Poslední dny a týdny před odletem byly skutečně náročné. Jak už to tak bývá, většina lidí se chová, jako bych se neměla vůbec vrátit, nebo přinejmenším na dva měsíce ztratit kontakt se světem. Ještě se naposledy vidět, rozloučit se, vykonat návštěvy u příbuzných a přátel. S každým ještě zažít něco pěkného, než mě pohltí svět na druhé polokouli. A tak jsem poslední dny a týdny strávila honěním všech možných restů a uzávěrek. Odevzdávala jsem články pro Dingir jak na běžícím pásu, lovila použitelné fotky a ilustrace, plnila měsíce staré resty všude možně a snažila se ještě na poslední chvíli co nejvíce pomoci s přípravou Dobročinného bazárku a benefice pro Lačhe Čhave o.s.
Do toho ještě samozřejmě vyřizování věcí kolem cesty: očkování, letenky, víza. Zvláště rozhodnutí o očkování není tak snadné, když máte na přípravu tři měsíce, ještě z toho nějakou dobu proležíte na antibiotikách a dostává se vám různých protichůdných informací od cestovatelů i lékařů. Nakonec jsem se rozhodla, že samotná cesta a změna podmínek bude pro mou imunitu dost velký nápor, takže není třeba se rozhazovat ještě očkováním, zvlášť takto krátce před cestou. Držte mi palce, nebo se škodolibě bavte, až budu popisovat zkušenosti s nějakou místní chorobou. Nechám to na vás. Dost jsem si organizaci usnadnila také tím, že jsem si letenku i vízum nechala vyřídit ve Student agency. Jeden telefonát, kde jsem slečně nadiktovala, kdy chci být na místě a kdy chci letět zpět, slečna obratem poslala info o nejkratším a nejlevnějším spoji, který moje kritéria splňuje a bylo vyřízeno. Nebýt toho, že poněkud zmatená slečna na vízové přepážce centrály SA v Revoluční nemohla najít můj pas a dost u toho panikařila (taky bych panikařila, kdybych někomu týden před odletem nemohla najít pas), byla by to značka ideál. Takové drobnosti se ale v kontextu celé akce zdají být spíše úsměvné.
Uteklo to jako voda a už za pár hodin sedám do letadla. Všechno je zabalené, připravené a tisíckrát zkontrolované. Je to fakt divné, ale jsem si skoro jistá, že mám vše potřebné a jistě také tisíc věcí navíc. Nezbývá mi, než čekat, takže vyplňuji čas ještě pokusem něco napsat, ačkoli si nepřipadám příliš příčetná.
Nutno podotknouti, že i já vidím jen nástup do letadla a pak už vůbec nemám představu o tom, co se mnou bude dál. Mé pocity korespondují s představou, jakou mám o pocitech odsouzence čekajícího na výkon trestu. Ne snad, že by dvouměsíční cesta po Indii měla být za trest. Každopádně očekávám, že to bude náročné. Mluvila jsem se spoustou lidí, vyslechla mnoho cenných rad a tipů. Stejně vůbec nevím, do čeho jedu a jak to zvládnu. Nejraději bych už byla tam, aby to přišlo a já už si to nemusela jen představovat.
Přiznávám, že svou roli v tom sehrávají i představy nás Evropanů o tom, jak vypadá Indie. K tomu se přidružují některá vyprávění přátel, kteří již návštěvu Indie absolvovali i zprávy minulých dnů o lidech umírajících horkem. Bude mi vedro. To je asi tak to jediné, čím jsem si skutečně jistá.
Do toho ještě samozřejmě vyřizování věcí kolem cesty: očkování, letenky, víza. Zvláště rozhodnutí o očkování není tak snadné, když máte na přípravu tři měsíce, ještě z toho nějakou dobu proležíte na antibiotikách a dostává se vám různých protichůdných informací od cestovatelů i lékařů. Nakonec jsem se rozhodla, že samotná cesta a změna podmínek bude pro mou imunitu dost velký nápor, takže není třeba se rozhazovat ještě očkováním, zvlášť takto krátce před cestou. Držte mi palce, nebo se škodolibě bavte, až budu popisovat zkušenosti s nějakou místní chorobou. Nechám to na vás. Dost jsem si organizaci usnadnila také tím, že jsem si letenku i vízum nechala vyřídit ve Student agency. Jeden telefonát, kde jsem slečně nadiktovala, kdy chci být na místě a kdy chci letět zpět, slečna obratem poslala info o nejkratším a nejlevnějším spoji, který moje kritéria splňuje a bylo vyřízeno. Nebýt toho, že poněkud zmatená slečna na vízové přepážce centrály SA v Revoluční nemohla najít můj pas a dost u toho panikařila (taky bych panikařila, kdybych někomu týden před odletem nemohla najít pas), byla by to značka ideál. Takové drobnosti se ale v kontextu celé akce zdají být spíše úsměvné.
Uteklo to jako voda a už za pár hodin sedám do letadla. Všechno je zabalené, připravené a tisíckrát zkontrolované. Je to fakt divné, ale jsem si skoro jistá, že mám vše potřebné a jistě také tisíc věcí navíc. Nezbývá mi, než čekat, takže vyplňuji čas ještě pokusem něco napsat, ačkoli si nepřipadám příliš příčetná.
Nutno podotknouti, že i já vidím jen nástup do letadla a pak už vůbec nemám představu o tom, co se mnou bude dál. Mé pocity korespondují s představou, jakou mám o pocitech odsouzence čekajícího na výkon trestu. Ne snad, že by dvouměsíční cesta po Indii měla být za trest. Každopádně očekávám, že to bude náročné. Mluvila jsem se spoustou lidí, vyslechla mnoho cenných rad a tipů. Stejně vůbec nevím, do čeho jedu a jak to zvládnu. Nejraději bych už byla tam, aby to přišlo a já už si to nemusela jen představovat.
Přiznávám, že svou roli v tom sehrávají i představy nás Evropanů o tom, jak vypadá Indie. K tomu se přidružují některá vyprávění přátel, kteří již návštěvu Indie absolvovali i zprávy minulých dnů o lidech umírajících horkem. Bude mi vedro. To je asi tak to jediné, čím jsem si skutečně jistá.
Žádné komentáře:
Okomentovat