s vypravami poslednich dni. Facebook je totiz na rozdil od Bloggeru ochotny nahravat fotky. V sobotu jsme navstivili mnoho krasnych mist. Nekolik dzinistickych mandiru a ustav pro handicapovane v Jaipuru, kde vyrabeji doslova na koleni uzasne nahrady dolnich koncetin. Vsechna mista, ktera jsme v Jaipuru navstivili, si bezpochyby zaslouzi co nejdrive samostatne prispevky s fotogalerii. To same plati take o Hastinapuru. Opet zadam ctene ctenare o strpeni.

Nechci nejak predbihat, ale nedele byla patrne nejuzasnejsi den cele me indicke cesty. Jela jsem na slonovi! Je to priserne detinske a sileny turisticky kyc, ale ja proste musela. Dvojnasobna parada byla, ze jsem jela sama. Zatimco ostatni turiste obvykle podnikaji podobne veci v paru, ja byla stredem pozornosti. "Maharani!" volali Indove kolem a ja jen fascinovane sledovala prekrasnou kopcovitou krajinu, jezero a Amer Fort, starobyle sidlo maharadzu Jaipuru, kam me muj slon nesl. Ale nebojte, netoulam se po Indii uplne sama. Nedeli se mnou travil Mexican German a Kubanka Liz. Za velice smesny peniz (250 indickych rupii je neco kolem 100 CZK) se nam dole pod pevnosti nabidl pruvodce. Musim rict, ze jsme udelali bajecnou zkusenost. Byl to opravdu sympaticky clovek. Ja ho ocenila zvlaste ve chvili, kdy za nas vybojoval vstupenky. V Indii totiz neexistuje nic jako fronta, poradi a trpelive cekani. Vsichni se tlaci, predbihaji, krici jeden pres druheho. Uplny blazinec. Nas chlapik nas provedl po pevnosti, povypravel nam o miseni hinduisticke a islamske kultury, mistni architekture, i otazce mnohozenstvi. Udelal nam take par prekrasnych fotek. Z pevnosti nas jeste zavedl do mistni vyrobny textilu, kde jsme se podivali na vyrobu barev, barveni textilu a vyrobu kobercu. Uzasne!

Po Amer Fort nasledovala velmi dobrodruzna vyprava k Opicimu palaci. Monkey temle, ci Monkey palace je misto, ktere vypada jako by na nej cely svet zapomnel. Chram boha Hanumana je takove male mesto mezi skalami, kam se da prijit dvema zpusoby: spodni cestou, kde je potreba jen vyjit par schodu od dolnich chramu k opicimu bazenu a zase zpet, a nebo cestou pres kopec, kterou pro nas "zvolil" ridic nasi autoriksi. Nechci radsi premyslet o tom, zda to byla jeho zlomyslnost nebo jen nevedomost. Kazdopadne nas vysadil na miste, odkud jsme se trmaceli do kopcu po ceste tvorenou ohlazenymi kremeny vzhuru k chramum, ktere patrne "bily muz" nenavstivil hodne dlouho a zase dolu k cili nasi cesty, chramu boha Hanumana s opici tvari. Zvlast vynikajici bylo, ze Liz i German meli na nohou jen zabky a priserne jim to klouzalo. Hanumanuv palac obyvaji opravdu prevazne opice a nekolik lidi, kteri "udrzuji atmosferu". Jakkoli to zni cynicky, davaji tomu moc pekne baleni. Po prichodu nas privital asi tricetilety mnich. Nabidl nam vodu, zavedl nas do svatyne, kde jsme chvili meditovali a spolecne se modlili za Hanumanovu ochranu. Za zvuku mantry nam obvazal ruce cervenymi provazky a udelal znacky na cela stejne jako mnisi ve vsech ostatnich chramech. Uz ani nevim, kolik ruznobarevnych tecek a carek jsem ten den mela na cele. Zrejme se to ale vzajemne nevylucuje.. Jak ja zavidela opicim, opicakum a opicatkum ten bazen.. Predstavte si ten pocit, jak v padesatistupnovem (padesat bylo ve stinu) vedru uplne splaveni po horskem vyslapu sledujete bandu opic dovadejicich v bazenu. Jestli ta zvirata nahodou nemaji trochu vic fistronu nez my...

Ma indicka dobrodruzstvi vsak zdaleka nekonci. Dnes, jak uz jsem zminila, je mi dopran zcela novy zazitek. Sestnacti hodinova cesta indickym vlakem. Naprosto rozumim tomu, proc nas doted vozili autobusem. Na tohle se clovek musi nejakou dobu rozkoukavat. Filmy rozhodne nelzou. Indicke vlaky maji asi 7 trid. My jsme nastesti v nejake lepsi tride s lehatky a klimatizaci. Touto dobou jsme na ceste uz asi ctyri hodiny. Mam celkem pohodlne a prostorne misto a vlastne mi nic moc nechybi. K dokonalosti uz mi schazi jen okno, ktere na me strane neni. V jinych vagonech ale takova pohoda neni. Nastupovani probiha opet systemem tlacenice. Je stejne tezke se dostat dovnitr i ven, a je zcela lhostejne, zda se cpete dvermi nebo oknem.

Asi mi brzy upadnou palce, takze se s vami pro dnesek rozloucim a pokusim se co nejvice casu zaspat. Uz mi zbyva jen necelyh 12 hodin!

Vaše Jitka

P.s.: Preji dobre rano. Musim trochu poupravit superoptimisticke vyzneni meho prispevku. Velice zahy se nas vagon zcela naplnil a zacal pripominat spise prasecak. Noc byla dlouha predevsim diky jednomu detatku, ktere hystericky projecelo noc. Jestli mi prave ted neco k dokonalosti chybi, pak predevsim par hodin spanku, kyslik, prasky na boleni hlavy a zvukotesny vagon pro vriskajici deticky.

pondělí 15. června 2015

Hrdej Budžes

"Včera byl důležitej den. Včera jsem ve školním rozhlase slyšela krásnou básničku o jednom pánovi. Jmenoval se Hrdý Budžes, byl velice statečnej a vytrval, i když měl všelijaký potíže. Já mám taky potíže (...) Ale včera jsem si řekla, že se nedám. Budu jako ten Hrdý Budžes a vytrvám."

Konečně se opět hlásím s novými zprávami z Indie, tentokrát z "růžového města" Jaipuru. Už mě vážně hryzalo svědomí, že jsem dlouho nic nenapsala. Když opomenu naprosto zoufalé připojení, o kterém jsem informovala v minulém příspěvku, nebylo moc o čem psát. Dny v mandiru Vijay Vallabh Jain Smarak v Dillí byly jeden jako druhý. Areál jsme prolezli křížem krážem, našli jsme prádelní šňůry, zvykli si na kbelíky, komáry, všudypřítomný prach, na výtahy, které jezdí jen tehdy, když se jim zrovna chce. Už mě dokonce přestalo fascinovat, že tam ráno ohlašují "zpěvem" peacocks místo českých kohoutů. Nevím, zda mohu mluvit za všechny, ale já se rozhodně začínala cítit zabydleně. Jak už to tak v mém životě často bývá, domácký pocit mi nikdy není souzen na dlouho. V sobotu v půl páté ráno jsme nasedli do autobusu a vyrazili na sedmihodinovou cestu do Jaipuru ve státě Radžastán.

Daršan v ISKCON Temple Jaipur

Příjezd do Jaipuru se nesl ve znamení pozitivních očekávání. To nikdy nevěstí nic dobrého. Já se osobně těšila (nebo spíš doufala), že se mi konečně podaří dostat do nějakého obchodu, kde budu moci doplnit tenčící se zásobu základní kosmetiky, případně si dokoupit nějaké oblečení. Murphyho zákony totiž fungují zcela neomylně. Zabalila jsem si do Indie své nejoblíbenější, lety prověřené oblečení. Většina těch věcí už se mnou zažila několik vodáckých výjezdů (a to už je pár let zpět) i dovolených s dětmi mých kamarádek a příbuzných. Bylo to oblečení natolik odolné, že na něm nikdy neulpěla žádná dětská ani přírodní špína, nikdy se mi nepovedlo ho nikde roztrhnout či jinak zničit. Bylo to oblečení, které se pralo v řece jen obyčejným mýdlem (někdy ani to ne), ždímalo ručně a sušilo na pádlech na přímém slunci. Všechno přežilo bez větší úhony. Tady se jako na potvoru poroučí jeden kus za druhým. Musím se však přiznat, že úbytku mého šatstva přispívá i má vlastní roztěkanost a nesoustředěnost - třeba včera jsem v chrámu ISKCON (Mezinárodní společnost pro vědomí Kršny také známá jako hnutí Haré Kršna indického duchovního učitele Bhaktivédanty Svámina Prabhupády) zapomněla svůj milovaný modrý šátek s želvami, který jsem si přivezla ze Zakynthosu před třemi lety. Byl to opravdu skvělý parťák do jakékoli pohody i nepohody... R.I.P.!

Vybraná společnost

Vraťme se však zpět k otázce doufání, očekávání a následnému zoufání. Zajímalo by mě, zda je člověk vůbec schopen v nic nedoufat a nic neočekávat. Jistě by nám to ušetřilo spoustu problémů. Vážně se o to snažím, ale nějak se mi to nedaří. A tak mé nitro zaplesalo při příjezdu k našemu novému mandiru. Na první pohled to vypadalo, že je zde vše, co mi v Dillí scházelo. Mandir je v úplném středu města. Pár kroků od brány mandiru je bankomat, naproti dokonce normální obchoďák. Našla jsem tam drogerii i obchod s oblečením, které si mohu vyzkoušet, a kde prodavači dokonce umí anglicky. Nádhera. Z rušné křižovatky před mandirem se rozbíhají ulice s chodníky a obchody. Dokonce jsem našla antikvariát. Jsem ve velkém pokušení. Je to jen asi 200 metrů od mandiru a přepočet ceny těch knih je naprosto směšný v porovnání s cenami knih v ČR. Na rozdíl od Dillí se tu zřejmě příliš nenosí žebráctví a celkově jsou tu ulice širší, prostornější a čistší. Prostředí Jaipuru má očekávání rozhodně nezklamalo.

COCKROACH STORY

"Stala se mi taková nemilá věc..."

Ubytování mi zde působí víc než jen "smíšené pocity". Oproti mandiru v Dillí je tu jedno obří plus: kvalitní WiFi, na kterou se můžeme připojit všichni. I přednášková místnost je naprosto úžasná. Je to krásná konferenční místnost s pohodlnými křesly a dobrou akustikou. Tím ale pozitiva končí. Byla jsem hodně na rozpacích, když jsem vešla do svého pokoje. Byla to vlastně kobka bez oken vybavená jen dvěma postelemi, jednou příšerně špinavou skříní, nočním stolečkem a poloslepým zrcadlem. V koupelně se na mě opět usmíval kýbl, tentokrát však bohužel jen asi půl metru od toalety a umyvadla. Vím, že by miliony lidí na téhle planetě (a dokonce v tomhle městě) za takové bydlení líbalo ruce, a cítím se proto značně provinile, ale já jsem z toho příliš nadšená nebyla. Zvlášť, když si vezmu, že k tomu ještě navíc připlácím 6 USD denně ze svého za klimatizaci, která tu vlastně není vůbec potřeba, je nastavená na 18 stupňů a nejradši bych ji vyrvala ze zdi. Nutno však říci, že mám tentokrát opravdu smůlu na pokoj. Ostatní pokoje až tak strašné nejsou.

Všechno by se to dalo celkem snadno přijmout, nebýt něčeho, na co jsem opravdu připravená nebyla. Švábi! Tohle místo je jimi doslova prolezlé. Náš pokoj, který je poslední na chodbě nejblíže k východu, se jim opravdu líbí. To je na mě už opravdu příliš. Hned první cockroach, kterého jsem viděla, byl velký jako palec mé ruky. Od té doby jsem jich viděla přibližně stovky. Co mě překvapilo snad ještě víc než švábi samotní, byla moje reakce. Ze začátku jsem vůbec nemohla uvěřit, že je to skutečnost. Navíc se všichni okolo chovali, jako by na švábech nebylo nic zvláštního. Dokonce jsem první den i noc celkem odhodlaně obývala svůj pokoj švábům navzdory. "A Hrdý Budžes vytrval..."

Až když jsem večer zhasla světlo a rozhodla se, že jdu spát švábi-nešvábi, cosi se zlomilo. Za nic na světě se mi nedařilo usnout. Pořád jsem slyšela cvakání švábích nožiček na dlaždičkách. Vzpomněla jsem si na ježky. Co bych v tu chvíli dala za českého obyčejně zablešeného ježka. Strčila jsem si špunty do uší, abych to cvakání neslyšela (což je z logického hlediska samozřejmě nonsens) a urputně se snažila usnout další hodinu, než se mi to povedlo. Má současná spolubydlící Anja spala asi dva dvě minuty.

Ráno bylo v našem pokoji švábů hned několik - tedy těch, co jsem viděla. Po celodenním frflání se mi podařilo zjistit, že naši Indové vlastní nějaký sprej proti hmyzu. Nenásilí... (představte si, jak se sarkasticky šklebím). Pokud se jedná o šváby, ani naši lektoři neznají jívu (i když fakt je, že Navin není džinista). Vystříkala jsem to důkladně. Během pár minut se odněkud vyrojilo spousta mravenců a chvíli na to byla podlaha našeho pokoje pokrytá zkroucenými mravenčími mrtvolkami. Švábi se však objevovali i nadále, jako bych neudělala vůbec nic. Večer, když Anja zhasla a během chviličky spala jako nemluvně, jsem dosáhla stavu naprosté hysterie. Všechna bojovnost mě opustila. Vůbec si nepamatuji, jestli jsem někdy zažila takovou ataku paniky jako ten večer. Nemohla jsem tam zůstat. Seděla jsem na chodbě. "Nejsem vůbec žádnej Hrdej Budžes," rozbrečela jsem se jako malá holka. Vůbec jsem nemohla popadnout dech. Švábi. Proboha! Já nikdy v životě živého švába neviděla. Před příjezdem do Jaipuru pro mě švábi existovali jen na obrázku v encyklopedii. Do mojí mysli se zase valila všechna ta špína z ulic. Všechen smrad, nepořádek a mrtvoly okolo. Nesmyslné odmítání insekticidů a dezinfekcí v zemi, kde ještě nepochopili, že nejlepší kšeft na světě je právě likvidace odpadků, nikoli jen jejich probírání a prodej toho, co je v nich ještě použitelného. Uklidnila mě až Komal, která mě donutila mluvit o něčem jiném a uložila mě do své postele (v jejím pokoji totiž ty potvory nejsou).

Až včera se mi dostalo potvrzení toho, že má nevole sdílet ubytování se šváby, není jen předmětem všeobecného vtipkování. Navin mě ujistil, že švábi opravdu nejsou v pořádku a donutil "manažera" ubytování, aby poslal někoho, kdo náš pokoj "pořádně" uklidí a zaslepí různé díry a průduchy ve zdech, kterými ty potvory lezou. Úklid v džinistickém stylu však zahrnuje zametení mrtvolek a vytření podlahy nějakým velmi jemným mýdlem přírodního původu. Díry ve zdech uklízeči zalepili novinami a bylo po všem. Bez výsledku. Ráno jsem našla v pokoji opět švábí přírůstky.

Ani třetí týden v Indii mě kulturní šok ještě neopustil, a myslím, že už asi neopustí. Smířila jsem se s lecčím, ale švábi jsou na mě prostě moc, stejně jako laxní přístup Indů k hygieně a kvalitě poskytovaných služeb.

"A tam to bylo. Byla tam ta básnička o Hrdým Budžesovi a bylo to moc smutný. Hrdý Budžes nebyl ani indián, ani partyzán. Hrdý Budžes nebyl vůbec. Hrdý Budžes je jen - hrdý buď, žes. To je ještě horší, než kdyby to byl komunista. Napřed čert s Mikulášem, pak Ježíšek a teď Hrdý Budžes."

*Všechnny citace pochází z díla Hrdý Budžes Ireny Douskové.

BONUS

Úryvky z konverzací na téma švábi aneb Když jsou vaši blízcí "s vámi"

(bonus pro statečné čtenáře, kteří se dostali až sem):

1. Moje matka
Moje matka:
"Buď ráda, že jsou to švábi a ne štěnice."

Já:

"No ale co mam delat, kdyz tu ted nemuzu usnout, protoze porad slysim to cvakani?"
Moje matka:
"Musíš počítat ovečky a ne šváby."

2. Babička

Babi:

"Prý tam máte šváby. A cos´ dělala, když jsi to viděla? Ječela jsi?"