Po osmi a půl hodinách letu jsem dorazila na letiště v Dillí, kde mě podle dohody vyzvedl doktorand Abishek Jain. Raději ani nebudu rozepisovat indické letištní kontroly a kolika různými pásy jsem musela prohnat všechny své věci. To by byl příběh sám o sobě. Bylo skoro 6 hodin ráno, když jsme s Abishkem dorazili metrem před Dillské vlakové nádraží, kde jsme měli vyzvednout ještě jednu studenku. Než si příště budu utahovat z Českých drah, vzpomenu si, jak jsme na Comal čekali přes hodinu před tím nádražím. Všude byla neskutečná mračna aut, nepředstavitelný puch smísený s vlhkostí, prach a špína pokrývala úplně všechno kolem a množstvím lidí nebylo skoro možné se prodrat. Nakonec jsme se s Abishkem usadili na schodech před nádražím a čekali. Spolu s námi před nádražím doslova kempovala snad půlka Dillí.
Můj průvodce, ačkoli o mou osobu projevoval upřímný zájem a gentlemansky dbal na mé bezpečí a pohodlí, každou chvíli s někým telefonoval a odbíhal zjistit, o kolik se ještě Comalin vlak zpozdí. To byly chvíle, kdy jsem si nejvíce všímala lidí kolem. Připadala jsem si jako automat na peníze v akváriu. Když už kolem nás nestály zástupy taxikářů, "pomocníků" a prodejců všeho druhu, minimálně na mě všichni ti lidé zírali jako bych byla nějaký přírodní úkaz. Navzdory celonočnímu letu jsem tam seděla upravená, relativně čistá a má zavazadla nedržela pohromadě izolepou a kousky provázku. Cítila jsem se téměř provinile. Indická realita asi není nic pro mou útlocitnou duši, která by ráda viděla tvorstvo rozhodně jinak, než jako bezvýznamná těla odhozená na dělícím pruhu mezi silnicemi. Nad špínou a ošklivostí Dillí se mi zkrátka tajil dech. Cestou "taxíkem" do našeho mandiru jsem viděla bezpočet lidí, kteří jen tak leželi úplně kdekoli. Vypadali jako odhozený hadr. Tak tohle je ten plný život? Tuhle romantiku sem lidé za západu jezdí hledat? Předpovídaný civilizační šok se dostavil.
V kombinaci s tím, že se mi v letadle nepodařilo usnout ani na chvilku a s tím horkem, prachem a špínou, která se na mě usazovala, se mi celý tenhle výlet začal jevit jako největší pitomost mého života. Když jsem se až v poledne dostala konečně do postele, neměla jsem daleko k pláči a přerezervování letenek. V tuhle chvíli si vůbec nedovedu představit, že bych byla ochotná vytáhnout paty z kampusu, natož někde cestovat na vlastní pěst sama.
Po třech hodinkách spánku v klimatizovaném pokoji se mi udělalo o něco lépe. Předpotopní, rachtající klimatizace chrlila nekontrolovatelné množství hnusně studeného vzduchu, vysušila mě jako švestku, a vydávala neuvěřitelně děsivé zvuky, ale spala jsem. Tři hodinky spánku stačily, abych se vzpamatovala dost na komentovanou prohlídku areálu, knihovny i chrámu s jedním z našich lektorů. Z komentáře celkem nic moc nemám. Angličtina je ještě pořád mimo moje mentální schopnosti. Zvláště hingliš je něco zcela nesrozumitelného. Snad se brzy vzpamatuji. Po mandiru už ťapkám bosky, tak snad i ta angličtina mi časem doteče.
Tak zase někdy příště! Greetings from India!
Úroveň textu odpovídá mým momentálním mentálním schopnostem. Berte to jako dokument mého rozpoložení, ať už jsou tam chyby jakékoli.
Žádné komentáře:
Okomentovat